NEVERYOUNG: Do lidí nevidíš

Ahoj, zas váš starý dobrý přítel ██████████. Jedno podobně staré a dobré přísloví říká něco o tom, že do lidí nevidíš. Nepamatuju si o jaké přísloví jde a co přesně říká, jen vím že existuje. A někdy je lepší do lidí nevidět, protože nevědomost je vždycky blahá.

Představte si situaci, že někoho poznáváte, získal nebo získala si u vás pozitivní body a chcete ve známosti pokračovat. Ale některé jeho nebo její repetitivní zvyky působí trochu divně. Třeba sledování několika filmů z jednoho konkrétního žánru. A potom kryptická zmínka, že se už nechce zabít. Není určená vám, ale jeho nebo jejím známým, kteří očividně vědí víc a jsou seznámeni s machinacemi za oponou. A pak se začnete nepřímo dozvídat víc o jeho nebo její historii, dětství, rodinném uspořádání, vztazích, zkušenostech s depresí a do toho se přidají další kryptické zmínky o „temném období“, žádné vysvětlení, žádná legenda, žádný klíč.

Najednou začnete mít obavy, ale nevíte, protože v mezilidské rovině máte hbitost ledvinového kamene, jak je vyjádřit, ani jak případně pomoct nebo jen vyjádřit duševní podporu. A tak tam sedím s ním nebo ní a mysl se vám přetáčí miniaturní panikou. Repetivní zvyky můžou být coping mechanismem, způsobem jak zvládat tlak v hlavě, jak se vyrovnat se světem. Všechny ty kryptické náznaky dávají smysl, tedy aspoň vám v hlavě zmítané obavami připadá, že nějaký dávají. Co máte dělat? Co když se za týden oběsí? Co když jde o dobře skryté volání o pomoc, na které si jeho nebo její známí zvykli a proto jsou k němu hluší? Nejhorší je asi ta představa, že jste to věděli, ale neudělal jsem nic, abyste pomohli. Mohli byste se pak na sebe podívat do zrcadla?

Povídám vám, že do lidí je lepší nevidět, je to mnohem méně stresující.

Ale zatím to vypadá, že on nebo ona stále žije bez úhony.

(Dávno jsem sem propašoval žvást o tom, že nemám rád lidi s depresí. Tímto ohlašuji, že odvolávám všechno, co jsem tehdy napsal.)