k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Poe

4. 6. 2007 (před 12 lety) — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Byla to dlouhá doba, což? Ale měl jsem důvod: byl jsem out, byl jsem za­ne­prázd­něn, byl jsem v rauši, měl jsem práci, neměl jsem čas, byl jsem ne­moc­nej, vy­ví­jel jsem hru… Ale už dost vět v nichž je podmět v prvním pádě čísla jed­not­ného.

I když se to dneska jme­nuje Poe, přesto jako před­krm bude po­dá­ván strip 669.97 s pří­chutí čisté ab­sur­dity.

A teď Trocha poezie. Bývaly časy, kdy jsem psal každý měsíc ně­ko­lik po­e­tic­kých mi­zer­nosí (někdo tomu říká básně, ale já si tohoto žánru vážím na­to­lik, že radši svoje vý­robky řadím někam stra­nou), ale ty časy jednou pro vždy skon­čily. Tempo „ně­ko­lik mě­síčně“ jsem držel od za­čátku roku 2004 do po­lo­viny 2005 a pak začal proud pomalu ustá­vat. Ale to ani moc nevadí, pro­tože doteď se na k47čce sešlo 94 básní od 6 autorů (z nichž jsem byl nej­ak­tiv­nější ).

To víte, teď to chce silnej ma­te­riál a po­řád­nou flá­kotu, aby stálo za to se pustit do pro­cesu psaní slov & tvorby veršů. A pravda je, že v hy­ber­nač­ním kómatu se moc sil­ných témat ne­vy­sky­tuje. Poezie je vhodná k tomu, aby člověk něco rychle a in­ten­zivně vy­kři­čel do světa, když se mu chce a má téma. Nemusí se za­bý­vat ně­ja­kou zá­plet­kou nebo dějem. Prostě za­křičí a pře­mění vnitřní tenzi na slova (více či méně úspěšně). Přesně takhle vznikly třeba: Potkal jsem déšť, My heart start be­a­ting, Po­lo­viční život, Zlatá nit, Kusy ledu, PN pře­chod a spousta dal­ších.

Ale teď je tady další kus poezie, který vzni­kal po­dobně hor­li­vým pro­ce­sem. Jme­nuje se Ztich­lej svět a velký podíl na jeho vzniku má de­vi­antka Palm­be­a­cher, jejíž art mě in­spi­ro­val a po­há­něl motor ší­len­ství (poprvé jsem o ní psal 12.3.2007 v an­ti­Blogu). Po­e­tika Ztich­lýho světa po­chází právě od Palm a ně­ko­lika cest z Prahy domů, kdy jsem kolem druhé hodiny ranní šel čtyři ki­lo­me­try nočním deštěm.

Ztich­lej svět vy­práví příbeh lásky, tedy spíš jeho konec. Je to příběh po­divný, tichý, smutný, bo­lestný, který končí ne­u­r­čitě a do ztra­cena… Dvě hlavní po­stavy Ztich­lýho světa: on a ona – jejich jména jsou jen zlehka na­zna­čena – se právě na­chá­zejí v ka­várně Nové Naděje. On je unaven, má za sebou dlouhé pu­to­vání, během něhož se ne­ú­spěšně snažil vy­ma­nit z okovů a doufá, že se teď něco změní. Ale svět je šedivý a na­sáklý Bez­ča­sím… Tak by se dal shr­nout děj Ztich­lýho světa, jehož nálada je str­nulá a ne­hybná.

Tolik k básni Ztich­lej svět. Pak tu mám ještě ně­ko­lik dal­ších ma­lič­kostí. V an­ti­Blogu (který bych klidně ozna­čil za takové pís­ko­viště nápadů) přibyl zase další zářez. A na­ko­nec jsem na stránce pro­jektů uve­řej­nil zmínku o Hře.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz