k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Víte, že se někdo dívá?

31. 1. 2009 (před 10 lety) — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Vždycky je tu někdo, kdo dokáže kon­t­ro­lo­vat nebo sle­do­vat naše životy. Zvlášť in­ter­ne­tová ge­ne­race blo­gerů, fa­ce­boo­kerů, twit­te­rerů a jiné svo­loči se v tomto riziku koupe tuplem. In­ter­net je di­vo­čina, kde si nikdo nemůže být ničím jistý (ale je to tak dobře a mělo by to tak zůstat).

A víte, co se stalo před baj-voko 15 týdny? Tou dobou za­čí­nal 5. se­mestr mé ne­slavné aka­de­mické dráhy a já napsal první slova nové po­vídky: Spala i když jsme seděli v po­slu­chárně na první před­nášce SINů. A první před­náška SINů začala 29. září 2008 v 9:15, což je sakra dávno.

Za tu za­tra­ceně dlou­hou dobu se ne­stalo skoro nic, jenom ten text byl dopsán a dostal jméno Někdo se dívá.

Po­vídka zapadá do pří­bě­hové linie Deníků mrt­vého muže, takže nabízí náhled do duší tro­jice hrdinů, kteří vlastně vůbec nejsou hr­di­nové a začíná někde tam, kde skon­čily Dvě věže nebo Stal­ker číslo 47. A o čem Někdo se dívá vlastně je? Tak různě. Něco se děje, jsou zde určité ná­znaky, ale čas jde dál. Ne­ná­padně re­ka­pi­tu­luji, co se stalo dříve a vtipně od­ka­zuji na nikdy ne­na­psané před­chá­ze­jící části pří­běhu. Pak dojde k pře­pa­dení a je jasné, že se někdo dívá už za­tra­ceně dlouho.

Ale přesto mám z pří­běhu pocit, že mu chybí něco zá­sad­ního, něco kar­di­nál­ního, něco jako třeba příběh.

I když jsem řekl, co jsem řekl, ve vzdu­chu stále visí otázka: proč to sakra trvalo 15 týdnů?

Se mnou to není to jed­no­du­chý. Jednak jsem oběť pro­kras­ti­nace, to zaprvé; pak to ne­tr­valo celých 105 dnů, ale o něco méně s tím, že pak mi text hnil na disku a čekal na ko­rekci (kterou by si za­slou­žil ještě jednou a ten­to­krát po­řádně) a na­ko­nec: já mám ten pro­blém, že nepíšu po­vídky stylem: za­čá­tek, pak něco, něco, něco, něco a konec. Vět­ši­nou dělám na ně­ko­lika čás­tech na­jed­nou, na­pa­dají mě věci, které se můžou stát někdy poz­ději, vůbec se do děje nehodí nebo jsou to náhlé změny kurzu, které jsem pů­vodně vůbec ne­za­mýš­lel. A navíc nevím, kdy příběh ukon­čit. Má­lo­kdy má text nějaký kon­krétní konec a i když je dějová jed­notka za­kon­čena, vět­ši­nou se dá snadno na­vá­zat a po­kra­čo­vat dál (říkám tomu syn­drom Ano­ma­lo­ca­ris de­t­ri­men­tum, pro­tože přesně tak přišly na svět díly 6 až ne­ko­nečno) a pak příběh pře­tejká, je ho víc, po­kra­čuje a při­bývá na mnoha mís­tech na­jed­nou. A pak musím jed­noho dne přijít a říct: tady bude konec. Zbytek textu dám do nového sou­boru, pomalu za­čí­nám pře­mýš­let, jak se bude jme­no­vat další díl a celý cyklus se opa­kuje. Tak to bylo s Ano­ma­lo­ca­ris De­stri­men­tum a ná­sle­du­jí­cími Aryt­mi­emi a je to tak i teď v pří­padě Někdo se dívá. Uříz­nutý text (kte­rého je teď už tak na 3 malé po­vídky) zfor­muje další část pří­běhu, který má pro­za­tímní název Ter­mi­na­lita, vzni­kal sou­běžně s NSD a je to za­tra­ceně po­divný ma­te­riál (velkou část z něj jsem psal opilý a proto ob­sa­huje dost po­divné na­rážky na sám o sobě dost po­divný Pla­y­back a fůru dal­ších kul­tur­ních re­fe­rencí).

To je celé.

A ještě slovo na závěr: Někdo se dívá se stejně jako všechny před­chozí deníky točí ve ve­li­kých kru­zích kolem mrt­vého Ja­ponce ve vaně jakési re­mi­nis­cence mrt­vého muže v Yossa­ri­a­nově stanu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz