k47.cz

twitter RSS
««« »»»

Terminalita (znovu a tentokrát pořádně)

28. 1. 2015 (před 7 lety) — k47 (CC by)

„Došlo na nejhorší. Už nemůžu couvat.“ Takhle jsem v březnu 2013 plánoval začít novinku, ve které bych nadhodil plán postupného zveřejňování zbývajících segmentů Terminality, ze kerého jsem z - důvodů ztracených dějinám – upustil. I když od té doby uběhly skoro dva roky, bylo to několik let poté, co tahle zatracená povídka byla už dokončená. Poslední velké opravy proběhly někdy v červnu 2010, „finišování“ už v říjnu 2009. Od té doby uteklo spousta času.

Co se změnilo? Proč zrovna teď?

Uplynulo hodně času, to se změnilo. Jack Kerouac psal ve Visions of Cody: „I am writing this book because we're all going to die,“ a udeřil tím hřebík na hlavičku tak silě, že zahanbil i vědce v Cernu. Čas všechno srovná a vyhladí s gracií buldozeru. S odstupem všechno důležité vypadá jako všední a nevýznamné, to čeho si člověk považoval, ztrácí svůj lesk, cenné se stává zbytečným.

Tak tomu bylo i v případě té zatracené povídky, připadala mi nějakým způsobem hodnotná a v určitém smyslu příliš osobní. Zveřejnění v téhle žumpě by ji zkazilo. Ale čas mě vyléčil a celkově mi to začalo být jedno. Šedesát tisíc slov, které se ztratí v pustinách internetu je lepších než šedesát tisíc slov, které si nikdo nepřečte. Proti entropii se nedá bojovat, s ní se člověk musí svézt a cestou si připít s Albertem Camusem.

Jak jsem psal před-minule: šestou část Terminality dneska, zbývajících třicet pět tempem jednu týdně. Takový je tedy aspoň plán.

Historise se opakuje. Opět jsem na konci časů a opět čtu o opravuju zbývající části té zatracené povídky, na kterou jsem nesáhl skoro pět let, dorazit , než dorazím sám sebe, zcela bez iluzí o nějaké magické kvalitě a literárních hodnotách. Ale přesto ten text má v sobě místy určité kouzlo a lehkost, kterou jsem nečekal. Většinou je to však obvyklý marasmus, všední mizérie, která postrádá styl a umírněnost a nuance, literární katastrofa daleko za hranicí nápravy. Většina oprav tedy nejsou opravy, ale spíš zahlazování stop největších zločinů proti psanému slovu.

Hlavní příběh je nezřetelný až běda. To je z části záměrné (z části jde jen o diletanství maskované za přednost), dějové linky se vrství jedna na druhou a čím jsou hlouběji zakopané a méně vysvětlené, tím více mají nádech určité zlověstnosti. Důležitost roste v přímé úměře s hloubkou. To, co by se dalo označit jako „hlavní příběh“, je skryté hluboko pod vrstvami slovních sedimentů. Samotný pojem „hlavní příběh“ je značně subjektivní a závisí na pozorovateli.

Během let jsem totiž vytrvale ignoroval hlas racionality a velkou část toho, co jsem kdy napsal, jsem (v duchu nekonečných komiksových sérií) pospojoval do jednoho megalitického monumentu, do jednoho unifikovaného světa (a to i včetně věcí, které jsem si představoval, že napíšu, když mi bylo 12 – všechno je to kánon i když se o tom skoro nikde nepíše). To znamená, že co není vysvětleno tam, je vysvětleno jinde, co je vedlejší tady je hlavní jinde. V poslední době, abych si sám aspoň částečně udržel pořádek v kontinuitě, jsem začal k povídkám přidávat rozsáhlé poznámky, které by objemem a celkovým nedostatkem užitečných informací nezahanbily ani House of Leaves.

Pro ty, kteří si chtějí ten mlhavý hlavolam užít naplno (a hledat chyby v kontinuitě, kterých tam bude bezpochyby požehnaně), jsem připravil deset vodítek, které můžou objasnit, o co skutečně jde, ale také může jít jen o kouřové clony.

  1. Sledujte Mistra Garciu. On je předzvěstí budoucích věcí.
  2. Do koho má Tomy internet? Od koho Adam K. a Peo?
  3. Jaká byla Medvědova poslední slova zaznamenaná v příběhu?
  4. Poslouchejte cizí telefonní hovory.
  5. Kdo byl postřelen a co se stalo s jeho společníkem?
  6. Všímejte si, kde všude je zmíněn Michael Ellis a v jaké společnosti.
  7. Proč musel Reverend zemřít?
  8. Yuki není nevinná.
  9. Kam zmizela rodina?
  10. Někdo má mnoho jmen, někdo nemá žádné.

David Lynch udělal to samé a k fantastickému filmu Mullholand Drive dával své desatero stop a klíčů, které měly jen omezený užitek. Divák pochopil význam vodítek až potom, co pochopil význam filmu.

A dál? Co potom?

Kdysi dávno jsem uvažoval o jakémsi volném pokračování Terminality, které začne tam, kde ta zatracená povídka skončila, převezme otěže a plnou parou se bude řítit do ještě větší nejistoty. párktát jsem tu zmiňoval, že by mohlo nést jméno Dark night of the soul nebo nějaký pěkný český ekvivalent. Už dávno jsem objevil hlavní téma, které by se vinulo napříč miliardou jiných motivů, které jsem měl v té době na duši a chtěl jsem se s nimi nějak vypořádat, a dokonce jsem začal i psát, ale od té doby jsem to stihl třikrát zapomenout. Pravděpodobnost, že DNOTS spatří světlo světa, se s přihlédnutím k okolnostem a hrozivé propasti času jeví jako téměř nulová. I když – mohl bych vzít surové a nezpracované fragmenty a poznámky a vysypat je sem pro všechny hypotetické čtenáře, které zajímá kánon a chtějí číst přímo ze zdroje.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz