Nutnost focení & pálení mostů

Asi takhle: Po posledních otřesech jsem přestal dělat všechno, co jsem dělal do té doby a začal jsem čas trávit skoro výhradně focením a psaním. Ne že bych o něco přišel, cesta, kterou jsem kráčel do té doby, nevedla ke skvělým zítřkům a horizontům zářícím zlatem, ale jen do stále hlubší jámy. Přestat nebylo těžké rozhodnutí, bylo to jen rozhodnutí, které je třeba udělat.

Nějakou dobu před zlomem se mi ozval Severák, který se mě už dříve snažil zlanařit, abych napsal něco pro jeho Neslyšný kočkopes (NKP), jestli bych nechtěl napsat něco krátkého a úderného pro Rozvědčík. Řekl jsem, že se na to podívám, a když mě něco napadne, tak bych něco mohl i sepsat. Vždycky, když se mi ozval s NKP, napsal jsem nějaký kus v gonzo stylu (Sympozium, Hořící křemík), kdy fiktivní verze NKP pošle dva redaktory (Adam K. a Peo) pokrýt nějakou událost, věci se šeredně vymknou kontrole a následují obrazy totálního chaosu protkané komentáři toho, o čem měli napsat celou reportáž.

I když jsem předběžně souhlasil, nevěděl jsem co napsat. Hlavou mi poletovaly neukotvené nápady, které by šly zpracovat do formy prózy, ale nic konkrétního.

Byly to až tři události, které katalyzovaly konečný produkt, který posléze dostal jméno Strojovny. První z nich bylo vítězství uměle inteligentního programu AlphaGo nad mistrem hry Go. Tahle událost mě skopla do spirály existenčního děsu. Najednou jsem viděl budoucnost, kde všechno lidské snažení je zbytečné, protože nadřazená umělá inteligence dokáže udělat všechno a lépe. Kdo se bojí, že AI lidem vezme práci je idiot, kdo se bojí, že nás pozabíjí je optimista, kdo tuší, že dojde k sémantickému rozkladu lidství, je na správné stopě, jen k tomu povede přestupné stanice eskapismu, hédonismu a solipsismu. Pokud chcete vidět budoucnost lidské rasy, jděte se podívat do nejbližší zoo.

Dvě události, které daly textu strukturu, byla dvojice koncertů: Driftoff 16. března a rozlučka Maybeshewill 20. března. Rozhodl jsem se, že povídku natáhnu jako lano mezi těmito dvěma sloupy a celá bude sledovat skupinu fotografů/podvodníků (Adam K., Peo, Ruby a další) na zadání z fiktivní NKP. Protagonisté mají za úkol nafotit fotoreportáž v několika evropských továrnách, ale už od začátku na ně má mechanické, automatizované a odlidštěné prostředí zlý dopad. Šestice se snaží zapomenout a najednou se ocitne ve spirále excesu, večírků, alkoholu, drog a sexu, všechno zrychluje a vymyká se kontrole s každým uběhlým dnem a probdělou nocí.

I tady figuruje fiktivní magazín NKP – stejně jako v rozepsaných Mělčinách nebo krátké zkazce Policejní zásah zdecimován sérií výbuchů, počet mrtvých neznámý. Když jsem se se Severákem bavil, po exkurzi Matičky Metropolis, prozradil mi, že ve svém psaní také použil fiktivní magazín NKP. Fikce opsala plný kruh – já ukradl jeho skutečnou věc a udělal z ní fikci a on ji vzal zpátky. Jediným logickým krokem je teď udělat z fiktivního NKP reálnou žurnalistickou entitu a použít ji jako pláštík falešné novinařiny. Podařilo by se nám tak dokončit Borgesovu Tlönskou fikci.

Ve výsledku měly Strojovny 8500 slov, což prý nezapadá do škatulky krátké a úderné. Takže nic, další přírůstek na hromadu neúspěch/nezdar/selhání.

O něco později jsem začal psát Katedrálu, která navazuje přesně tam, kde Strojovny končí a vrhá šestici hrdinů (Adam K., Peo, Ruby, Anit, Mía, Gabriel) do dalšího kolotoče excesu a sebe-destrukce. Dlouho jsem nevěděl o čem Katedrála má být. Napadala mě různá témata, ale žádné z nich nedávalo smysl. Až jednou, když jsem si přečetl všechny stránky na wikipedii o všech duševních poruchách kategorizovaných jako F6x podle ICD-10, jsem narazil na popis vyhýbavé poruchy osobnosti (avoidant personality disorder) a všechno najednou začalo dávat smysl. O tomhle to bude. O tomhle je všechno. O tomhle jsem psal už deset let – stejné téma, stejné motivy, stejné všechno. Hrdinové, kteří se nedokážou vypořádat se světem jinak než v excesu, než jako vtip, přehnaný a dovedený do extrému, kteří v hloubi duše vědí, že jsou podvodníci a chtějí být odhaleni a potrestáni, ale místo toho jen stále padají vzhůru, všechno jako eskapistická vize idylických vztahů. Jde to dokonce tak daleko, že seznam symptomů F60.6 je osnovou příběhu, slovo od slova, odrážku od odrážky.

Katedrála má momentálně 7000 8800 10300 slov a ve finále bude mít tak dvakrát tolik, takže se taky neřadí do škatulky krátké a úderné, ale to v tomhle případě vůbec nevadí.

Ještě jsem tu něco chtěl psát o focení, o tom, jak jsem se šel podívat na pražský maraton, ale přišel jsem pozdě a všechno vypadalo jako po veliké party, kdy všichni mají kocovinu, všude je bordel a ground zero leží v troskách. Chtěl jsem utrousit pár slov, jak jsem narazil na Jugger, udělal pár fotek na koncertě Pelicanu, Toundry a dalších náhodných, jak jsem se tlačil v předních řadách, opíral se o masivní reproduktory a cítil z nich poryv větru, jak jsem prohrával boj s fotony a tak podobně. Ale o ničem z toho tu nebudu psát, protože to nemá smysl & ve výsledu moje fotky stojí (zatím) za hovno.