k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Spolu sami

2. 9. 2013 — k47 (CC by-sa) (♪)
CC by-nc-nd (via)

Začalo to, když jsem pře­mýš­lel o dvou hr­di­nech, kteří se vy­sky­tují v mnoha mých po­víd­kách: Ada­movi K.Peovi. Jejich modus ope­randi by se dal popsat jako spolu sami. Nejsou úplně sami, mají sebe na­vzá­jem a malou sku­pinku, ve které jsou schopni fun­go­vat, ale ve vztahu k okol­nímu světu jsou zcela sami, ne­pří­stupní zvenčí a ne­chtějí se na okol­ním dění vůbec po­dí­let. Všichni ostatní lidé jsou jenom kulisy pro jejich sou­kromé ší­len­ství.

Ter­mi­na­litě se kolem nich točí ně­ko­lik čím dál di­vo­čej­ších party, ale není to kvůli nim, oni se ne­chali jenom strh­nout hu­ri­ká­nem a ne­sna­žili se ho nijak za­sta­vit.

Spolu sami.


Ta stejná slova mě na­padla když jsem seděl v Baru Repete a s otr­ha­ným blokem v kapse hledal in­spi­raci a nápady. Krátce před tím, jsem se po­ně­ko­li­káté po­dí­val na film Fear and Lo­athing in Las Vegas a právě ta slova dobře po­pi­so­vala vztah Raola DukaDr. Gonza na jejich vý­pravě do srdce ame­ric­kého snu. Byl to jejich trip, jejich cesta, jejich ší­len­ství a ne­za­ta­ho­vali do něj nikoho dal­šího (kromě Lucy, ser­vírky v North Star Cafe a fo­to­grafa La­cerda).

Krátce potom jsem před­ná­šel v Brně o té­ma­tech tak tech­nic­kých, že jenom název před­nášky musí ne­za­svě­ce­nému po­zo­ro­va­teli při­pa­dat jako nějaká ob­skurní šifra a slajdy sa­motné jeho zma­tení ne­mů­žou zmír­nit. Vět­ši­nou dávám na jeden slajd jenom ně­ko­lik slov, které slouží jenom jako vo­dítko pro mě, abych věděl kudy smě­řo­vat proud slov, nebo citát, který se ně­ja­kým zá­sad­ním způ­so­bem váže k pre­zen­taci. A právě na úplném konci před­nášky, kdy se pustím do věcí, které jsou víc po­kro­čilé, než by měly být, mi přišlo trefné vlepit právě citát Hun­tera S. Thomp­sona z knihy Fear and Lo­athing in Las Vegas, která slou­žila jako před­loha už mí­ně­ného filmu:

The only hope now, I felt, was the possi­bi­lity that we'd gone to such excess, with our gig, that nobody in a po­si­tion to bring the hammer down on us could possi­bly be­lieve it.

Drobný pro­blém byl v tom, že na in­ter­netu jsem našel jenom verzi, která po­chá­zela z filmu. Ale já chtěl knižní verzi, sku­teč­nou věc, ne jenom ně­ja­kou la­ci­nou na­po­do­be­ninu.

Ro­zumný člověk by to nechal být, ale já, ja­kožto idiot a ší­le­nec, jsem si opat­řil ori­gi­nální verzi knihy a během tří nocí ji pře­četl od za­čátku do konce.

Po do­čtení po­slední stránky jsem zjis­til tři věci: Za prvé: vý­sledný citát je trochu od­lišný, ale ne dost na to, aby to ospra­vedl­ňo­valo celé tohle úsilí. Za druhé: film a kniha jsou téměř iden­tické, hlavně první po­lo­vina, kdy jsem si myslel, že čtu jenom scénář nebo přepis filmu. A za třetí: Hunter S. Thomp­son má svoje ne­o­do­la­telné kouzlo, všechno, co napsal je tak fan­tas­ticky bez­pro­střední, divoké a vždy, když čtu něco od něj (před pár dny jsem pře­četl Rum Diary v češ­tině a začal s The Great Shark Hunt v ori­gi­nále), mi v hlavě zní jeho rychlé mumlání.

Mi­mo­cho­dem: Thomp­son nikdy nebyl ne­bez­pečný, možná na­prosto vy­ši­nutý a po­ma­tený, ale roz­hodně ne­před­sta­vo­val riziko pro svoje okolí. Vždy, jak sám často tvrdil, měl nad sebou na­pros­tou kon­t­rolu. Ve Fear And Lo­athing roli člo­věka utr­že­ného ze řetězu za­stá­val Dr. Gonzo, Thomp­son vždy (pře­kva­pivě) před­sta­vo­val umír­něný hlas, který se ho snažil mírnit.

I was a re­la­ti­vely re­spectable ci­ti­zen – a mul­tiple felon, per­haps, but cer­ta­inly not dan­ge­rous.

Když jsme se pak z Brna vracel v jednu hodinu po půl­noci bez­na­dějně narva­ným nočním vlakem, na­čmá­ral jsem do po­znám­ko­vého bloku asi 1200 slov pro při­pra­vo­va­nou po­vídku Atlas Vzpo­mí­nek – text velice volně in­spi­ro­vaný ná­la­dou cesty do Brna a ná­sled­ného útěku zpátky. Od re­a­lity ho od­li­šují jenom dvě věci: Místo mě v něm fi­gu­ruje Adam K.Peo jako dva ne­zdolní ju­g­ger­nauti a sku­teč­nost je na­hra­zena ne­zdra­vou dávkou umě­lecké li­cence.

Proč ne?

Tady máte malou ochut­návku toho, co ze mě vy­padlo (zkrá­ceno + ně­které ještě ne­ho­tové pasáže vy­ne­chány + bez asi deseti po­zná­mek, které se vážou jenom k téhle pasáži):

Z toho za­tra­ce­ného města jsme unikli narva­ným nočním vlakem, po­cho­pi­telně bez re­zer­vace, ve snaze se ztra­tit mezi jinými lidmi, pr­cha­jí­cími z jiných míst a z jiných důvodů. […] Ně­kteří z těch ne­bo­žáků jeli celou cestu Buda­pešť-Berlín, jeden tisíc ki­lo­me­trů, tři­náct a půl hodiny únavy, tr­má­cení, hou­pání vlaku a pod­ři­mo­vání.

Ale od­po­či­nek nebyl pro nás, ne tuhle noc. My byli na nohách příliš dlouho na to, abychom šli spát právě teď. Žádný od­po­či­nek pro bezbožné a zka­žené. Sedli jsme si do uličky, načali nové plato S36 se švéd­ským ra­že­ním, a pře­mí­tali o celé ope­raci. Proč právě tohle město? Proč si mě po­zvali právě sem, abych před­ná­šel o vý­sled­cích našeho leh­ko­váž­ného a bez­o­hled­ného hac­ko­vání? Co by si mys­leli, kdyby znali pravdu o dro­nech, wi-fi sítích, web-scale da­ta­mi­ningu, sen­zo­rech, rai­dech, nebo naší práci pro Bar Cen­zura? Nej­bez­peč­nější bylo se držet linie self-trac­kingu, Quan­ti­fied Self a jeho tech­nic­kých aspek­tech. Mohla to být přece jenom past, jak nás nahnat do spárů spra­ve­dl­nosti za všechny naše hříchy. Z těchto důvodů jsme váhali, ale ho­no­rář, plně hra­zené ces­tovní výlohy pro mě a jednu další osobu jako do­pro­vod, mluvil za vše. […]

Vy­ra­zili jsme krátce po po­ledni, vy­ba­veni jenom batohy plnými li­me­tek a velice ne­bez­peč­ných che­mi­ká­lií. Zcela při­pra­veni na všechno, co nám může osud hodit pod nohy. […]

Krátce nato jsme opus­tili výš­kový tábor v kupé na úplném konci vlaku a pře­su­nuli jsme se do jí­del­ního vagonu, kde jsme téměř oka­mžitě vypili vše­chen gin a pak vý­razně při­spěli ke zten­čení zásob piva. „Mírni se,“ řekl jsem, „tuhle te­ku­tinu budou po­tře­bo­vat, až tu vy­pukne vzpoura. Jak jinak uklid­níš kr­ve­lačné ces­tu­jící? Po­chy­buji, že mají car­fen­ta­nil v kli­ma­ti­zaci jako všechny úcty­hodné ruské vlaky“

„Možná, že prů­vodčí u sebe nosí re­vol­very a vlakve­doucí má v kabině pušku,“ navrhl Peo. Možná, po­mys­lel jsem si, ta útlá blond re­vi­zorka měla aspoň vy­ha­zo­vací nůž.

[…]

Co jsme si to jenom mys­leli? Začali jsme snad ztrá­cet soud­nost? Nebylo toho na naše or­ga­nismy přece jenom moc? Ne­spletli se stroje ve svých před­po­vě­dích? Ne­spadli jsme do trh­liny sta­tis­tic­kých modelů umělé in­te­li­gence?

Na místo činu jsme se do­stali okli­kou přes tři bary. V každém novém městě je dů­le­žité, najít dobrý bar, kde můžeme za­lo­žit zá­kladnu celé ope­race. Našli jsme jeden za­str­čený ve ve­d­lejší uličce. La­by­rin­thos, ote­vřeno do sví­tání, koktejly míchal pří­šerně ohyzdný chlap, jako zrůda z nějaké staré oš­k­livé le­gendy. Nebyl právě on přímým po­tom­kem mi­no­taura?

Cen­t­rum toho za­tra­ce­ného města bylo těsné, pře­pl­něné a velice oš­k­livé tím spe­ci­ál­ním způ­so­bem, který měl svoje kouzlo, ale ze zdí byly cítit zlé vib­race. Místní nás po­znali, tohle byla jejich země, jejich ulice a jejich špína. Za­mra­čené po­hledy fun­go­valy jako imu­nitní reakce, která má vy­pu­dit pa­ra­zity. Obavy míst­ních byly zcela opráv­něné. Nebyli jsme tam na ná­vštěvě, měli jsme v plánu celé město spálit na prach a utéct dřív než po­li­cie za­ta­rasí všechny ústu­pové cesty.

Konalo se to v jednom klubu za vo­do­pá­dem. Když jsme přišli, v míst­nosti už sedělo čty­ři­cet lidí, zhruba po­lo­vina vý­sled­ného počtu. Místo pozdravů jsme si rovnou ob­jed­nali drinky – vodku a red bull. Nebyl čas na cokoli slab­šího, museli jsme jít rovnou na věc.

„Šest­krát,“ dodal Peo. Číšník se na něj po­dí­val s ne­vy­řče­nou otáz­kou. „Pro nás dva, po­tře­bu­jeme mít zásobu,“ od­po­vě­děl tak sa­mo­zřejmě, že se v číš­ní­kovi roz­sví­tilo, otočil se na místě a vy­po­cho­do­val pro naše nápoje. Šlo o pri­mi­tivní drinky pro pri­mi­tivní časy, které budou pít všichni, až naše ci­vi­li­zace padne, desti­lát z bram­bor a ex­trakt z krav­ského ža­ludku.

Před­náška pro­běhla přesně tak, jak musela, když ji vedl člověk na­prosto šílený, který neměl plán, ale zato měl hlavu plnou ně­ko­lika sta­le­tími zna­lostí, cho­dící vulkán nápadů, plný che­mic­kého se­be­vě­domí.

Tohle byli Naši Lidé, ge­e­kové v pů­vod­ním slova smyslu, lidské ku­ri­o­zity z elek­tro­nic­kého cir­kusu, kteří se lehko ne­chali smést elek­tri­zu­jí­cím cha­o­sem. Ale možná šlo jenom o zdání, pří­znak po­čí­na­jící psy­chózy, a sku­teč­nými ku­ri­o­zi­tami jsme byli my, se všemi těmi sen­zory ukry­tými na našich tělech.

„Ale tech­no­lo­gie takhle ne­fun­guje,“ pa­ma­tuji si, jak jsem říkal, když došlo na otázky, které jsem byl při­pra­ven řešit fy­zic­kou kon­fron­tací. „Tech­no­lo­gie ne­vy­hraje, pro­tože je lepší, ale pro­tože za­chvátí srdce a zapálí mysl těch správ­ných lidí. Je to láska, která no­vinky vynese na vý­sluní, je to ta první vlna, kdy člověk cítí ten ne­u­vě­ři­telně osvo­bo­zu­jící pocit nového.“ Možná na tom zá­le­želo, možná ne, byl pokrok sku­tečně ne­vy­hnu­telný, byla jeho tra­jek­to­rie dána pros­tou uti­li­a­ris­tic­kou funkcí? Techno-ro­man­tici, věřili, že je to jejich krev, pot a slzy, které for­mují bu­douc­nost.

Ale když se začalo mluvit o mo­rál­ních do­pa­dech, se dis­kuze teprve rozohnila.

„Sa­mo­zřejmě, že se všichni za­pro­dáme,“ říkal Peo, tak se­be­jistě jak jen bylo v lid­ských silách možné. „A když se ne­za­pro­dáš ty, za­pro­dají se všichni ostatní a ty se budeš muset přidat. Stačí za QS na­bíd­nout lidem vý­hodné na­bídky, bonusy a slevy a všichni ti budou zobat z ruky.“ Ale v té době to říkal jenom proto, aby roz­bou­řil tech­no­filní srdce pří­se­dí­cích. Techno-ko­mu­nita stan­dardně před­po­klá­dala, že pokrok je čistě otáz­kou efek­ti­vity a moc si ne­chtěli při­pus­tit, že s sebou nese celou řadu mo­rál­ních a po­li­tic­kých roz­hod­nutí.

„Ale na­štěstí můžeme pod­vá­dět,“ dodal s úsmě­vem. „Jestliže stačí, když tvůj po­čí­tač řekne po­čí­tači po­jiš­ťovny, že žiješ zdravě, abys au­to­ma­ticky dostal lev­nější po­jiš­tění, kdo říká, že tvůj po­čí­tač musí mluvit pravdu?“ Za­zu­bil se a upil ky­se­lého drinku. Tou dobou jsme po­ru­čili, aby vy­mač­kali všechny li­metky a ci­tróny v budově a na­mí­chali je 1:1 s ginem. „Tohle může zlomit vaz všem vý­ho­dám, které QS při­nese. Záleží jenom, jak budeme opa­trní.“

[…]

Vy­ho­dili nás z jed­noho baru, jenom abychom pře­běhli ulici a vy­ra­bo­vali další. Tohle město mělo zvláštní náladu, která svá­děla k ex­ce­sům. V jednu ráno, když už ne­zbylo nic, co bychom mohli zne­u­ctít, jsme opus­tili to za­tra­cené město zcela zde­ci­mo­vané po pou­hých tři­nácti ho­di­nách.

V paměti mi zů­stala jenom vzpo­mínka, jak nás bez­do­mo­vec navedl do pod­chodu, Peo mu dal de­se­ti­ko­runu, a pak až jak za sebou za­ne­chá­váme to stís­něné ná­draží vklí­něné do srdce města. Měl jsem pocit, že kdyby mi někdo rozřízl lebku a po­dí­val se dovnitř, uviděl byl přesně ten obraz vy­pá­lený do šedé kůry.


Tady bych možná mohl zmínit jednu věc, vždycky když v ja­ké­koli svojí po­vídce mluvím o Praze, nikdy ji ne­u­vá­dím pravým jménem, ale po­u­ží­vám spo­jení Ma­tička Me­t­ro­po­lis. Stej­nou pro­ceduru uplat­ním na Atlas Vzpo­mí­nek, kde navíc všechna slova, zmi­ňu­jící Brno budou nějak od­li­šená, možná šedá, možná ne­pro­por­ci­ál­ním písmem, možná nějak od­sa­zená – přesně v duchu románu House of Le­ea­ves, kde všechna slova ozna­ču­jící dům jsou modrá a všechny zmínky o mi­no­tau­rovi čer­vené a pře­škrt­nuté (to proto, že starý Za­m­panò se snažil ze svých zá­pisků k House of Leaves od­stra­nit všechny zmínky o Mi­no­tau­rovi).

Stejné za­chá­zení s mi­no­tau­rem, které je vidět v ukázce, jsem o pár týdnů poz­ději zo­pa­ko­val v po­vídce, kterou jsem psal pro jednu li­te­rární soutěž. Hr­di­nové (opět Adam K., Peo, RubyMalej Marty) v ní po­pí­její drink, který se jme­nuje právě Mi­no­tau­rus. Do po­slední chvíle jsem ne­vě­děl, jak by se měl kus na­zý­vat, ale pak mě na­padlo, že bych ho mohl po­jme­no­vat právě Mi­no­tau­rus, abych zmátl pu­b­li­kum. Proč ne? Ale o tomhle se ro­ze­píšu až někdy příště.

Po­dob­nou gra­fic­kou podobu bych chtěl vtisk­nout pří­padné bu­doucí ebook verzi Ter­mi­na­lity, která by mohla vy­pa­dat třeba takto:


A jinak:

  1. Atlas vzpo­mí­nek je ka­pi­tola sama pro sebe, pů­vodně jsem plá­no­val opi­lec­kou rych­lovku na 800 slov, ale po­stupně se z toho vy­vi­nula kri­tika hnutí Quan­ti­fied Self a al­go­rit­mic­kého do­po­ru­čo­vání po vzoru Evgeny Mo­rozova. V sou­čas­nosti má 11000 slov a ještě jich pár při­bude.
  2. Lehce jsem upra­vil Dům na okraji dějin. Bylo to z důvodu, že jsem ho pu­b­li­ko­val na ser­veru písmák.cz, kam jsem za­ví­tal poprvé po devíti letech. Nos­tal­gie je svině.
  3. Dům na okraji dějin bude mít možná po­kra­čo­vání.
  4. Za pár týdnů je uzá­věrka další li­te­rární sou­těže. Nej­spíš budu po­tře­bo­vat zase na­vští­vit Repete.
  5. Pojem dneš­ního dne je su­per­ra­ci­o­na­lita.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz