k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

I wish to be little the girl

13. 6. 2009 (před 11 lety) — k47 (CC by-nc-sa)

Víte, kdo to řekl? Ne? Řekl to nej­vliv­nější muž roku 2009. Pře­kva­pivě. Ale to všechno byl jeden velký podvod v režii Anonu.

Když jsem se někdy v noci díval do zr­ca­dla, na­padla mě ta samá slova. Jenže… jenže mám k tomu daleko. 78 kg, pořád při­bí­rám, pořád cvičím, každý den víc jak hodinu. Někdy dvě, někdy tři, někdy čtyři. Dneska to byla taková tupá série: 250 kliků, 125 shybů (9 sérií po 14 kous­cích, ma­xi­mum 18!) a další věci. A to jenom proto, aby se něco dělo, abych se ne­zbláz­nil. Tím se do­stá­vám k dal­šímu bodu myš­len­ko­vého pro­gramu: mo­ti­vaci a hlavně tedy mo­ti­vaci ke cvi­čení. Mým hnacím mo­to­rem je de­prese a úzkost, kterou pře­bí­jím hrubou silou en­dor­finu. Nevím jestli bych byl schopný něco dělat, kdy­bych byl sku­tečně spo­ko­jený, pro­tože spo­ko­je­nost je jenom mas­ko­vaná ne­čin­nost.


Během pře­stávky mezi děj­stvími se můžete po­dí­vat na dva nové stripy 669.274 o za­mi­lo­va­ném ██████████/stal­ke­rovi a 669.275, který je o ne­do­statku času.


Kdysi dávno jsem na­zna­čo­val témata, o kte­rých bych chtěl napsat pár řádků. Zatím se nikde ne­ob­je­vilo ani pís­meno, ale ne­za­po­mněl jsem. Všechno nějak zpra­cuji v pravý čas. Do po­vídky. Do tamté o které mluvím po­slední čtyři měsíce – do Ter­mi­na­lity. Na ní je za­jí­mavé, že čím déle jí píšu, tím víc do ní pro­sa­kuje můj život, nápady a myš­lenky mimo dějové tě­žiště pří­běhu. Všechno, co mě na­padne tam musí přijít, nějak to tam na­pa­suji, bokem, jako ve­d­lejší příběh, jako dialog, jako myš­lenky, vzpo­mínky, něco, cokoli. S tímto faktem se pojí chro­no­lo­gie a časový rámec Ter­mi­na­lity. Pů­vodně jsem po­vídku psal tak, že kon­čila někdy v březnu tohoto roku (v ně­ja­kém zatím ne­za­řa­ze­ném útržku mám na­psáno: „Co teď?“ ptal jsem se, když naše roz­lá­maná těla vy­vrhla spi­rála času do mra­zivé re­a­lity 3. března 2009.) Ale pro­tože to píšu tak dlouho a na­ba­lo­val jsem věci a udá­losti, které se dějí teď, tento časový rámec se stal ne­vy­ho­vu­jí­cím. Po­vídka se začala ode­hrá­vat v meta-čase, který bude jenom ohra­ni­čen za­čát­kem a koncem a všechno mezi tím je ne­pod­statné. Děj zkrátka pro­bíhá tady a teď, aniž by bylo jasně řečeno kdy to je. A já pří­bě­hem Ter­mi­nalty žiji. Do­konce jsem za­lo­žil twit­ter účty všem hlav­ním hr­di­nům, abych si měl kam psát po­známky, které pak do děje za­čle­ním. Tvorba je zkrátka jako černá díra: když jste uvnitř, není cesty na­zpá­tek.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz