k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Parazit

22. 4. 2009 (před 10 lety) — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Dopsal jsem Pa­ra­zita.

Trvalo mi to dva měsíce, ale stálo to za to.

Pa­ra­zit je po­ně­kud ne­prů­hledná po­vídka, kterou jsem začal tvořit v po­lo­vině února tohoto roku, když mi z ur­či­tých důvodů nebylo do zpěvu. Ve sku­teč­nosti jsem se topil v úz­kosti černé jako noc a ta dala vznik­nout právě Pa­ra­zi­tovi. Jde skoro až o Ka­f­kov­ský příběh, kde se zdán­livě bez zjev­ných sou­vis­lostí stří­dají dvě roviny děje se dvěma roz­díl­nými hrdiny: na jedné straně stojí de­pre­sivní stu­dent Karr a někde jinde v nitru Me­t­ro­pole pak Be­ze­jmenný. Me­t­ro­pole je silně spo­le­čen­sky hi­e­rar­chi­zo­vané město, které vypadá na první pohled krásně, ale jeho občané uvnitř kr­vá­cejí. Ani jedna z těchto úrovní zdán­livě nedává žádný smysl a nic moc se v ní neděje. Ale to je jenom zdání.

V době, kdy jsem Pa­ra­zita psal, jsem byl oči­vidně tak v prdeli, že jsem ne­se­bral dost síly, abych do­lá­mal těch ně­ko­lik po­sled­ních řádek. Nicméně, teď jsem si chtěl udělat po­řá­dek ve sta­rých zá­le­ži­tos­tech a tak jsem se na Pa­ra­zita vrhnul a dopsal konec. Akorát těm sou­čas­ným slovům chybí kon­text toho času, ten anx, který jsem cítil tehdy a který časem zmizel.

Konec pů­vod­ního textu jsem dost upra­vil a vy­znění se po­su­nulo někam jinam, ale nevím jestli je to správně a tak mi teď ne­zbývá než doufat, že ten rozdíl nebude znát.

Ale pravda je taková, že když jsem znova ty řádky vy­hra­bal tem­ných koutů me­ta­fo­rické Me­t­ro­pole, vtáhli mě do sebe a pro­mě­nily krásný den v bažinu duše.

Hlavní motiv, který se táhne napříč Pa­ra­zi­tem jako zlatá nit, je touha po útěku a činu a ne­hybný ste­re­o­typ, který požírá všechno kolem. Ná­la­dou i dobou vzniku úzce sou­visí s Ne­chtěl jsem nic víc, než ně­ko­lik zkur­ve­nejch mo­mentů štěstí.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz