NEVERYOUNG: Já, můj pes a můj otec

Nazdar, tady váš starý přítel NEVERYOUNG. Dnes se tu mám starat o zábavu a proto vám povím příběh o jednom psovi.

Když jsem byl mladý, měli jsme psa, byla to hrozná bestie, naprostá zrůda a děsivé monstrum, černý zmetek středního vzrůstu z dlouhé řady satanových podvraťáků. Byl nespolečenský a tupý, když ho někdo zavřel do boudy, neprotestoval, tiše tam čekal jako blbec. Asi nepřekvapí, když teď prozradím, že jsem ho nenáviděl a jako malý jsem se ho bál. Pravidelně na mě vrčel, připravený zaútočil a několikrát mě kousnul. Dvorek před barákem nebyl bezpečný a já vždy běžel k vrátkům a srdce mi tlouklo strachem, aby mi ta potvora nic neudělala.

Můj drahý otec, ve své nekonečné moudrosti, to vysvětlil, že pes prostě pozná, kdo je nejslabší a tím to haslo. Mému maličkému mozku to asi dávalo nějaký smysl. Pes se tak chová, já jsem slabý a v žebříčku smečky na dvorku jsem o jednu šprušli níž než pes. A tak mi nezbývalo než se třást strachem v okolí vlastního domova. Navíc tahle svině žila dlouho, déle než by si zasloužila (to bylo tak dva týdny max).

Když mě vyrostl mladý krásný muž a pes konečně hnil v hlíně, jsem se nad tím zamyslel a začal jsem zuřit. Můj drahocenný otec, místo aby adekvátně zareagoval a té hnusné zrůdy se okamžitě zbavil, uznal, že psova agresivita k jeho vlastnímu malému synovi nepředstavuje problém a nechal si ho. Pes dostal prioritu a já nikdy nezpochybňoval autoritu za tímhle idiotickým rozhodnutím. Do dnešního dne mám na rukách jizvy od kousanců.

Kdybych se vrátil zpátky do doby, kdy mi bylo těch pár let, udělal bych co bylo třeba: Psa umlátil krumpáčem a jeho mršinu spálil v pangejtu benzínem.

V tomhle příběhu záporákem není pes-psychopat, ale můj drahý otec s empatií brambory. On vždycky viděl potomky jako zdroj levné pracovní síly, než lidské bytosti. Díky moc.