k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Budeme žít dál, i když se nám to nebude líbit

31. 8. 2017 — k47 (♪)

Píšu stále o stej­ných té­ma­tech. V době, kdy vzni­kala Ter­mi­na­lita, jsem si to ještě ne­u­vě­do­mo­val. Až mnohem poz­ději jsem si ukli­dil v hlavě, odmetl nánosy prachu a ob­je­vil re­li­éfy pří­bě­ho­vých linek, které se schází v jednom bodě.

Ter­mi­na­lita se zlomí takto:

„Co teď?“ ptal jsem se, když naše roz­lá­maná těla vy­vrhla spi­rála času do mra­zivé re­a­lity 3. března 2009. […]

„Za­čneme znovu.“

„Re­start. Zase znova od za­čátku. To je ono.“

Skoro o dekádu poz­ději Ka­tedrála (stále ne­zkom­ple­to­vaná a nikde ne­zve­řej­něná) do­sáhne stej­ného bodu zlomu:

„Zašli jsme příliš daleko,“ vy­de­chl ko­nečně Peo.

„Jo,“ při­svěd­čil jsem a roz­hlédl se po Apartmánu 32. Nebylo třeba do­dá­vat nic víc.

„Musíme zmizet,“ řekl a sklo­pil zrak.

„Ano.“ Na­jed­nou do mě vjel výboj ener­gie, únava zmi­zela. Ko­nečně plán, ko­nečně něco. „Kam?“

Jiskra pře­sko­čila i na něj. Prsty si pře­kryl ústa a bledě se usmál. „Pro­najmeme auto, zmi­zíme po au­to­bahn, na hra­nici ho sto­číme do škarpy a pak se uvidí. Můj ři­di­čák je tech­nicky stále ještě platný.“

„Ano,“ hlesl jsem nad­šeně.

„Musíme za sebou rychle spálit všechny mosty, než se začnu za všechno ne­ná­vi­dět.“

Jde o iden­tický motiv: Ne­schop­nost se po­hnout z místa, za­pus­tit kořeny, vy­tvo­řit přá­tel­ství, na­vá­zat vztahy. Idea úniku, přes­tože je marný a nikam ne­po­vede, vypadá lákavě, nabízí iluzi řešení nebo aspoň nového za­čátku – všechno staré hodit za hlavu, za­po­me­nout a začít nanovo, i když je jasné, že se všechno bude opa­ko­vat.

Na pozadí se můžou dít roz­ličné hrůzy, třeba kon­spi­race únosu, plá­no­vaná vražda nebo chys­taný te­ro­ris­tický útok na Prahu, ale to nikdy není víc než kulisy. Po­předí je stále stejné: Pří­běhy lidé, kteří nevědí, jak žít.

Podti­tul Ter­mi­na­lity zněl: „Po­vídka o třech stu­den­tech v ne­sná­zích, kteří ne­vě­děli jak žít.“ Děj může být sple­titý, kom­pli­ko­vaný (a zá­ro­veň stěží vi­di­telný), ale hlavní je cesta Adama K./Pea od nikam do nikam.

A takhle končí Ter­mi­na­lita, příběh který jsem začal psát kdysi dávno, pro­tože mi dával smysl. Nic se ne­změ­nilo, nic se ne­změní.

PS: Hudba zmí­něná v po­sled­ních třech čás­tech jsou tyto skladby od Mona: Mere Your Pathe­tique Light, Lost SnowYear­ning. Po­slou­chejte jako pod­kres.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz