Nanowrimo - the end

Listopad zmizel v mlhách času, které už pohltily tisíce včerejšků a jako dravá bestie na kusy roztrhají a sežerou i tisíce zítřků. Třicet listopadových západů slunce s sebou odválo i další NaNoWriMo – románový sprint na padesát tisíc slov. Letos šlo o můj čtvrtý pokus, ale ani letos jsem neuspěl. Dokázal jsem uběhnout jenom jednu pětinu pomyslné literární cesty než mi došel dech, čas i nápady. Letošní povídka (pojmenovaná jednoduše a zcela nedramaticky Horečka) byla zkrátka materiálem na deset tisíc slov. Přesto jsem si každé slovo a každý glyf a každou minutu před klávesnicí v tvůrčí horečce užíval. První den jsem napsal 2400 slov – 44% nad plán a stejně jsem neměl dost. Ten den jsem šel spát s příjemným pocitem, že jsme něco vytvořil. V dalších dnech se tempo zpomalovalo (jak ukazuje přiložená tabulka), ale vždycky když jsem se dostal k psaní, stavy euforie se opakovaly.

Proces tvorby byl neuvěřitelně osvobozující. Najednou jsem se nemusel starat o velké a zásadní série a příběhové oblouky a jejich zásadní dopad a vyznění a poselství a celistvost. Měl jsem před sebou jednoduchou ideu a spoustu nenapsaných slov. Na start, připravit, běžíme. S prvním listopadem zazněl startovní výstřel a pak bylo všechno možné. Nemusel jsem se bát dlouhých tangent, které odbíhaly od tématu – takové exkurzy byly jednak vítané a druhak důležité, protože jedině v nich jsem si mohl uspořádat divoké mraveniště nápadů a názorů a myšlenek, které mi v hlavě bujelo jako rakovina.

Podle mě ducha NaNoWriMa nejlépe vystihlo video, které jsem tu nedávno sdílel: „zapomeň na všechny starosti, přestaň pochybovat jestli je tvoje tvorba dobrá a prostě začni tvořit. Něco, cokoli, všechno. Výsledek možná nebude dosahovat vysněných ideálů zcela zásadního díla, které sis vysnil, že změní svět a zásadním způsobem ovlivní životy zásadních lidí, ale aspoň bude aspoň existovat a to není žádná malá zásluha. Stačí vyrazit na cestu slov zapomenout na strach, pochyby, obavy, nejistotu a s prázdnou hlavou si užívat každou vteřinu, každé slovo, každou větu, každé interpunkční znaménko.“

Výsledek takového snažení zbaveného vysokých očekávání, požadavků a trápení může být překvapivý i pro autora samotného.

Horečka dopadla přesně takhle a jsem s ní velice spokojený. Ještě ji musím trochu vyčistit a zkorigovat a pak ji tady publikuji.

Poslední Nano-den se odehrál ve zvláštním duchu.

Vracel jsem se z ETN, unavený, předcházející noc jsem vůbec nespal, seděl jsem ve vlaku, vedle mě nějaká holka a naproti ní její matka. Do půlnoci ještě pořád zbývalo pár hodin a i přesto, že jsem oči stěží udržel otevřené, jsem dopisoval poslední slova v poslední části Horečky (třetí stupeň očistce, kdy je technologie tak vyspělá a hrdina tak odtržený od reality, kterou nestíhá vnímat, že na čtenáře jenom sypu seznam sci-fi technologií než dojde k finále). Vlak se kodrcá k domovině, notebook na klíně a prsty freneticky těkají po klávesnici. Vím, že už nezbývá moc času než zhasnu jako svíce – přes třicet hodin na nohách a najednou se ta holka, které mohlo být sotva osmnáct, začala smát. Její matka se ptala, co se děje. Bez odpovědi. Snažil jsem se tomu nevěnovat žádnou pozornost a koncentrovat se na poslední slova Horečky (která jsem si vypůjčil z prototypu povídky Věk nemravnosti) o tom jak se mezi lidmi rozšíří augmentace a najednou všichni můžou být čímkoli, čím chtějí být a pouštím se do explicitních popisů, jak lidé využijí divokých augmentací k tomu aby materializovali svoje sexuální touhy a fetiše. „Kdo bude hrát podle pravidel, když žádná pravidla už dávno neexistují?“ A ta holka vedle mě se pořád směje. Konečná stanice. Sbalil jsem notebook, vystoupil a pak mě to teprve trklo. Ona velice dobře viděla co píšu a smála se explicitním imaginacím unaveného mozku, který už nemá energii se zdržovat slušnostmi nebo filtrovat obscenity. První proof-reader! Ale v té chvíli už bylo pozdě, už jsem dýchal studený vzduch zastávky uprostřed nicoty. Tam mě teprve napadlo, že jsem měl v textu napsat vzkaz, který by si přečetla, kdyby mi skutečně četla přese rameno. Jediná otázka zůstává nevyřčená: Co v takové situaci napsat?

TL;DR

Nanowrimo povídka se mi (aspoň myslím) povedla. Publikuji později.