k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Dopis, který nikdo nebude číst

1. 11. 2013 — k47 (CC by) (♪)

Ve svém po­znám­ko­vém bloku jsem našel ná­sle­du­jící kus textu, o kterém si vůbec ne­pa­ma­tuji, že bych ho kdy psal. Mám po­de­zření, že jde o kus pro ně­ja­kou plá­no­va­nou po­vídku, který jsem napsal v náhlém zá­chvatu jas­no­zři­vosti. Možná, že jde o kus pro po­vídku Mon­strum, ale jistý si tím nemůžu být, pro­tože fag­ment ne­za­padá do ostat­ních po­zná­mek.


Nevím v kolik hodin jsem se pro­bu­dil, ale jasně si pa­ma­tuji, že bylo 26 minut.


Jeden den po změně času. Něco se změ­nilo. Ne­u­ply­nul ani celý den, jenom se­dm­náct nebo osm­náct hodin, záleží na způ­sobu měření, a něco je jinak. Zase cítím cosi, co dokážu popsat jenom jako im­mense dread, něco zlo­vol­ného, hro­zi­vého a bez­vý­chod­ného ukry­tého v brz­kých stí­nech a do­konce i ty se zdají cizí, vzdá­lené, mnohem tem­nější, jako kdyby někdo zvět­šil kon­trast celého světa.

Dny Starého Času před zlomem se teď zdají tak vzdá­lené. Bez­větří a modrá obloha a těžké pro­kres­lené mraky jako bestie plu­jící v pra­sta­rých mořích, zmi­zely ze zlomem času. Teď vítr ze země rve všechno, co může a ne­po­psa­telná tem­nota se vkrádá do kra­jiny. Není tohle konec dnů? Není tohle konec mých dnů?

Ještě před pár týdny jsem o se­be­vraždě pře­mýš­lel každý den. Někdy trvalo pou­hých deset nebo pat­náct minut od pro­bu­zení, než se mi na mysl přihnala myš­lenka po­sled­ního vý­střelu, který roz­metá zbý­va­jící vzpo­mínky a naděje na prach. Ne! Roz­hodně ne­zničí žádné naděje, pro­tože jsem ne­vě­řil, že mi nějaké zbý­vají. V prů­běhu dne se mi pak myš­lenka se­be­vraždy pořád dokola vra­cela. Pa­de­sát­krát, se­dm­de­sát­krát denně jsem si k hlavě při­lo­žil ima­gi­nární pis­toli a stiskl ima­gi­nární spoušť. Přesně jak napsal Ni­e­tz­sche v Beyond Good and Evil: „The thou­ght of su­i­cide is a great con­so­lation: by means of it one gets suc­cess­fully through many a bad night.“ – jenom díky prosté myš­lence ter­mi­nace jsem mohl jít dál a dál se pro­bí­rat ros­tou­cím bahnem dnů. Ale teď už není kam. Už není čas.

Možná, že zhrou­cení, které jsem zažil před týdnem bylo před­zvěstí, že se blíží konec dnů. Ale když jsem se pak pro­bu­dil ná­sle­du­jí­cího dne, všechno se zdálo jas­nější a do­konce i se­be­vra­žedné myš­lenky ustou­pily. V takové si­tu­aci se člo­věku nechce věřit hrůze mi­nu­losti. Teď je mi jasné, že jsem těm zna­me­ním a před­zvěs­tem měl vě­no­vat po­zor­nost. Té noci jsem vy­čer­pal všechnu zbý­va­jící ener­gii, naději a víru. Nemůžu to popsat slovy, pro­tože psy­chické fe­no­mény a jevy se vzpou­zejí slovům a snaha je popsat jenom re­du­kuje jejich sku­teč­nou zá­važ­nost. Pro­padl jsem se hlu­boko, až na ka­menné pod­loží duše. V ten oka­mžik jsem věděl, že stojím na sa­mot­ném dně, že jsem došel na konec cesty, že se na­chá­zím v kra­jině hrůzy. Chtěl jsem se zase při­hlá­sit na psy­chi­atrii, do­konce jsem napsal mail svému psy­chi­at­rovi, ale nikdy jsem ho ne­o­de­slal. Bylo to volání o pomoc, sku­tečné a zá­važné, které roz­pus­tila ranní rosa.

Všechno na­jed­nou vy­pa­dalo sne­si­telně, ale to jsem ještě ne­vě­děl, že mě Starý Čas tlačí z útesu.

[ ná­sle­du­jící pasáž je celá za­škr­taná ]

Když jsem se včera, ještě během Starého Času vrátil z [ne­či­telné], kde jsem [ná­sle­du­jí­cích asi dvacet slov je ne­či­tel­ných] špatný vtip, pro­hnalo se mi hlavou. Celé tohle je ma­ni­festace špat­ného vtipu Sta­rých Dnů do­hnaná do ex­trému, Možná, že Přelom Času změní jenom to, že už ne­do­kážu udržet fasádu [slovo „fasádu“ je těžko či­telné, ná­sle­duje ně­ko­lik vět, které jsou zcela roz­ma­zané] Když jsem se pro­bu­dil, ude­řilo mě to jako kla­divo, vý­střel ima­gi­nární pis­tole mě do­slova ohlu­šil. Konec dnů. Po pro­bu­zení jsem se cítil bez ener­gie, bez naděje. Hlava mě bolela a nemohl jsem vstát z po­stele. Stmí­valo se brzy a teprve za šera jsem našel dost síly, abych se vydal vstříc ma­el­strömu, vstříc apo­ka­ly­pse, do srdce tem­ného hu­ri­kánu, zemí bi­čo­va­nou vichrem a gro­teskní tmou.

[ná­sle­duje další od­sta­vec, který je roz­ma­zaný a pře­škr­taný, jediné či­telné slovo je „konec“]

26 zatím všechno se zdá jenom jako špatný vtip

[spodek papíru je utr­žený]

Co mě na tomhle mate, je citace Ni­e­tz­s­cheho, která je zcela přesná. Z toho vy­plývá, že jsem to musel napsat někdy, když jsem měl pří­stup k in­ter­netu, tedy nej­spíš doma. Ale vůbec si ne­pa­ma­tuji, že bych něco ta­ko­vého psal.


Mi­mo­cho­dem, dneska je 1. lis­to­padu a to zna­mená jediné: Na­NoWriMo

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz