k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Tak zadruhé, Sto roků samoty + další drobnosti

18. 3. 2009 (před 11 lety) — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Už mám zase zpátky svůj no­te­book a oprava byla pro­ve­dena v záruce. Asi je pro HP lák od okurek v zá­kladní desce jenom ma­lič­kost, kterou běžně berou. Kaž­do­pádně: díky za to.

Nicméně, dneska pro mě začalo jaro, což jsem osla­vil se­ká­ním gi­gant­ních špalků ta­ko­vým velice těžkým a tupým ná­stro­jem – něco mezi se­ky­rou a kla­di­vem. Sranda. Škoda jenom, že začíná doba ledová a po­dob­ného jara se příště do­čkáme možná až v červnu.


Další bod na pořadu dne: li­te­ra­tura. Začetl jsem se do po­zo­ru­hodné knihy Sto roků samoty, která je zkrátka po­zo­ru­hodná. 100RS je klenot ma­gic­kého re­a­lismu, kde se s na­pros­tou sa­mo­zřej­mostí mísí re­a­lita a snová fikce. Všechno působí na jednu stranu na­prosto zvláštně a na druhou strany na­prosto při­ro­zeně. Všechno včetně Re­beccy, která, když byla zou­falá, jedla hlínu a vá­pen­nou omítku; Ne­spavé nemoci kon­čící za­po­mně­ním, která jednou přišla do měs­tečka Ma­condo; Úrsuly, která ukon­čila hrů­zo­vládu svého syna bičem na­puš­tě­ným v dehtu nebo cikánů, kteří s sebou do bažin při­ná­šejí po­di­vu­hodné vy­ná­lezy. Proud udá­lostí a děje se valí dál a dál, mixuje sku­teč­nost s ne­sku­teč­ností a vy­kres­luje příběh ně­ko­lika ge­ne­rací rodiny Buen­día.

100RS na mě působí po­dobně jako Rag­time, ale text plyne mnohem po­ma­leji a je vy­prá­věn tím správný způ­so­bem, kdy se v čase skáče divoce vpřed a vzad – přesně tím způ­so­bem, kterým se sám snažím psát.

Po­slech­něte si úplný za­čá­tek: O mnoho let poz­ději, když stál před po­pravčí četou, vzpo­mněl si plu­kov­ník Au­re­li­ano Buen­día na ono vzdá­lené od­po­ledne, kdy ho otec vzal k ci­ká­nům, aby si pro­hlédl led. Ma­condo v oněch dobách se­stá­valo z dva­ceti domků z hlíny a di­vo­kého rákosu, po­sta­ve­ných na břehu řeky, je­jichž prů­zračné vody se hnaly ře­čiš­těm plným ohla­ze­ných kamenů, bílých a ob­rov­ských jako před­věká vejce. Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě ani neměla jméno, a kdo o nich chtěl ho­vo­řit, musel na ně ukázat prstem.


A dál už jenom, aby se ne­řeklo, vy­ho­dím do vzdu­chu jeden strip (číslo 669.258, které je za­lo­ženo na re­a­litě a vůbec není vtipné). Dal bych online něco zá­sad­něj­šího (nebo třeba jenom zre­ka­pi­tu­lo­val, jaké tech­no­lo­gické no­vinky se tady staly), ale chce se mi spát. Už ně­ko­lik dní pro­spím deset hodin a jenom co vstanu, se mi chce zase usnout.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz