Anomalocaris detrimentum reloaded

Hej, hej, hej. Něco se stalo, něco málo: jaro se pořád cuká a ne a ne na to na nás vybalit, moje choroba se konečně začala lepšit a, co si tak vzpomínám, měla úplně stejný průběh jako ta minulá, která mě potkala plus mínus přesně před rokem: ze začátku mi bylo fakt mizerně, tak jsem celý dny ležel a kurýroval se, ve čtvrtek jsem si připadal OK, tak jsem stejně jako minule šel do školy, ale to jsem neměl dělat. V pátek jsem byl zase lazar a až dneska se lepším. Pointa: není nic jako skoro-zdravý. Buď jsem v pořádku nebo jsem marod. A když jsem marod, tak se sakra budu kurýrovat. Teď jenom abych si tohle přečetl přesně za rok znova.

Další věc: zase jsem zlehka zatlačil na klávesnici a trochu jsem pokročil s povídku, které říkám Terminalita a i když se to z názvu nemusí zdát, vůbec nepatří mezi Arytmie. Série Mortys Arytmia je taky už nějaký ten pátek rozepsaná a taky jsem v ní už dlouho dobu nepostoupil dál. Ale, a to je důležité, děje se s ní aspoň něco. (Ne)dávno jsem totiž na základě připomínek provedl (místy docela zásadní) korekci povídky Anomalocaris detrimentum, aby byla aspoň trochu čitelnější.

AD je doopravdy divný příběh, pra-po-divný, který se ani náhodou nemůže brát doslovně. Všechno je tak absurdně přehnané, že to snad ani nejde brát vážně. AD je šílenost, spontánní smršť slov, která se mi hnala hlavou, nejde tam vůbec o reálie, není to sci-fi (i když se tak jeví), není to primárně studie o vývoji techniky, ani žádná zkurvená vize. Jde ve své podstatě o vnitřní příběh – příběh o strachu & úzkosti & hledání jistot jednoho člověka, který se ztratil v odlidštěném světe.

Tolik k AD.

A nakonec možná přijde k dobru strip 669.259 o tom, jaké jsou skutečné plány Googlu.