Poslední večírek před soudným dnem

Je těžké najít mo­ti­vaci k če­mu­koli, když se zdá, že se všechno kolem hroutí & konec světa je na dosah ruky. Do­om­sday clock byl po­su­nutý na dvě a půl minuty před půl­nocí a ze všech stran se valí zprávy o pro­gresu ve vývoji umělé in­te­li­gence, která při­nese konec lid­stva a hu­ma­nity (jen nikdo neví kdy to přijde, může to být za tři měsíce nebo za dvacet let). V tomhle stavu, kdy bom­bar­do­vání špat­nými zprá­vami nemá konce, je těžké najít sílu i pro es­k­pis­tické fan­ta­zie. I ███████████████ █████████████████ se zdá zby­tečné.

Drob­nou útěchu jsem našel v železe a pak v psaní do­om­sday party blogu – zprá­vách o životě ně­ko­lika lidí, na které před­tu­cha konce světa do­lehla extra tvrdě a roz­hodli se začít s do­om­sday party – vir­tu­ál­ním ve­čír­kem, který začal jed­noho úno­ro­vého dne a skončí až se světem.

Jde o bez­mez­nou (více méně) pra­vi­del­nou lavinu excesu a ší­len­ství, která je po­dá­vaná v surové alfa kva­litě prózy – bez smyslu a bez konce, jeden den se valí za druhým, beze změny, bez naděje a party po­kra­čuje a sílí.