k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

NEVERYOUNG: Já, můj pes a můj otec

11. 9. 2019 — NEVERYOUNG

Nazdar, tady váš starý přítel NE­VE­RY­OUNG. Dnes se tu mám starat o zábavu a proto vám povím příběh o jednom psovi.

Když jsem byl mladý, měli jsme psa, byla to hrozná bestie, na­prostá zrůda a děsivé mon­strum, černý zmetek střed­ního vzrůstu z dlouhé řady sa­ta­no­vých pod­vraťáků. Byl ne­spo­le­čen­ský a tupý, když ho někdo zavřel do boudy, ne­pro­tes­to­val, tiše tam čekal jako blbec. Asi ne­pře­kvapí, když teď pro­zra­dím, že jsem ho ne­ná­vi­děl a jako malý jsem se ho bál. Pra­vi­delně na mě vrčel, při­pra­vený za­ú­to­čil a ně­ko­li­krát mě kous­nul. Dvorek před ba­rá­kem nebyl bez­pečný a já vždy běžel k vrát­kům a srdce mi tlouklo stra­chem, aby mi ta po­tvora nic ne­u­dě­lala.

Můj drahý otec, ve své ne­ko­nečné moud­rosti, to vy­svět­lil, že pes prostě pozná, kdo je nej­slabší a tím to haslo. Mému ma­lič­kému mozku to asi dávalo nějaký smysl. Pes se tak chová, já jsem slabý a v žeb­říčku smečky na dvorku jsem o jednu šprušli níž než pes. A tak mi ne­zbý­valo než se třást stra­chem v okolí vlast­ního domova. Navíc tahle svině žila dlouho, déle než by si za­slou­žila (to bylo tak dva týdny max).

Když mě vy­rostl mladý krásný muž a pes ko­nečně hnil v hlíně, jsem se nad tím za­mys­lel a začal jsem zuřit. Můj dra­ho­cenný otec, místo aby ade­kvátně za­re­a­go­val a té hnusné zrůdy se oka­mžitě zbavil, uznal, že psova agre­si­vita k jeho vlast­nímu malému synovi ne­před­sta­vuje pro­blém a nechal si ho. Pes dostal pri­o­ritu a já nikdy ne­zpo­chyb­ňo­val au­to­ritu za tímhle idi­o­tic­kým roz­hod­nu­tím. Do dneš­ního dne mám na rukách jizvy od kou­sanců.

Kdy­bych se vrátil zpátky do doby, kdy mi bylo těch pár let, udělal bych co bylo třeba: Psa umlá­til krum­pá­čem a jeho mršinu spálil v pan­gejtu ben­zí­nem.

V tomhle pří­běhu zá­po­rá­kem není pes-psy­cho­pat, ale můj drahý otec s em­pa­tií bram­bory. On vždycky viděl po­tomky jako zdroj levné pra­covní síly, než lidské by­tosti. Díky moc.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz