k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

We are not droogies anymore

2. 4. 2009 (před 10 lety) — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Něco se stalo, pár ma­lič­kostí, které do­ká­zaly všechno změnit od zá­kladů.

Tak předně se mi ve snu zjevil oka­mžik mojí smrti. Bez mrk­nutí oka mě za­stře­lili vlastní ka­ma­rádi, když nám roz­ká­zali, abychom se vzá­jemně po­za­bí­jeli. A tam jsem zažil vřís­ka­jící moment, kdy jsem byl uvěz­něn ve vlast­ním těle & věděl jsem že umírá & chtěl jsem z něj vy­sko­čit ven. Pro­bu­zení bylo úlevou, do­čas­nou.

Byl to jenom zkur­ve­nej sen, ale vy­sti­ho­val me­cha­niku pře­žití: zabij, když bude po­třeba, zabij svoje nej­dražší, když to bude nutné. Hele a nebyl to na­ko­nec Burrou­ghs, kdo napsal: Kdo­ko­liv se vám po­staví do cesty, ZA­BIJTE HO. Tato pla­neta je tresta­nec­kou ko­lo­nií a nikomu není po­vo­leno ji opus­tit – na cestě ven proto budete muset za­bí­jet. Za­bijte stráže a jděte. Ale on byl so­ci­o­pat a tohle k tomu patří.


A pak, abych měl zas ně­ja­kou tu chvíli co číst, jsem zašel do Luxoru na Hla­váku (jediné místo, které tam za něco stojí), abych si kopil Sto roků samoty o kterém jsem ne­dávno utrousil pár slov ale na­ko­nec jsem odešel s ro­má­nem Na cestě od Jacka Ke­rou­aca, což je ten svě­toznámý be­at­nický skoro-ces­to­pis a jde o za­tra­ceně dobrý čtení.

I když…

Asi takhle: Knížka se roz­jíždí za­tra­ceně rychle a na­sa­zené tempo se skoro nedá stíhat, ale pak zpo­malí a začne vy­pa­dat jako oby­čejné pří­běhy z cest. Začne být nor­mální, běžná, všední. Zaráží mě to v kon­textu sku­teč­nosti, že právě tato kniha má status něčeho jako be­at­nické bible a přitom to není nic zas tak zvlášt­ního. Čte se dobře, to ano, ale jak říkám: zatím nic zvlášt­ního.

Hlavní hrdina Sal je ta­ko­vej nor­mální mladík, který se roz­hodne ces­to­vat. Nic zvlášt­ního. Když to po­rov­nám s Nahým obědem, u kte­rého mám za­fi­xo­va­nou rov­nici Nahý oběd = Beat ge­ne­ration, působí Na cestě vy­lo­ženě slabě. Sal, což je vlastně Ke­rou­a­co­vův alias, působí jako oby­čejný mladý stu­den­tík, který vy­práví, co zažil na cestách, za­tímco Burrou­ghs je ti­sí­ci­le­tým dé­mo­nic­kým ša­ma­nem, so­ci­o­pa­tem, stále pod vlivem drogy a ob­ratně spřádá ne­chutné, ka­ta­stro­fické, snové vize.

Nic pře­kva­pi­vého. Navíc na mě Dean Mo­ri­arty – ten Be­at­nický hrdina – působí, jako pozér, který má v hlavě na­sráno & Carlo Marx je na něj fi­xo­vaný, to bude asi po­řádná buzna.


Už jsem něco napsal o Burrou­gh­sovi a tak bych měl taky upo­zor­nit na vý­stižný rozbor jeho tvorby.


A taky jsem po­slou­chal hudbu, která je mo­to­rem mého života.

Stalo se vám někdy, že jste u hudby pla­kali? Ne proto, že to byla nějaká pa­te­tická do­jí­mavá sračka, ale prostě proto že byla tak ne­u­vě­ři­telně silná. Poprvé se mi to stalo u po­sle­chu něčeho od Ma­chi­nae Supre­macy a poté, co jsem ob­je­vil zá­to­činy post-rocku, jsem to za­ží­val mnohem čas­těji. Někdy si u po­sle­chu těch po­div­ností říkám, že tohle je ten zvuk, který jsem chtěl slyšet celé roky, ale ne­vě­děl jsem že exis­tuje; říkám si, že se to nemůže skoro nikomu líbit, ale mě to zní tak fan­tas­ticky a blíží se vážné hudbě (třeba Ka­re­lia (opus 2) nebo Year­ning od sku­piny Mono).

Teď mi v hlavě pořád zní oka­mžik, kdy God­speed You! Black Em­pe­ror začnou během String Loop Ma­nu­factu­red During Dow­n­pour… pro­kla­mo­vat Where are you going? a všechno se táhne a praská jako na starém vinylu a mě na­ska­kuje husí kůže a mrzne mi krev v žilách, pro­tože tohle je ta pravá hudba.

Když shodou náhod nemáte album/LP F♯A♯∞ a moc ho chcete, možná, že něco na­jdete tady.


A víte co taky miluju: apríl. Zbož­ňuju, když re­dakce všech zpra­vo­daj­ských ser­verů do­sta­nou nutkání cpát do nás horem dolem rádoby vtipné zprávy (čti: sračky). To se jenom pro­kli­ká­vám RSS čteč­kou a každou chvíli si po­mys­lím: hahaha to bylo vtipné. Kre­téni.

Ci­vilní žer­tíky jsou OK, mezi lidmi, ale tohle mi pije krev.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz