#113

Už měsíc tu předvádím takovou malou noční one-man show. Lidi sem chodí, ale jediný já mluvím, jsem takový hlasatel různě podivných názorů. Občas se divím sám sobě, když kolem třetí hodiny sedím napůl v deliriu u počítače a něco tvořím. Občas se při této „práci“ přistihnu, ale pak zase odpadnu a už tam sedí jen taková prázdná unavená skořápka. Až teprve ráno (odpoledne) si takové noční výtvory pročítám a žasnu, co jsem dokázal. Tady je jeden takový: Zasranej poeta. Ale vůbec mě nenapadá kam to zařadit. Na papírku s poznámkami mám napsáno: „Graf. báseň „&“ zasranej poeta“. Ale nějak se to vymklo původnímu konceptu, tak jsem to šoupnul do sekce exces. A o čem to je? Jestli jsem schopen sledovat svoje myšlenkové pochody správně, tak zezačátku si jenom nadávám nad tím jakej jsem idiot a pak se to zvrhlo v sebeanalýzu (tou se zabývám posledních několik dnů (resp. snažím se) a považuji jí za stěžejní). Tamto dole se mi nechce vysvětlovat (mj. je to část té jakés takés analýzy). A ten text vzhůru nohama se ze začátku vyvíjí jako hezká milostná báseň (asi jsem si snažil něco nalhat), ale je to přeťato nápisem iluze a tam končí sranda a začíná něco jiného a vše je uvedeno na pravou míru. Okno do duše je otevřeno. Tolik tedy k Zasranýmu poetovi