k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

#19

24. 3. 2009 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Stalo se ně­ko­lik věcí a všechny mají spo­lečné to, že se staly po dlouhé době.

Takže po dlouhé době jsem opět za­ví­tal na SASPI (Sdru­žení ama­tér­ských spi­so­va­telů, aby bylo jasno). Ani nevím, proč jsem na něj na pár měsíců úplně za­ne­vřel, ale včera jsem se tam ukázal a zjis­til jsem, že se ne­stalo skoro nic za­jí­ma­vého. Pár lidí mi před mě­sí­cem po­slalo zprávu, která me­zi­tím úplně ztra­tila ak­tu­ál­nost, ně­ko­lik gra­fo­manů mi ko­men­to­valo po­vídky, které jsem tam už dávno vy­vě­sil a vy­ja­d­řo­vali se veskrze po­zi­tivně, což mě trochu děsí. Nevím jak na­lo­žit s po­chva­lou nebo uzná­ním. Když čtu ty reakce, říkám si, že si musejí dělat srandu, že to pro-krista-pána ne­mů­žou myslet vážně. Nevím, co na to říct a vůbec nemám ponětí, co jim na to od­po­vě­dět. A tohle je úplná pravda, dneska se ani nebudu po­kou­šet lhát.

Takže tak.

A teď bych rád ozná­mil, že po dvou mě­síč­ním kul­tur­ním suchu zase dávám na k47čku jednu sta­ro­no­vou po­vídku, která nese jméno Pokoj číslo 19.

Jak to spolu sou­visí vy­svět­lím oslím můst­kem Khazad-dûm.

Někdy minulý rok na jaře jsem se zú­čast­nil dvou­den­ního srazu autorů SASPI, čehož jsem po­sléze těžce li­to­val. Ale během in­kri­mi­no­va­ného pobytu někde v di­vo­čině byla vy­hlá­šena rych­lovka na téma Pokoj číslo 19. Pra­vi­dla byla jed­no­du­chá: napiš, co chceš, aby musí se to nějak pojit se za­dá­ním, máš na to 24 hodin. Napsal jsem tedy celkem krát­kou po­vídku Pokoj číslo 19, která je něco mezi Kafkou a Orwellem (trochu nad­ne­sené, vím, ale já si to ne­vy­mys­lel, byla to jejich slova) – tedy téma mě blízké: otázky to­ta­lity, svo­body a mož­nosti sle­do­vání jed­not­livců.

Poz­ději jsem po­vídku roz­pra­co­val v něco vět­šího, v příběh, který by byl sondou do – na první pohled šťast­ného – života v me­ga­poli, která po­krývá celý povrch pla­nety; v ságu o M., který žije ve světě, kde je něco špatně. Ale nikdy jsem to ne­do­dě­lal.

A právě Pokoj číslo 19 je úplný konec celého pří­běhu.

Od­lo­žil jsem (po­my­slné) pero, pře­stal psát a pak se dlouho nic nedělo, za­čát­kem ledna jsem po­vídku pro­hnal ko­rekcí, dal jsem ji na SASPI a za­po­mněl na ni. Teprve teď – po roce u ledu – jí vy­ta­huji na světlo světa a říkám si, jaké by to bylo skvělé, kdy­bych dopsal celý Pokoj číslo 19 a další velké pří­běhy, které se mi za­sekly v hlavě (Světlo v zádech, pre-Deníky, Aryt­mii, Na cestě nebo cokoli z Epizod).


A teď jenom drob­nosti: po dlouhé době mě zase na­vští­vila nějaká vlezlá cho­roba a zase pře­mýš­lím jak by bylo krásné mít nějaký lék/drogu, která by způ­so­bila, že bych ne­cí­til vůbec nic, žádné bolení v krku, žádné bo­lesti kloubů ani ztěž­klé ruce, prostě nic. Možná že právě tohle je ta me­ta­fo­rická droga Y. o které jsem se už pár­krát zmínil.

Po dlouhé době jsem za­ví­tal jsem mezi Goony – kou­zel­níky s Pho­to­sho­pem ze strá­nek so­me­thin­ga­w­ful.com – vzor našich čes­kých a dávno mrtvých Kar­ti­nek a ob­di­vo­val jsem jejich mi­s­trov­ské zvlád­nutí ře­mesla.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz