k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Předmluva k Terminalitě

16. 8. 2009 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Bratři moji, přá­telé!

Po pěti mě­sí­cích psaní jsem zjis­til o čem chys­taná po­vídka Ter­mi­na­lita vlastně je a co je hlav­ním té­ma­tem. Trvalo 150 dnů, aby se mi po­da­řilo zfor­mu­lo­vat hlavní myš­lenku, smysl a po­sel­ství. Teprve po pěti mě­sí­cích jsem Ter­mi­na­litu po­cho­pil (z úst autora to zní divně, ale je to tak). Na zá­kladě tohoto po­znání jsem celou roz­sáh­lou po­vídku re­de­fi­no­val, aby se asympto­ticky blí­žila cí­lo­vému ide­ál­nímu obrazu. A tento proces ver­bál­ního při­bli­žo­vání trval další dlouhé týdny psaní a oprav a pře­mýš­lení a trhání vlasů. Řeknu vám jednu věc: Ter­mi­na­lita je slo­žitá věc, je to obraz mého života a mé du­ševní mi­zé­rie a musela vzni­kat takto dlouho, pro­tože spousta věcí mě po­tkala až časem. Ti­síc­krát jsem za­čí­nal tak, že jsem napsal nějaká slova, od­sta­vec nebo dva, které vzhle­dem k ostat­nímu textu ne­dá­valy valný smysl, chy­běly sou­vis­losti, ale tak nějak jsem cítil, že jsou to dů­le­žitá slova a musí zůstat. A až čas a nápady a udá­losti utvo­řily kon­text. Nebudu lhát a řeknu na rovinu, že Ter­mi­na­lita je velice osobní text, který na svět ne­při­chá­zel lehce. Je také za­tra­ceně slo­žitý, má ně­ko­lik dě­jo­vých linek, který se táhnou na pozadí hlav­ního pří­běhu tří de­pre­siv­ních stu­dentů na své al­ko­ho­lické cestě za svo­bo­dou, smys­lem života, ší­len­stvím nebo prostě čím­koli, co zrovna dává smysl. Ter­mi­na­lita za­chy­cuje gi­gan­tic­kou a ne­smy­sl­nou pařbu, ba­revný spek­tákl a je to – stejně jako di­va­delní před­sta­vení ve filmu Sy­nec­doche: New York – příběh o všem, o každém malém aspektu bytí, je to cesta po­znání sebe sama, le­mo­vaná mnoha sle­pými ulič­kami, je to au­ten­tický záznam smutku, zrych­leně pře­hrá­vaný z půlroční mag­ne­to­fo­nové pásky. Je to ne­ve­selý příběh, který skrývá mnoho drob­ných šťast­ných konců, které jsem před zpo­čátku ne­vi­děl. Ter­mi­na­lita je život.

Všechno se v prů­běhu práce na po­vídce ne­u­vě­ři­tel­ným způ­so­bem měnilo a stále při­bý­valy nové pří­běhy. Na za­čátku bylo spoustu věcí ne­jas­ných. Ně­které otázky jsem vy­ře­šil za běhu a v mých očích pak Ter­mi­na­lita do­stala úplně nový rozměr. Z ší­le­ného pří­běhu se stal šílený příběh pro­vá­zaný s mnoha jinými. Ne­vě­děl jsem, kdo jde po Peovi, jaká je Her­t­zman­nova úloha v ději a proč nemůže za­sáh­nout, jaká je vazba mezi Revem a Kap­la­nem, proč se kolem všeho motá K. a tak dále. Všechno, co jsem vy­jme­no­val a mnoho dal­ších udá­lostí jsou mysté­ria pří­běhu, která nejsou nikdy jasně vy­svět­lena a čtenář se jimi nemusí za­bý­vat a může si jen užívat hlav­ního pří­běhu nebo se může po­no­řit do slov a pátrat, co se stalo do­o­pravdy. Můžu pro­zra­dit jedině to, že zlo má mnohem hlubší kořeny, než se na první pohled zdá a nikdo z postav nemá čisté svě­domí.

Jak se Ter­mi­na­lita roz­růs­tala, pro­bí­haly změny v ob­sa­zení a značně se roz­růs­tal an­sámbl. Z pů­vodní hry o třech her­cích se stal příběh s dvěma de­sít­kami dů­le­ži­tých figur, což je na mě úcty­hodný výkon, když vez­mete v potaz můj ob­lí­bený formát: jedna po­stava, která navíc nemá jméno. V Ter­mi­na­litě vy­stu­puje do­o­pravdy hodně lidí a velká část z nich se vy­skytla už dříve v jiných pří­bě­zích. Já zkrátka nemám rád jed­no­úče­lové po­stavy vy­tvo­řené jenom pro jeden příběh, které jsou po­sléze za­ho­zeny. Z toho důvodu jsem Ter­mi­na­litu spojil s ne­do­kon­če­nou po­víd­kou, kterou zatím ozna­čuji jako BC a pře­kryl jsem tři po­stavy z obou pří­běhů. A to je dobře, pro­tože v tom jednak nebudu mít ne­po­řá­dek a pak taky tyto po­stavy do­staly další život a nový rozměr. Vzá­jemně jsem smí­chal jejich jména a osob­nosti a přidal ještě in­gre­di­ence z jed­noho por­no­ko­miksu (trochu divná in­spi­race, ale není to jediný případ svého druhu). Pak došlo k dost zá­sad­nímu pro­po­jení a rošádě s Epi­zo­dami a hlavně tedy s ne­do­kon­če­nou sérií Světlo v zádech.

Rád bych už začal Ter­mi­na­litu pu­b­li­ko­vat, ale nemůžu, pro­tože pro­vá­dím změny v úvodu, na samém za­čátku pří­běhu. Hlavní po­stavy pří­bě­ho­vého ob­louku byly vždy uvá­děny velice vágně (poprvé v lehce kon­tro­verzní Neděli tři­nác­tého) a tak jsem to chtěl na­pra­vit a při­pra­vit so­lidní úvod.


Když už mluvím o pří­pra­vách k tomuto vel­kému pří­běhu (který budu vy­dá­vat na po­kra­čo­vání, po­cho­pi­telně), musím taky zmínit, že jsem opra­vil a zko­ri­go­val pět po­ví­dek, které Ter­mi­na­litě před­chá­zejí.

První tři: Y3F, Dvě věže (S touto po­víd­kou si nevím rady, vůbec se mi nehodí do pří­běhu, časově ko­li­duje s Ter­mi­na­li­tou a cel­kově je taková divná.) a Jaro 20009 jsem opra­vil jenom de­centně (gra­ma­tika, čárky, pře­klepy), další dvě: Stal­ker číslo 47, Někdo se dívá do­znaly vět­ších zásahů. Upra­vil jsem je tak, aby vy­tvo­řily dě­jo­vou rampu, ze které bude moci Ter­mi­na­lita hladce od­star­to­vat. Změny přesto nejsou na první pohled nijak zá­sadní, jde o cílené zásahy, které na­zna­čují, co se bude dít a ne­od­po­rují bu­dou­címu vývoji děje.

PS: Tuto no­vinku jsem plá­no­val vy­pus­tit už před třemi měsíci pod názvem Ter­mi­na­lita re­de­fi­no­vaná, ale za­sekla se ve frontě k pu­b­li­kaci, za­sta­rala a musela být pře­psána. Teď, když je po­vídka re­la­tivně blízko do­kon­čení, beru tento článek jako před­mluvu nebo upou­távku na to co přijde.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz