NEVERYOUNG: Já, můj pes a můj otec
Nazdar, tady váš starý přítel █████ Když jsem byl mladý, měli jsme psa, byla to hrozná bestie, naprostá zrůda a děsivé monstrum, černý zmetek středního vzrůstu z dlouhé řady satanových
podvraťáků. Byl nespolečenský a tupý, když ho někdo zavřel do boudy,
neprotestoval, tiše tam čekal jako blbec. Asi nepřekvapí, když teď prozradím,
že jsem ho nenáviděl a jako malý jsem se ho bál. Pravidelně na mě vrčel,
připravený zaútočil a několikrát mě kousnul. Dvorek před barákem nebyl bezpečný
a já vždy běžel k vrátkům a srdce mi tlouklo strachem, aby mi ta potvora nic
neudělala. Můj drahý otec, ve své nekonečné moudrosti, to vysvětlil, že pes prostě pozná,
kdo je nejslabší a tím to haslo. Mému maličkému mozku to asi dávalo nějaký
smysl. Pes se tak chová, já jsem slabý a v žebříčku smečky na dvorku jsem o jednu šprušli níž než pes. A tak mi nezbývalo než se třást strachem v okolí
vlastního domova. Navíc tahle svině žila dlouho, déle než by si zasloužila (to
bylo tak dva týdny max). Když mě vyrostl mladý krásný muž a pes konečně hnil v hlíně, jsem se nad tím
zamyslel a začal jsem zuřit. Můj drahocenný otec, místo aby adekvátně
zareagoval a té hnusné zrůdy se okamžitě zbavil, uznal, že psova agresivita k jeho vlastnímu malému synovi nepředstavuje problém a nechal si ho. Pes dostal
prioritu a já nikdy nezpochybňoval autoritu za tímhle idiotickým rozhodnutím.
Do dnešního dne mám na rukách jizvy od kousanců. Kdybych se vrátil zpátky do doby, kdy mi bylo těch pár let, udělal bych co bylo
třeba: Psa umlátil krumpáčem a jeho mršinu spálil v pangejtu benzínem. V tomhle příběhu záporákem není pes-psychopat, ale můj drahý otec s empatií
brambory. On vždycky viděl potomky jako zdroj levné pracovní síly, než lidské
bytosti. Díky moc.