#141

Poznal jsem smysl K47čky! Chci mluvit. Chci k vám pro­mlou­vat všemi mož­nými pro­středky: po­víd­kami, poezií, ko­miksy, gra­fi­kou, úva­hami, excesy a re­cen­zemi her, do­konce i sa­mot­ným gra­fic­kým ra­že­ním K47čky. Zkrátka chci řvát tak hla­sitě, aby mě usly­šel každý, kdo chce na­slou­chat.

Začíná vr­cholné období hy­perak­ti­vity. Mám tu zase úvahu/ne­úvahu ten­to­krát na­zva­nou 16.12.05 Věřte, ne­věřte. Za­bý­vám se v ní otáz­kou víry jednak v Boha, ale i obec­nější vírou v cokoli pří­padně nic. Já – za­pří­sáhlý ate­ista – mluvím o víře, ale místo toho bych chtěl zfor­mu­lo­vat svůj názor o mon­strech a jiných ne­tra­dičně od­liš­ných je­din­cích. To mě teď pálí hlu­boko v hlavě. Otázky od­liš­nosti od stan­dardu a podoby nor­ma­lity.

Kvůli bu­dou­címu návalu pseu­do­úvah jsem sekci úvahy ele­gantně rozťal vedví a tak se na­ro­dila další ko­lonka na­zvaná „deník, myš­lenky & por­trét“, což myslím docela vy­sti­huje pod­statu textů tam vlo­že­ných. Jsou to tak trochu úvahy, ale dost tam mluvím o sobě.

Dál tu mám zase další (už šestý) kousek sklá­dačky číslo 669.