k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Nutnost focení & pálení mostů

5. 6. 2016 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Asi takhle: Po po­sled­ních otře­sech jsem pře­stal dělat všechno, co jsem dělal do té doby a začal jsem čas trávit skoro vý­hradně fo­ce­ním a psaním. Ne že bych o něco přišel, cesta, kterou jsem kráčel do té doby, ne­vedla ke skvě­lým zítř­kům a ho­ri­zon­tům zá­ří­cím zlatem, ale jen do stále hlubší jámy. Pře­stat nebylo těžké roz­hod­nutí, bylo to jen roz­hod­nutí, které je třeba udělat.

Ně­ja­kou dobu před zlomem se mi ozval Se­ve­rák, který se mě už dříve snažil zla­na­řit, abych napsal něco pro jeho Neslyšný koč­ko­pes (NKP), jestli bych ne­chtěl napsat něco krát­kého a úder­ného pro Roz­věd­čík. Řekl jsem, že se na to po­dí­vám, a když mě něco na­padne, tak bych něco mohl i sepsat. Vždycky, když se mi ozval s NKP, napsal jsem nějaký kus v gonzo stylu (Sym­po­zium, Hořící křemík), kdy fik­tivní verze NKP pošle dva re­dak­tory (Adam K. a Peo) pokrýt ně­ja­kou udá­lost, věci se še­redně vy­mknou kon­t­role a ná­sle­dují obrazy to­tál­ního chaosu protkané ko­men­táři toho, o čem měli napsat celou re­por­táž.

I když jsem před­běžně sou­hla­sil, ne­vě­děl jsem, co napsat. Hlavou mi po­le­to­valy ne­u­kot­vené nápady, které by šly zpra­co­vat do formy prózy, ale nic kon­krét­ního.

Byly to až tři udá­losti, které ka­ta­ly­zo­valy ko­nečný pro­dukt, který po­sléze dostal jméno Stro­jovny. První z nich bylo ví­těz­ství uměle in­te­li­gent­ního pro­gramu Al­phaGo nad mi­s­trem hry Go. Tahle udá­lost mě skopla do spi­rály exis­tenč­ního děsu. Na­jed­nou jsem viděl bu­douc­nost, kde všechno lidské sna­žení je zby­tečné, pro­tože nad­řa­zená umělá in­te­li­gence dokáže udělat všechno a lépe. Kdo se bojí, že AI lidem vezme práci je idiot, kdo se bojí, že nás po­za­bíjí je op­ti­mista, kdo tuší, že dojde k sé­man­tic­kému roz­kladu lid­ství, je na správné stopě, jen k tomu povede pře­stupné sta­nice es­ka­pismu, hé­do­nismu a so­lip­sismu. Pokud chcete vidět bu­douc­nost lidské rasy, jděte se po­dí­vat do nej­bližší zoo.

Dvě udá­losti, které daly textu struk­turu, byla dvo­jice kon­certů: Drif­toff 16. března a roz­lučka Ma­y­be­shewill 20. března. Roz­hodl jsem se, že po­vídku na­táhnu jako lano mezi těmito dvěma sloupy a celá bude sle­do­vat sku­pinu fo­to­grafů/pod­vod­níků (Adam K., Peo, Ruby a další) na zadání z fik­tivní NKP. Pro­ta­go­nisté mají za úkol na­fo­tit fo­to­re­por­táž v ně­ko­lika ev­rop­ských to­vár­nách, ale už od za­čátku na ně má me­cha­nické, au­to­ma­ti­zo­vané a od­lid­štěné pro­středí zlý dopad. Šes­tice se snaží za­po­me­nout a na­jed­nou se ocitne ve spi­rále excesu, ve­čírků, al­ko­holu, drog a sexu, všechno zrych­luje a vymyká se kon­t­role s každým uběh­lým dnem a pro­bdě­lou nocí.

I tady fi­gu­ruje fik­tivní ma­ga­zín NKP – stejně jako v ro­ze­psa­ných Měl­či­nách nebo krátké zkazce Po­li­cejní zásah zde­ci­mo­ván sérií vý­buchů, počet mrtvých ne­známý. Když jsem se se Se­ve­rá­kem bavil, po ex­kurzi Ma­tičky Me­t­ro­po­lis, pro­zra­dil mi, že ve svém psaní také použil fik­tivní ma­ga­zín NKP. Fikce opsala plný kruh – já ukradl jeho sku­teč­nou věc a udělal z ní fikci a on ji vzal zpátky. Je­di­ným lo­gic­kým krokem je teď udělat z fik­tiv­ního NKP re­ál­nou žur­na­lis­tic­kou entitu a použít ji jako pláštík fa­lešné no­vi­na­řiny. Po­da­řilo by se nám tak do­kon­čit Bor­gesovu Tlön­skou fikci.

Ve vý­sledku měly Stro­jovny 8500 slov, což prý ne­za­padá do ška­tulky krátké a úderné. Takže nic, další pří­růs­tek na hro­madu ne­ú­spěch/nezdar/se­lhání.

O něco poz­ději jsem začal psát Ka­tedrálu, která na­va­zuje přesně tam, kde Stro­jovny končí a vrhá šes­tici hrdinů (Adam K., Peo, Ruby, Anit, Mía, Gab­riel) do dal­šího ko­lo­toče excesu a sebe-de­strukce. Dlouho jsem ne­vě­děl o čem Ka­tedrála má být. Na­pa­dala mě různá témata, ale žádné z nich ne­dá­valo smysl. Až jednou, když jsem si pře­četl všechny stránky na wi­ki­pe­dii o všech du­šev­ních po­ru­chách ka­te­go­ri­zo­va­ných jako F6x podle ICD-10, jsem na­ra­zil na popis vy­hý­bavé po­ru­chy osob­nosti (avo­i­dant per­so­na­lity disor­der) a všechno na­jed­nou začalo dávat smysl. O tomhle to bude. O tomhle je všechno. O tomhle jsem psal už deset let – stejné téma, stejné motivy, stejné všechno. Hr­di­nové, kteří se ne­do­ká­žou vy­po­řá­dat se světem jinak než v excesu, než jako vtip, pře­hnaný a do­ve­dený do ex­trému, kteří v hloubi duše vědí, že jsou pod­vod­níci a chtějí být od­ha­leni a po­tres­táni, ale místo toho jen stále padají vzhůru, všechno jako es­ka­pis­tická vize idy­lic­kých vztahů. Jde to do­konce tak daleko, že seznam symptomů F60.6 je os­no­vou pří­běhu, slovo od slova, od­rážku od od­rážky.

Ka­tedrála má mo­men­tálně 7000 8800 10300 slov a ve finále bude mít tak dva­krát tolik, takže se taky neřadí do ška­tulky krátké a úderné, ale to v tomhle pří­padě vůbec nevadí.


Ještě jsem tu něco chtěl psát o focení, o tom, jak jsem se šel po­dí­vat na praž­ský ma­ra­ton, ale přišel jsem pozdě a všechno vy­pa­dalo jako po veliké party, kdy všichni mají ko­co­vinu, všude je bordel a ground zero leží v tros­kách. Chtěl jsem utrou­sit pár slov, jak jsem na­ra­zil na Jugger, udělal pár fotek na kon­certě Pe­li­canu, Toun­drydal­ších ná­hod­ných, jak jsem se tlačil v před­ních řadách, opíral se o masivní re­pro­duk­tory a cítil z nich poryv větru, jak jsem pro­hrá­val boj s fotony a tak po­dobně. Ale o ničem z toho tu nebudu psát, pro­tože to nemá smysl & ve vý­sledu moje fotky stojí (zatím) za hovno.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz