k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Terminalita (znovu a tentokrát pořádně)

28. 1. 2015 — k47 (CC by) (♪)

„Došlo na nej­horší. Už nemůžu couvat.“ Takhle jsem v březnu 2013 plá­no­val začít no­vinku, ve které bych nad­ho­dil plán po­stup­ného zve­řej­ňo­vání zbý­va­jí­cích seg­mentů Ter­mi­na­lity, ze kerého jsem z - důvodů ztra­ce­ných dě­ji­nám – upus­til. I když od té doby uběhly skoro dva roky, bylo to ně­ko­lik let poté, co tahle za­tra­cená po­vídka byla už do­kon­čená. Po­slední velké opravy pro­běhly někdy v červnu 2010, „fi­ni­šo­vání“ už v říjnu 2009. Od té doby uteklo spousta času.

Co se změ­nilo? Proč zrovna teď?

Uply­nulo hodně času, to se změ­nilo. Jack Ke­rouac psal ve Vi­si­ons of Cody: „I am wri­ting this book be­cause we're all going to die,“ a udeřil tím hřebík na hla­vičku tak silě, že za­han­bil i vědce v Cernu. Čas všechno srovná a vy­hladí s gracií bul­do­zeru. S od­stu­pem všechno dů­le­žité vypadá jako všední a ne­vý­znamné, to čeho si člověk po­va­žo­val, ztrácí svůj lesk, cenné se stává zby­teč­ným.

Tak tomu bylo i v pří­padě té za­tra­cené po­vídky, při­pa­dala mi ně­ja­kým způ­so­bem hod­notná a v ur­či­tém smyslu příliš osobní. Zve­řej­nění v téhle žumpě by ji zka­zilo. Ale čas mě vy­lé­čil a cel­kově mi to začalo být jedno. Še­de­sát tisíc slov, které se ztratí v pus­ti­nách in­ter­netu je lep­ších než še­de­sát tisíc slov, které si nikdo ne­pře­čte. Proti en­t­ro­pii se nedá bo­jo­vat, s ní se člověk musí svézt a cestou si připít s Al­ber­tem Ca­mu­sem.

Jak jsem psal před-minule: šestou část Ter­mi­na­lity dneska, zbý­va­jí­cích třicet pět tempem jednu týdně. Takový je tedy aspoň plán.

His­to­rise se opa­kuje. Opět jsem na konci časů a opět čtu o opra­vuju zbý­va­jící části té za­tra­cené po­vídky, na kterou jsem nesáhl skoro pět let, do­ra­zit , než do­ra­zím sám sebe, zcela bez iluzí o nějaké ma­gické kva­litě a li­te­rár­ních hod­no­tách. Ale přesto ten text má v sobě místy určité kouzlo a leh­kost, kterou jsem ne­če­kal. Vět­ši­nou je to však ob­vyklý ma­ras­mus, všední mi­zé­rie, která po­strádá styl a umír­ně­nost a nuance, li­te­rární ka­ta­strofa daleko za hra­nicí ná­pravy. Vět­šina oprav tedy nejsou opravy, ale spíš za­hla­zo­vání stop nej­vět­ších zlo­činů proti psa­nému slovu.

Hlavní příběh je ne­zře­telný až běda. To je z části zá­měrné (z části jde jen o di­le­tan­ství mas­ko­vané za před­nost), dějové linky se vrství jedna na druhou a čím jsou hlou­běji za­ko­pané a méně vy­svět­lené, tím více mají nádech určité zlo­věst­nosti. Dů­le­ži­tost roste v přímé úměře s hloub­kou. To, co by se dalo ozna­čit jako „hlavní příběh“, je skryté hlu­boko pod vrst­vami slov­ních se­di­mentů. Sa­motný pojem „hlavní příběh“ je značně sub­jek­tivní a závisí na po­zo­ro­va­teli.

Během let jsem totiž vy­tr­vale ig­no­ro­val hlas ra­ci­o­na­lity a velkou část toho, co jsem kdy napsal, jsem (v duchu ne­ko­neč­ných ko­mik­so­vých sérií) po­spo­jo­val do jed­noho me­ga­li­tic­kého mo­nu­mentu, do jed­noho uni­fi­ko­va­ného světa (a to i včetně věcí, které jsem si před­sta­vo­val, že napíšu, když mi bylo 12 – všechno je to kánon i když se o tom skoro nikde nepíše). To zna­mená, že co není vy­svět­leno tam, je vy­svět­leno jinde, co je ve­d­lejší tady je hlavní jinde. V po­slední době, abych si sám aspoň čás­tečně udržel po­řá­dek v kon­ti­nu­itě, jsem začal k po­víd­kám při­dá­vat roz­sáhlé po­známky, které by ob­je­mem a cel­ko­vým ne­do­stat­kem uži­teč­ných in­for­mací ne­za­han­bily ani House of Leaves.

Pro ty, kteří si chtějí ten mlhavý hla­vo­lam užít naplno (a hledat chyby v kon­ti­nu­itě, kte­rých tam bude bez­po­chyby po­žeh­naně), jsem při­pra­vil deset vo­dí­tek, které můžou ob­jas­nit, o co sku­tečně jde, ale také může jít jen o kou­řové clony.

  1. Sle­dujte Mistra Garciu. On je před­zvěstí bu­dou­cích věcí.
  2. Do koho má Tomy in­ter­net? Od koho Adam K. a Peo?
  3. Jaká byla Med­vě­dova po­slední slova za­zna­me­naná v pří­běhu?
  4. Po­slou­chejte cizí te­le­fonní hovory.
  5. Kdo byl po­stře­len a co se stalo s jeho spo­leč­ní­kem?
  6. Vší­mejte si, kde všude je zmíněn Mi­chael Ellis a v jaké spo­leč­nosti.
  7. Proč musel Re­ve­rend zemřít?
  8. Yuki není ne­vinná.
  9. Kam zmi­zela rodina?
  10. Někdo má mnoho jmen, někdo nemá žádné.

David Lynch udělal to samé a k fan­tas­tic­kému filmu Mullho­land Drive dával své de­sa­tero stop a klíčů, které měly jen ome­zený užitek. Divák po­cho­pil význam vo­dí­tek až potom, co po­cho­pil význam filmu.

A dál? Co potom?

Kdysi dávno jsem uva­žo­val o ja­kémsi volném po­kra­čo­vání Ter­mi­na­lity, které začne tam, kde ta za­tra­cená po­vídka skon­čila, pře­vezme otěže a plnou parou se bude řítit do ještě větší ne­jis­toty. párk­tát jsem tu zmi­ňo­val, že by mohlo nést jméno Dark night of the soul nebo nějaký pěkný český ekvi­va­lent. Už dávno jsem ob­je­vil hlavní téma, které by se vinulo napříč mi­li­ar­dou jiných motivů, které jsem měl v té době na duši a chtěl jsem se s nimi nějak vy­po­řá­dat, a do­konce jsem začal i psát, ale od té doby jsem to stihl tři­krát za­po­me­nout. Prav­dě­po­dob­nost, že DNOTS spatří světlo světa, se s při­hléd­nu­tím k okol­nos­tem a hro­zivé pro­pasti času jeví jako téměř nulová. I když – mohl bych vzít surové a ne­zpra­co­vané frag­menty a po­známky a vy­sy­pat je sem pro všechny hy­po­te­tické čte­náře, které zajímá kánon a chtějí číst přímo ze zdroje.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz