#116

V po­sled­ních noč­ních smě­nách kre­a­tivní tvorby pra­cuju dva­krát tolik a vzešel z toho bás­nický tandem jménem Cesty života / život na cestách. No abych to trochu ob­jas­nil, de facto jde o jeden kousek zpra­co­vaný dva­krát jinak. Jednou je to kla­sická báseň a pak je to gra­fická podoba, kde je text umís­těn do té­ma­tic­kého gra­fic­kého pozadí. O co jde? Hlav­ními motivy jsou láska, ces­to­vání, pohyb, smutek a trochu i naděje (vět­ši­nou zou­falá), ale na­ko­nec všechno skončí, za­staví se. Gra­fika má na­vo­dit pocit dálek, cest, rych­losti (most po kterém jede auto, ro­ze­sta­věný tunel metra, že­lez­niční pře­jezd, opuš­těné cesty, star­tu­jící ra­ke­to­plán, daleké obzory), ale i to ne­u­cho­pi­telné teskno. Báseň je slo­žena z mnoha útržků, které se mi časem hro­ma­dily v ar­chivu a tak za­zna­me­ná­vají mojí cestu ži­vo­tem v ur­či­tém období. Útržky nikdy nebyly tak dlouhé ani jinak schopné vy­tvo­řit cokoli sami o sobě, ale tady spo­jené vy­tvá­řejí kon­text pouti, která se zcela jistě blíží k ab­so­lut­nímu konci a to už do úpl­ného za­čátku (děravý člun a cíl v ne­do­hlednu). Tolik tedy Cesty života / život na cestách.

Ale není to jediný tandem, který vzešel z dílen K47čky. Je to pak ještě moje nová po­vídka Sku­pi­nová sa­mo­mluva. Do do­kon­čení ji chybí jen malý krůček. A není „dva­krát to samé v jiném balení“ jako v pří­padě Cest života, tady jde o dvě verze jedné po­vídky. Napsal jsem první, ale přišlo mi, že jsem se pustil málo do hloubky a tak vznikla al­ter­na­tivní verze, která skoro stejný příběh z jiného úhlu. Něco jako film Lola běží o život, znáte? Hlavní hr­dinka a její přítel se do­sta­nou do šílené si­tu­ace a teď se spustí ko­lo­toč udá­lostí na jehož konci ona zemře, pak se děj vrátí na za­čá­tek a Lola do­stane „další pokus“. Děj se odvíjí trochu jinak a na konci dru­hého běhu zemře ten přítel (tuším, že na něj spadne piáno) a pak je tu třetí pokus, který do­padne po ohromné náhodě dobře. Lola a přítel jdou po ulici a běží ti­tulky. Je to ně­mecký film tuším z roku 87 (abych ne­ke­cal) a jeden z těch lep­ších. No zkrátka stejná zá­pletka se odvíjí trochu jinak a po­dobně na tom je i Sku­pi­nová sa­mo­mluva. Ale to až příště.

Ale to ještě není dost. Pak jsou tu ještě Tři tváře eu­fo­rie. Gra­fická montáž, spíš upra­vené fotky, takže jsem musel zavést novou sekci „gra­fika“, ale na tom teď ne­sejde. O co jde? Jsou to tři temné stránky eu­fo­rie. Radost a nad­šení z vy­ko­na­ného činu má svůj rub i líc a pod povrch věcí se pouští právě Tři tváře eu­fo­rie. Možná je to moc kydů kolem jed­noho ob­rázku, ale o tom se nejlíp pře­svěd­číte tady

A na úplný závěr by se slu­šelo říct, že jsem na­vá­zal přá­tel­ské vztahy s klíš­tě­cím webem a tedy její odkaz přibyl na lis­tinu spřá­te­le­ných webů.