Tak zadruhé, Sto roků samoty + další drobnosti

Už mám zase zpátky svůj notebook a oprava byla provedena v záruce. Asi je pro HP lák od okurek v základní desce jenom maličkost, kterou běžně berou. Každopádně: díky za to.

Nicméně, dneska pro mě začalo jaro, což jsem oslavil sekáním gigantních špalků takovým velice těžkým a tupým nástrojem – něco mezi sekyrou a kladivem. Sranda. Škoda jenom, že začíná doba ledová a podobného jara se příště dočkáme možná až v červnu.

Další bod na pořadu dne: literatura. Začetl jsem se do pozoruhodné knihy Sto roků samoty, která je zkrátka pozoruhodná. 100RS je klenot magického realismu, kde se s naprostou samozřejmostí mísí realita a snová fikce. Všechno působí na jednu stranu naprosto zvláštně a na druhou strany naprosto přirozeně. Všechno včetně Rebeccy, která, když byla zoufalá, jedla hlínu a vápennou omítku; Nespavé nemoci končící zapomněním, která jednou přišla do městečka Macondo; Úrsuly, která ukončila hrůzovládu svého syna bičem napuštěným v dehtu nebo cikánů, kteří s sebou do bažin přinášejí podivuhodné vynálezy. Proud událostí a děje se valí dál a dál, mixuje skutečnost s neskutečností a vykresluje příběh několika generací rodiny Buendía.

100RS na mě působí podobně jako Ragtime, ale text plyne mnohem pomaleji a je vyprávěn tím správný způsobem, kdy se v čase skáče divoce vpřed a vzad – přesně tím způsobem, kterým se sám snažím psát.

Poslechněte si úplný začátek: O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led. Macondo v oněch dobách sestávalo z dvaceti domků z hlíny a divokého rákosu, postavených na břehu řeky, jejichž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů, bílých a obrovských jako předvěká vejce. Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě ani neměla jméno, a kdo o nich chtěl hovořit, musel na ně ukázat prstem.

A dál už jenom, aby se neřeklo, vyhodím do vzduchu jeden strip (číslo 669.258, které je založeno na realitě a vůbec není vtipné). Dal bych online něco zásadnějšího (nebo třeba jenom zrekapituloval, jaké technologické novinky se tady staly), ale chce se mi spát. Už několik dní prospím deset hodin a jenom co vstanu, se mi chce zase usnout.