#19

Stalo se několik věcí a všechny mají společné to, že se staly po dlouhé době.

Takže po dlouhé době jsem opět zavítal na SASPI (Sdružení amatérských spisovatelů, aby bylo jasno). Ani nevím, proč jsem na něj na pár měsíců úplně zanevřel, ale včera jsem se tam ukázal a zjistil jsem, že se nestalo skoro nic zajímavého. Pár lidí mi před měsícem poslalo zprávu, která mezitím úplně ztratila aktuálnost, několik grafomanů mi komentovalo povídky, které jsem tam už dávno vyvěsil a vyjadřovali se veskrze pozitivně, což mě trochu děsí. Nevím jak naložit s pochvalou nebo uznáním. Když čtu ty reakce, říkám si, že si musejí dělat srandu, že to pro-krista-pána nemůžou myslet vážně. Nevím, co na to říct a vůbec nemám ponětí, co jim na to odpovědět. A tohle je úplná pravda, dneska se ani nebudu pokoušet lhát.

Takže tak.

A teď bych rád oznámil, že po dvou měsíčním kulturním suchu zase dávám na k47čku jednu staronovou povídku, která nese jméno Pokoj číslo 19.

Jak to spolu souvisí vysvětlím oslím můstkem Khazad-dûm.

Někdy minulý rok na jaře jsem se zúčastnil dvoudenního srazu autorů SASPI, čehož jsem posléze těžce litoval. Ale během inkriminovaného pobytu někde v divočině byla vyhlášena rychlovka na téma Pokoj číslo 19. Pravidla byla jednoduchá: napiš, co chceš, aby musí se to nějak pojit se zadáním, máš na to 24 hodin. Napsal jsem tedy celkem krátkou povídku Pokoj číslo 19, která je něco mezi Kafkou a Orwellem (trochu nadnesené, vím, ale já si to nevymyslel, byla to jejich slova) – tedy téma mě blízké: otázky totality, svobody a možnosti sledování jednotlivců.

Později jsem povídku rozpracoval v něco většího, v příběh, který by byl sondou do – na první pohled šťastného – života v megapoli, která pokrývá celý povrch planety; v ságu o M., který žije ve světě, kde je něco špatně. Ale nikdy jsem to nedodělal.

A právě Pokoj číslo 19 je úplný konec celého příběhu.

Odložil jsem (pomyslné) pero, přestal psát a pak se dlouho nic nedělo, začátkem ledna jsem povídku prohnal korekcí, dal jsem ji na SASPI a zapomněl na ni. Teprve teď – po roce u ledu – jí vytahuji na světlo světa a říkám si, jaké by to bylo skvělé, kdybych dopsal celý Pokoj číslo 19 a další velké příběhy, které se mi zasekly v hlavě (Světlo v zádech, pre-Deníky, Arytmii, Na cestě nebo cokoli z Epizod).

A teď jenom drobnosti: po dlouhé době mě zase navštívila nějaká vlezlá choroba a zase přemýšlím jak by bylo krásné mít nějaký lék/drogu, která by způsobila, že bych necítil vůbec nic, žádné bolení v krku, žádné bolesti kloubů ani ztěžklé ruce, prostě nic. Možná že právě tohle je ta metaforická droga Y. o které jsem se už párkrát zmínil.

Po dlouhé době jsem zavítal jsem mezi Goony – kouzelníky s Photoshopem ze stránek somethingawful.com – vzor našich českých a dávno mrtvých Kartinek a obdivoval jsem jejich mistrovské zvládnutí řemesla.