Šest dní v kuse mlčel, šest dní v kuse řval

Ve starém dobrém roce dva-tisíce-jedna-jedna jsem toho moc nenapsal. Byl to rok celkem na hovno, hlavně co se týče povídek. Terminalita a její pokračování mi nějak vyrazily dech, vyždímaly z mýho už tak trouchnivějícího mozku všechnu zbývající šťávu, všechen elán, do toho se zamíchala eskalace mojí depresivní epizody, která mě tlačila k nebi a medikace, která mě zašlapala do země. Pak už následovala jenom pomalá hibernace & úpadek & digitální ticho.

Samozřejmě, že chci psát, ale Terminalita, Arytmie a další velký série jsou příliš velkým soustem, který mě vždycky odradí. Kde jsou ty doby, kdy jsem chrlil spoustu krátkých povídek jako na běžícím pásu?

Možná, že jsou dávno pryč. Ale možná se vrátily s dnešní povídkou Šestý den!

Důvod je jednoduchý: chtěl jsem napsat krátkou, nezpeklitou povídku, která není pokračováním žádného velkém celku. Jednoduše osamocený výstřel do tmy. Akční, lekhé scifi o anarchistickém magorovi – přesně tohle je Šestý den.

PS: Jedna malá indicie do kterého univerza Šestý den zapadá je úplně na konci. Schválně, kdo to pozná.