k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Kafka, Kerouac a trochu zamyšlení nad TÍM

11. 5. 2009 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Po­cho­pil jsem, čemu Dean Mo­ri­arty říkal TO, ale stejně jako on TO ne­do­kážu vy­svět­lit.

Když jsem četl Ke­ro­a­covo Na cestě, ne­do­ká­zal jsem ho ocenit. Sa­mo­zřejmě, kniha se mi líbila, četla se velice dobře a ně­které pasáže byly hodny tesání do kamene, ale nějak mi tam chyběl hlubší pohled do duše ge­ne­race be­at­niků. Sal Pa­ra­dise mluvil o ame­ric­kém bílém smutku a o zbité ge­ne­raci, ale ne­dá­valo to smysl, pocit z TOHO nebyl úplný.

Zaprvé se mi ne­zdála jedna věc: Na cestě se ode­hrává v Ame­rice po druhé svě­tové válce (1947 – 1950), ok? A po válce vždycky ná­sle­duje uvol­nění („je to za námi“). Tak proč sakra vzniklo hnutí jako Beat ge­ne­ration? Pak mi došlo, že Ame­rika nebyla válkou nijak kon­krétně za­sa­žena a nikdy ne­tr­pěla ne­do­stat­kem (Mar­shal­lův plán do Evropy napral 13 mi­li­ard teh­dej­ších dolarů). V po­vá­lečné Evropě nic po­dob­ného ne­mohlo vznik­nout, všichni si pa­ma­to­vali minulé roky a mír byl pro ně ni­r­vá­nou. A byla tam nouze, což je nej­dů­le­ži­tější. Každá spo­leč­nost, která nemá exis­tenční sta­rosti a nemusí se bát, aby ne­u­mřela hlady (což jsme teď my), se chová jinak, se­be­de­struk­tivně, boří se sama do sebe, je úz­kost­livá a vnitřně vratká i když k tomu nemá zjevné důvody.

Mi­mo­cho­dem to je přesně Kafka, po­slou­chejte (ukra­deno odsud):

Kafka před­jí­mal pro­blémy spo­leč­nosti, která netrpí bídou, ale trpí pře­byt­kem. Snažil se po­stih­nout úz­kosti mo­der­ního člo­věka. A to je Ame­rika. Tady jsme se báli, abychom nebyli chudí a ne­mu­seli žebrat o obecní po­lívky. Kdežto v Ame­rice se bojí, co s nimi udělá spo­leč­nost, kde je všeho víc, než člověk po­tře­buje. A právě to Kafka cítil. Byl jako ka­ná­rek, který před­jí­mal ne­bez­pečí. Jako ka­ná­rek v dolech před­jí­mal zka­žený vzduch a plyn, tak to Kafka před­jí­mal ve spo­leč­nosti.

Vidíte, všechno je spo­jené se vším a všechno ve sku­teč­nosti má nějaký smysl.

A co je pak TO vlastně uač? Nevím, jak bych to řekl, ale sou­visí to se vším ře­če­ným a s mými se­be­vra­žed­nými pocity člo­věka mu­če­ného do­stat­ko­vou spo­leč­ností, který krvácí v kon­stantní zábavě. Vší­máte si, že kolem nás není nic jiného než bez­pro­blé­mová zábava? Všichni se baví, chtějí se bavit, musejí se bavit, pro­tože jim nic jiného ne­zbývá. Žijeme v do­statku. Skoro bych chtěl říct: Bo­hu­žel.


+2 stripy (669.266669.267), abychom si byli kvit.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz