Předmluva k Terminalitě
Bratři moji, přátelé!
Po pěti měsících psaní jsem zjistil o čem chystaná povídka Terminalita vlastně je a co je hlavním tématem. Trvalo 150 dnů, aby se mi podařilo zformulovat hlavní myšlenku, smysl a poselství. Teprve po pěti měsících jsem Terminalitu pochopil (z úst autora to zní divně, ale je to tak). Na základě tohoto poznání jsem celou rozsáhlou povídku redefinoval, aby se asymptoticky blížila cílovému ideálnímu obrazu. A tento proces verbálního přibližování trval další dlouhé týdny psaní a oprav a přemýšlení a trhání vlasů. Řeknu vám jednu věc: Terminalita je složitá věc, je to obraz mého života a mé duševní mizérie a musela vznikat takto dlouho, protože spousta věcí mě potkala až časem. Tisíckrát jsem začínal tak, že jsem napsal nějaká slova, odstavec nebo dva, které vzhledem k ostatnímu textu nedávaly valný smysl, chyběly souvislosti, ale tak nějak jsem cítil, že jsou to důležitá slova a musí zůstat. A až čas a nápady a události utvořily kontext. Nebudu lhát a řeknu na rovinu, že Terminalita je velice osobní text, který na svět nepřicházel lehce. Je také zatraceně složitý, má několik dějových linek, který se táhnou na pozadí hlavního příběhu tří depresivních studentů na své alkoholické cestě za svobodou, smyslem života, šílenstvím nebo prostě čímkoli, co zrovna dává smysl. Terminalita zachycuje gigantickou a nesmyslnou pařbu, barevný spektákl a je to – stejně jako divadelní představení ve filmu Synecdoche: New York – příběh o všem, o každém malém aspektu bytí, je to cesta poznání sebe sama, lemovaná mnoha slepými uličkami, je to autentický záznam smutku, zrychleně přehrávaný z půlroční magnetofonové pásky. Je to neveselý příběh, který skrývá mnoho drobných šťastných konců, které jsem před zpočátku neviděl. Terminalita je život.
Všechno se v průběhu práce na povídce neuvěřitelným způsobem měnilo a stále přibývaly nové příběhy. Na začátku bylo spoustu věcí nejasných. Některé otázky jsem vyřešil za běhu a v mých očích pak Terminalita dostala úplně nový rozměr. Z šíleného příběhu se stal šílený příběh provázaný s mnoha jinými. Nevěděl jsem, kdo jde po Peovi, jaká je Hertzmannova úloha v ději a proč nemůže zasáhnout, jaká je vazba mezi Revem a Kaplanem, proč se kolem všeho motá K. a tak dále. Všechno, co jsem vyjmenoval a mnoho dalších událostí jsou mystéria příběhu, která nejsou nikdy jasně vysvětlena a čtenář se jimi nemusí zabývat a může si jen užívat hlavního příběhu nebo se může ponořit do slov a pátrat, co se stalo doopravdy. Můžu prozradit jedině to, že zlo má mnohem hlubší kořeny, než se na první pohled zdá a nikdo z postav nemá čisté svědomí.
Jak se Terminalita rozrůstala, probíhaly změny v obsazení a značně se rozrůstal ansámbl. Z původní hry o třech hercích se stal příběh s dvěma desítkami důležitých figur, což je na mě úctyhodný výkon, když vezmete v potaz můj oblíbený formát: jedna postava, která navíc nemá jméno. V Terminalitě vystupuje doopravdy hodně lidí a velká část z nich se vyskytla už dříve v jiných příbězích. Já zkrátka nemám rád jednoúčelové postavy vytvořené jenom pro jeden příběh, které jsou posléze zahozeny. Z toho důvodu jsem Terminalitu spojil s nedokončenou povídkou, kterou zatím označuji jako BC a překryl jsem tři postavy z obou příběhů. A to je dobře, protože v tom jednak nebudu mít nepořádek a pak taky tyto postavy dostaly další život a nový rozměr. Vzájemně jsem smíchal jejich jména a osobnosti a přidal ještě ingredience z jednoho pornokomiksu (trochu divná inspirace, ale není to jediný případ svého druhu). Pak došlo k dost zásadnímu propojení a rošádě s Epizodami a hlavně tedy s nedokončenou sérií Světlo v zádech.
Rád bych už začal Terminalitu publikovat, ale nemůžu, protože provádím změny v úvodu, na samém začátku příběhu. Hlavní postavy příběhového oblouku byly vždy uváděny velice vágně (poprvé v lehce kontroverzní Neděli třináctého) a tak jsem to chtěl napravit a připravit solidní úvod.
Když už mluvím o přípravách k tomuto velkému příběhu (který budu vydávat na pokračování, pochopitelně), musím taky zmínit, že jsem opravil a zkorigoval pět povídek, které Terminalitě předcházejí.
První tři: Y3F, Dvě věže (S touto povídkou si nevím rady, vůbec se mi nehodí do příběhu, časově koliduje s Terminalitou a celkově je taková divná.) a Jaro 20009 jsem opravil jenom decentně (gramatika, čárky, překlepy), další dvě: Stalker číslo 47, Někdo se dívá doznaly větších zásahů. Upravil jsem je tak, aby vytvořily dějovou rampu, ze které bude moci Terminalita hladce odstartovat. Změny přesto nejsou na první pohled nijak zásadní, jde o cílené zásahy, které naznačují, co se bude dít a neodporují budoucímu vývoji děje.
PS: Tuto novinku jsem plánoval vypustit už před třemi měsíci pod názvem Terminalita redefinovaná, ale zasekla se ve frontě k publikaci, zastarala a musela být přepsána. Teď, když je povídka relativně blízko dokončení, beru tento článek jako předmluvu nebo upoutávku na to co přijde.