k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Art, amputace a momenty štěstí

8. 3. 2009 (před 11 lety) — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Po­dí­vejte, k47čka není žádný blog, který vznikl za ně­ja­kým jasným účelem (prachy), ok? Už to tady vedu šest let, ztra­til jsem tady mládí a ne­vy­dě­lal ani korunu. K47čka vznikla z touhy něco udělat. Prostě něco vy­te­sat do bi­nár­ního kamene a nehnít na místě. Byl bych rád, kdyby k47čka měla pořád ja­kousi hy­po­te­tic­kou ná­lepku ART, pro­tože se tady snažím dělat po­zo­ru­hodné věci. Možná to může někomu při­pa­dat jako po­zér­ství nebo třeba na­myš­le­nost, ale myslím, že jsem začal chápat umění. Umění není jenom to vysoké umění v podobě ne­sro­zu­mi­tel­ných obrazů, div­ných knih a oš­k­li­vých soch, ale je všude kolem nás. Třeba street art nebo graf­fiti jsou (někdy) taky touhou se vy­já­d­řit. Všichni přece někdy máme nutkání něco vy­tvo­řit nebo vy­bu­do­vat. Něco, něco, něco. Já taky a velice často nevím kon­krétně co. Mám jenom tušení, jenom pod­vě­domé nutkání. Čas­to­krát se bo­hu­žel ne­stane vůbec nic. Ale ten­to­krát se stalo…


Ne­dávno jsem zase byl v hajzlu, topil jsem se v úz­kosti (což zní pěkně po­zér­sky, ale věřte, že mi do zpěvu moc nebylo). Utekl jsem tedy do le­do­vého exilu svojí po­si­lovny na půdě a tam cvičil a čekal, až se něco stane, nebo umřu – podle toho co přijde dřív.

A potom jsem dostal nápad a byla to velká věc.

Však to určitě taky znáte, když vás na­jed­nou něco na­padne, nějaká idea, myš­lenka nebo cokoli se za­klíní v hlavě, nejde ven a vy ne­mů­žete myslet na nic jiného a jenom si říkáte: „To je ono, to je ono, to je to pravé“. Za­tra­ceně! Na­jed­nou v hlavě máte krásný obraz, který nemůže počkat a musí být hned na­ma­lo­ván.

Ko­nečně dostal nápad, jak vy­já­d­řit tu všu­dypří­tomnou úzkost, ten zkur­ve­nej tlak v hlavě, na­padlo mě udělat fo­to­mon­táž: Ne­chtěl jsem nic víc, než ně­ko­lik zkur­ve­nejch mo­mentů štěstí.

Nápady čás­tečně pra­me­nily z ko­miksu Nana's Eve­ry­day Life, který se opírá o mangu Elfen leid a vážně mě dohnal k slzám. Ale hlavně to za­vi­nil jeden pocit – chci být jenom šťastný, jenom snít svoje malé sny, ale ani tohle mi nebude do­přáno. To je pod­stata úz­kosti a anxu, to je kouzlo Ne­chtěl jsem nic víc, než ně­ko­lik zkur­ve­nejch mo­mentů štěstí. Nic, nic, nic.

Na té fotce jsem já. Po­cho­pi­telně. A když jsem to fotil, tak mi došlo, že jsem zkur­vený mon­strum, že jsem mnohem sil­nější než jsem si myslel. Ale to mi došlo, až když jsem si dob­ro­volně am­pu­to­val ruce a nohy.

Pro mě je to straš­livá montáž, vždycky když se na těch ně­ko­lik zkur­ve­nejch mo­mentů štěstí po­dí­vám, vždycky do­stanu divný pocit: „Co kdyby to byla pravda? Potom už by všechno bylo jedno, pak už bych nebyl člo­vě­kem, už bych neměl naději.“

To jsem já. Zni­čili mě ze­vnitř. Zničil jsem se sám.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz