k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Třináct let křičel do temnoty a nikdo se neozval

15. 8. 2016 — k47 (CC by-nc-sa)

Před ně­ja­kou dobou to bylo 13 let, co jsem začal s k47čkou. Pomalu se blíží chvíle, kdy v mém životě tento web exis­to­val déle, než ne­e­xis­to­val, a nějak nevím, co k tomu dodat. Jde o hořko-sladké ví­těz­ství nad zá­vě­jemi času, so­lip­sis­tic­kou etudu, cestu údo­lími stínů, skluz po ne­kon­čí­cích se­stup­ných hra­nách sig­nálu a ob­čas­ných vzpla­nu­tích hy­po­ma­nie, o které nikdo nestál. Jak říkal Ross Noble, člověk si udr­žuje vlastní muzeum plné ar­te­faktů, které nikoho ostat­ního ne­za­jí­mají. K47čka je takové moje sou­kromé muzeum ku­ri­o­zit. Třeba takový Pa­ra­zit – pro mě to jsou nej­straš­nější řádky, které vůbec můžou exis­to­vat, pro­tože já vím, já je žil, ostat­ním to naopak může při­pa­dat jako nudné a me­lod­ra­ma­tické blá­bo­lení. Když jsem si po sobě Pa­ra­zita pře­četl na­po­sledy, chtěl jsem to ko­nečně za­lo­mit. Rozdíl per­spek­tivy je ohromný, ale co z toho? Jeden obě­šený člověk dějiny ne­změní, při­nej­lep­ším bude malou no­tic­kou v knize his­to­rie.

Teď bych tady mohl psát něco zá­sad­ního o duchu za­čátků blo­go­vání během prehis­to­ric­kých dob in­ter­netu ve stylu Ro­senber­govy knihy Say Eve­ry­thing, ale nebudu se ani snažit. Uběhlo tři­náct let a není k tomu do dodat.

Takže. Asi. Tak.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz