k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Nanowrimo - the end

24. 12. 2012 (před 7 lety) — k47 (CC by) (♪)

Lis­to­pad zmizel v mlhách času, které už po­hl­tily tisíce vče­rejšků a jako dravá bestie na kusy roz­tr­hají a se­že­rou i tisíce zítřků. Třicet lis­to­pa­do­vých západů slunce s sebou odválo i další Na­NoWriMo – ro­má­nový sprint na pa­de­sát tisíc slov. Letos šlo o můj čtvrtý pokus, ale ani letos jsem ne­u­spěl. Do­ká­zal jsem uběh­nout jenom jednu pětinu po­my­slné li­te­rární cesty než mi došel dech, čas i nápady. Le­tošní po­vídka (po­jme­no­vaná jed­no­duše a zcela ne­dra­ma­ticky Ho­rečka) byla zkrátka ma­te­ri­á­lem na deset tisíc slov. Přesto jsem si každé slovo a každý glyf a každou minutu před klá­ves­nicí v tvůrčí ho­rečce užíval. První den jsem napsal 2400 slov – 44% nad plán a stejně jsem neměl dost. Ten den jsem šel spát s pří­jem­ným po­ci­tem, že jsme něco vy­tvo­řil. V dal­ších dnech se tempo zpo­ma­lo­valo (jak uka­zuje při­lo­žená ta­bulka), ale vždycky když jsem se dostal k psaní, stavy eu­fo­rie se opa­ko­valy.

dennovécelkem
dříve600600
1. den24003000
2. den22005200
3. den10006200
4. den13007500
5. den6008100
25. den11009200
28. den5009700
30. den30010000
konec28810288

Proces tvorby byl ne­u­vě­ři­telně osvo­bo­zu­jící. Na­jed­nou jsem se ne­mu­sel starat o velké a zá­sadní série a pří­bě­hové ob­louky a jejich zá­sadní dopad a vy­znění a po­sel­ství a ce­list­vost. Měl jsem před sebou jed­no­du­chou ideu a spoustu ne­na­psa­ných slov. Na start, při­pra­vit, běžíme. S prvním lis­to­pa­dem zazněl star­tovní vý­střel a pak bylo všechno možné. Ne­mu­sel jsem se bát dlou­hých tan­gent, které od­bí­haly od tématu – takové ex­kurzy byly jednak vítané a druhak dů­le­žité, pro­tože jedině v nich jsem si mohl uspo­řá­dat divoké mra­ve­niště nápadů a názorů a myš­le­nek, které mi v hlavě bujelo jako ra­ko­vina.

Podle mě ducha Na­NoWriMa nej­lépe vy­stihlo video, které jsem tu ne­dávno sdílel: „za­po­meň na všechny sta­rosti, pře­staň po­chy­bo­vat jestli je tvoje tvorba dobrá a prostě začni tvořit. Něco, cokoli, všechno. Vý­sle­dek možná nebude do­sa­ho­vat vysně­ných ideálů zcela zá­sad­ního díla, které sis vysnil, že změní svět a zá­sad­ním způ­so­bem ovlivní životy zá­sad­ních lidí, ale aspoň bude aspoň exis­to­vat a to není žádná malá zá­sluha. Stačí vy­ra­zit na cestu slov za­po­me­nout na strach, po­chyby, obavy, ne­jis­totu a s prázd­nou hlavou si užívat každou vte­řinu, každé slovo, každou větu, každé in­ter­punkční zna­ménko.“

Vý­sle­dek ta­ko­vého sna­žení zba­ve­ného vy­so­kých oče­ká­vání, po­ža­davků a trá­pení může být pře­kva­pivý i pro autora sa­mot­ného.

Ho­rečka do­padla přesně takhle a jsem s ní velice spo­ko­jený. Ještě ji musím trochu vy­čis­tit a zko­ri­go­vat a pak ji tady pu­b­li­kuji.


Po­slední Nano-den se ode­hrál ve zvlášt­ním duchu.

Vracel jsem se z ETN, una­vený, před­chá­ze­jící noc jsem vůbec nespal, seděl jsem ve vlaku, vedle mě nějaká holka a na­proti ní její matka. Do půl­noci ještě pořád zbý­valo pár hodin a i přesto, že jsem oči stěží udržel ote­vřené, jsem do­pi­so­val po­slední slova v po­slední části Ho­rečky (třetí stupeň očistce, kdy je tech­no­lo­gie tak vy­spělá a hrdina tak od­tr­žený od re­a­lity, kterou ne­stíhá vnímat, že na čte­náře jenom sypu seznam sci-fi tech­no­lo­gií než dojde k finále). Vlak se kodrcá k do­mo­vině, no­te­book na klíně a prsty fre­ne­ticky těkají po klá­ves­nici. Vím, že už ne­zbývá moc času než zhasnu jako svíce – přes třicet hodin na nohách a na­jed­nou se ta holka, které mohlo být sotva osm­náct, začala smát. Její matka se ptala, co se děje. Bez od­po­vědi. Snažil jsem se tomu ne­vě­no­vat žádnou po­zor­nost a kon­cen­t­ro­vat se na po­slední slova Ho­rečky (která jsem si vy­půj­čil z pro­to­typu po­vídky Věk ne­mrav­nosti) o tom jak se mezi lidmi roz­šíří aug­men­tace a na­jed­nou všichni můžou být čím­koli, čím chtějí být a pouš­tím se do ex­pli­cit­ních popisů, jak lidé vy­u­žijí di­vo­kých aug­men­tací k tomu aby ma­te­ri­a­li­zo­vali svoje se­xu­ální touhy a fetiše. „Kdo bude hrát podle pra­vi­del, když žádná pra­vi­dla už dávno ne­e­xis­tují?“ A ta holka vedle mě se pořád směje. Ko­nečná sta­nice. Sbalil jsem no­te­book, vy­stou­pil a pak mě to teprve trklo. Ona velice dobře viděla co píšu a smála se ex­pli­cit­ním ima­gi­na­cím una­ve­ného mozku, který už nemá ener­gii se zdr­žo­vat sluš­nostmi nebo fil­tro­vat ob­sce­nity. První proof-reader! Ale v té chvíli už bylo pozdě, už jsem dýchal stu­dený vzduch za­stávky upro­střed nicoty. Tam mě teprve na­padlo, že jsem měl v textu napsat vzkaz, který by si pře­četla, kdyby mi sku­tečně četla přese rameno. Jediná otázka zů­stává ne­vy­řčená: Co v takové si­tu­aci napsat?

TL;DR

Na­nowrimo po­vídka se mi (aspoň myslím) po­vedla. Pu­b­li­kuji poz­ději.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz