k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Vím, jak se asi musel cítit Kafka...

10. 2. 2009 (před 11 lety) — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

…když psal svoje po­divné romány.

Kafku nikdo po­cho­pi­telně nemá rád. Je příliš ne­jasný a málo op­ti­mis­tický. Během tří set strá­nek knihy se nic ne­stane, nic se ne­vy­řeší, všechno se dokola opa­kuje v cyk­lech a hlavní hrdina se v bez­na­dějné by­ro­kra­cii. Celá kniha pak končí v po­lo­vině věty. Může se tohle někomu líbit?

Mě ano. Každý ukon­čený příběh je prostě ukon­čený a pře­čte­ním po­slední stránky příběh zaniká, pře­stává exis­to­vat, ale Kafkův Zámek končí do ztra­cena a proto hlodá v hlavě a nedá člo­věku spát (po­dobně jako Lyn­chovy filmy). „Co tím myslel? Jak to mělo skon­čit?“ otázky. Samé otázky.

Navíc to není úplně snadné číst. Je to taková pře­káž­ková dráha za bez­mě­síčné noci v bažině, vánici a pod palbou. Na to se těžko za­po­míná.

A po­slední dobou si taky při­pa­dám, jako kdy­bych spadl do Ka­f­kov­ského sou­kolí ste­re­o­typu, do ne­ko­neč­ného cyklu, kdy jenom za­bí­jím čas a nic se neděje. Po­sled­ních šest měsíců nebo rok je pořád stejná osa­mo­cená dokola se opa­ku­jící rutina.

Stále čas­těji si říkám, že bych chtěl zmizet, ztra­tit se, vy­pa­řit se, být jinde.

Tohle všechno za­pří­či­nilo, že jsem začal jsem psát Pa­ra­zita. No, po­vídku. Spíš jde o sled slov, které se mi hnaly hlavou, cáry myš­le­nek, roz­sy­pané a zpře­há­zené. Není to dobrý. Za­tra­ceně, je to vůbec to nej­horší, co jsem kdy napsal. Ale musel jsem to vy­kle­pat na klá­ves­nici.

Ale přesto nevím, jak správně vy­já­d­řit ten pocit, který mi kvasí v hlavě. Pořád tápu, jak to říct jasně a su­ges­tivně. A ani I was drow­ned in mix­ture of sorrow and dis­gust se to ne­po­vedlo ani zda­leka (Spo­jení slov IW­DI­MOSAD mě na­padlo, když jsem se díval na jedno video na you­tube, které pů­so­bilo dost am­bi­va­lentně a proto tedy sorrow and dis­gust. Po­drob­nosti si vezmu s sebou do hrobu).

A když už se mi podaří nějaká slova najít, je pra­malá šance, že se je podaří de­kó­do­vat někomu dal­šímu. Třeba shell­shockové křeče přesně vy­sti­hují pod­statu toho jed­noho kon­krét­ního frag­mentu, ale co si pod tím kdo před­staví? Obraz je za­kleslý v mojí hlavě a nemůže ven.

Všechny no­vinky, články a stripy o úz­kosti ozna­čuju tagem anx (ad an­g­lic­kého slova anxi­ety) a jak je vidět, tak je to na k47čce nej­po­u­ží­va­nější značka.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz