k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

časová anomálie

24. 5. 2009 — k47 (CC by-nc-sa)

„Během uply­nu­lých dvou dnů jsem prožil tři dny.“ Jasně, jasně… co?

Tak snad abych to vy­svět­lil.

Všechno začalo v pátek, kdy jsem spal jenom pár hodin. Usnul jsem asi v pět a vstá­val v devět hodin. Tam začal můj první den. Pak ná­sle­do­vala škola, kam jsem radši vůbec neměl chodit, ale to je ve­d­lejší. Jenom, co jsem se vrátil (asi tak ve čtyři) jsem zase usnul a pro­bu­dil se v půl je­de­nácté. V ten oka­mžik začal můj druhý den. Nějak jsem se potom po­tá­cel po baráku a ne­vě­děl co dělat právě teď. Začal jsem tedy čistit disk na no­te­booku a pře­sou­val různě věci po­sta­ho­vané během po­sled­ních týdnů (dost po­divná hudba + všechny HBO spe­ci­ály vy­ni­ka­jí­cího stand-up komika George Car­lina) a tam nastal pro­blém. Na jedné par­ti­tion disku jsem měl hi­ber­no­vané Win­dows a proto jsem ten disk (resp. par­ti­tion) vůbec nemohl při­po­jit. Pře­bo­o­to­val jsem tedy do Win­dows, abych pro­vedl úklid odsud. Na Linuxu po­u­ží­vám uti­litku ntfs-3g pro pří­stup k NTFS od­dí­lům a na Win­dows zase Ext2 IFS ovla­dač, pomocí kte­rého lze při­stu­po­vat k ext2/3 sou­bo­ro­vým sys­té­mům. Všechno fun­go­valo bez pro­blému. Až do vče­rejška. Win­dows mi na­jed­nou za­hlá­sily: struk­tura disku je po­ško­zena, nelze číst data. A do prdele. Reboot zase do Linuxu, který po­cho­pi­telně uvízl, visel někde ve tmě a hlásil EXT3 INCONSISTENCY. Ná­sle­do­val fsck a nervy drá­sa­jící vte­řiny při pře­mýš­lení, jaká všechna data odešla. Po­cho­pi­telně mám zálohy, ale… Však to znáte.

Když jsem pak seděl před mo­ni­to­rem, kde se vy­pi­so­valo, co všechno je špatně, měl jsem dojem, že jsem po­cho­pil, jaké je to umřít. Sa­mo­zřejmě to zní hodně blbě, ale pře­stavte si, že ztra­títe všechna svá data a nemáte zálohy. Všechna. Ne­zů­stane nic. V ten oka­mžik zmizí kus mi­nu­losti.

Na­ko­nec jsem zjis­til, že disk byl úspěšně ob­no­ven a nic ne­zmi­zelo. Ještě že tak. Aspoň mě na­padla další za­ne­dba­telná epi­zodka do Ter­mi­na­lity (mi­mo­cho­dem, tahle po­vídka má už asi 150 tisíc znaků, což od­po­vídá 83 nor­mostra­nám a je to nejdelší pro­za­ický text, který jsem kdy napsal, ale pořád tam není všechno, co bych chtěl).

Když bylo ukli­zeno, ko­nečně jsem nějak po­řádně roz­cho­dil ak­ce­le­raci na in­te­gro­vané gra­fické kartě od ATI, po­vo­lil ak­ce­le­ro­vaný desktop a fun­guje jak víno.

Někdy ve čtvrt na čtyři ráno jsem šel ven, zalezl do garáže, která je zá­ro­veň po­si­lov­nou (ve sku­teč­nosti je celý svět jednou velkou po­si­lov­nou, ale o tom až za chvíli) a začal jsem cvičit. 3:15. Šílené, ale krásné, pro­tože jsem za­stihl přesně ten oka­mžik, kdy se ne­směle začíná pro­bou­zet ráno. A já během té doby dělal kliky, shyby a milion dal­ších bl­bostí, které mě prů­běžně na­pa­daly. Však víte, celý svět se jedna velká po­si­lovna, stačí se jenom dívat.

Vy­dr­žel jsem do pěti. Pak jsem se umyl, zase usnul a pro­bu­dil se v po­ledne. A začal můj třetí den.

Posní­dal jsem oběd. Kla­sika. Pak se nic nedělo a asi tak ve tři jsem za­vo­lal malýmu Mar­ti­novi jestli by ne­chtěl jít do po­si­lovny – ke mně. Sou­hla­sil. S tím jsem ne­po­čí­tal.

Hele, když říkám moje po­si­lovna, ne­mys­lím fůru činek a železa. V tomhle ohledu jsem skromný. Já radši cvičím & po­si­luji v pro­středí kolem mě. Ok. Stačí se jenom dívat a pře­mýš­let, kde by se dalo něco dělat. Mož­ností je spousta a je to zábava. Akorát člověk ne­cvičí jako v po­si­lovně, což vůbec není na škodu. Tak na­pří­klad zídka, schody, trámy, hro­mada cihel, stůl a tak dále a tak dále.

Martin sku­tečně přijel, tak plus/mínus ve čtyři jsme začali bláz­nit a já si ko­nečně při­pa­dal mezi svými. Dva po­lo­nazí grázlové na za­hradě, co dělají dost-divné-věci. Paráda. Pár hodin jsme tomu dali a všechno jsme za­kon­čili krát­kým běhá­ním, ale to už se blí­žila devátá hodina a za­čí­nalo se stmí­vat.

Takže re­ka­pi­tu­lace: tři dny ve dnou, přes 5 hodin cvi­čení, jsem (ko­nečně) po­lo­mrtvý, ob­je­vil jsem Neila De­Grasse Tysona – ší­le­ného čer­ného as­t­ro­fy­zika, který vy­práví o smrti v čer­ných dírách a smr­tí­cích me­te­o­ri­tech, ale je s ním sranda, pak jsem si za­mi­lo­val sira Kena Ro­bin­sona, autora, který mluví/píše o kre­a­ti­vitě a ino­va­cích a taky umí (tak nějak mi­mo­děk) po­ba­vit.

Ale jinak se skoro nic ne­stalo.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz