k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Úvod do zrcadel a labyrintů

12. 5. 2014 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Uply­nulo jenom něco málo přes rok od doby, kdy mě na­prosto okouz­lila kniha House of Leaves a už mám v rukách další klenot, který mi mnoho ná­sle­du­jí­cích nocí nedá spát. Mirror and La­by­rinth od Aarona Larwo­oda je mi­s­trov­ské dílo a zá­ro­veň hla­vo­lam ne­bý­valé kva­lity, který v mnohém pře­ko­nává Da­nie­lewskiho kryp­tické a děsivé mi­s­trov­ství.


Srov­nání mezi House of LeavesMirror and La­by­rinth je ne­vy­hnu­telné, pro­tože na první pohled oba romány vy­pa­dají až příliš po­dobně – oba oči­vidně in­spi­ro­vané dílem a ne­změr­ností Jorge Luise Bor­gese. Ne­po­zor­ným očím může skoro při­pa­dat, že jedno dílo je zr­ca­dlo­vým ob­ra­zem toho dru­hého. Jestliže je to pravda, pak jde o hlavní od­liš­nost, pro­tože Mirror and La­by­rinth své čte­náře pře­svěd­čuje o tom, že zr­ca­dla jsou zrádné ar­te­fakty a to, co se v nich zr­ca­dlí, nemusí být to, co v nich je. Za­tímco Da­nie­lewskiho čte­náři se musejí ptát: kdo lže, Larwood je donutí se ptát: kdo mluví pravdu.

Wil­liam Jacquard, na­ro­zený 1899, se odmala bál zr­ca­del a vy­hý­bal se jim a všem lesk­lým po­vrchům, jak jen bylo možné. Říkal, že jeho oči v zr­ca­dlech vidí jiné věci než ostatní lidé. Když se do­zvě­děl, že exis­tují po­lo­pro­pustná zr­ca­dla, zhrou­til se. Jeho mysl ne­do­ká­zala unést mož­nost, že to, co on vidí v zr­ca­dle, zr­ca­dlo z druhé strany vidí v něm. Od této udá­losti až do své smrti žil v ka­men­ném domě bez zr­ca­del, hlu­boko v lesích a daleko od lidí i všech lesk­lých po­vrchů. V se­dm­de­sá­tých letech zemřel a za­ne­chal po sobě pouze krát­kou sbírku po­ví­dek na­zva­nou Mirror and La­by­rinth, která se točí kolem tvr­zení, že každé zr­ca­dlo je vstu­pem do ne­změr­ného blu­diště, které je dost možná ne­ko­nečné. Sbírka vydaná čtyři roky před Jacquar­do­vou smrtí ne­vzbu­dila příliš velký ohlas a za­padla mezi jinými go­tic­kými horory.

O osm let poz­ději byly na­le­zeny tři obří od­borné práce po­jme­no­vané Re­flecti­ons, La­by­rin­thianAs­te­rion, po­de­psané člo­vě­kem, který si říkal Da­riu­lat. Krátce se spe­ku­lo­valo, že by mohlo jít o dílo Jorge Luis Bor­gese, pří­padně pokus o re­a­li­zaci ně­které z fik­tiv­ních knih, o kte­rých se ve svých sku­teč­ných kni­hách zmi­ňo­val. Ale tato teorie se brzy uká­zala jako ne­prav­divá a zájem o tři svazky upadl.

Až mnohem poz­ději si aka­de­mik Milton Lock všiml až za­rá­že­jící po­dob­nosti mezi Mirror and La­by­rinth a Da­riu­la­to­vou tri­lo­gií a pro­hlá­sil, že jde o díla od stej­ného autora. Lock v té době pra­co­val na knize po­jed­ná­va­jící o sym­bo­lic­kém, me­ta­fo­ric­kém, ce­re­mo­ni­ál­ním a ná­bo­žen­ském vý­znamu zr­ca­del v li­te­ra­tuře v prů­běhu dějin a proto byl více než dobře se­zná­men s Bor­geho tvor­bou, která ho na­vedla na tři svazky a na pak i na Mirror and La­by­rinth. Lock začal tvrdit, že tro­jice svazků dává jasný důkaz, že his­to­rie zr­ca­del je ne­od­dě­li­telně spjata s his­to­rii la­by­rintů a proto musí pře­pra­co­vat velkou část své knihy a za­kom­po­no­vat do ní nové po­znatky z dů­klad­ného studia Jacquar­dova odkazu. Po šesti letech toho ale za­ne­chal, vrátil se k výuce his­to­rie a v de­va­de­sá­tých letech zemřel. Tvrdil, že ještě exis­tuje pátá a fi­nální kniha po­jme­no­vaná Lib­rary na kterou se před­chozí tři od­ka­zují a bez ní není možné dojít ke ko­neč­nému závěru. Bo­hu­žel pátý svazek nikdy nebyl na­le­zen a obecně se po­chy­bo­valo, že ji Jacquard do­kon­čil nebo vůbec začal psát.

Z Lockovy roz­sáhlé práce zů­staly pouhé tři ne­pří­liš dlouhé do­pro­vodné pu­b­li­kace: In­tro­duction to mirrors, In­tro­duction to la­by­rin­ths a třetí ne­do­kon­čená a ne­po­jme­no­vaná, které se říkalo Mon­ster podle prv­ního slova první věty. Tyto tři práce, které jako jediné ob­sa­ho­valy části Lockovy plá­no­vané knihy, před­sta­vo­valy ko­nečně po­cho­pi­telné a stra­vi­telné klíče k Jacquar­dově jinak ná­roč­nému a kom­pli­ko­va­nému odkazu, (který Lock při­rov­nal k Bor­gesově První en­cy­klo­pe­dii Tlönu). Z toho důvodu vzbu­dily v aka­de­mické sféře nemalý roz­ruch a po­sléze i zájem ze strany široké ve­řej­nosti a mi­lov­níků záhad, nad­při­ro­zena, hororu a kon­spi­rač­ních teorií. Za­tímco aka­de­mická sféra si držela odstup a všechno brala jako pouhou me­ta­foru, ale­go­rii a objekt hodný studia kvůli svým in­te­lek­tu­ál­ním kva­li­tám, ve­řej­nost tak zdr­žen­livá nebyla a brala věci do­slova. Co když má Jacquard pravdu a za každým nebo aspoň ně­ja­kým zr­ca­dlem se na­chází ne­změrný la­by­rint, který můžeme těma správ­nýma očima za­hléd­nout a pro­zkou­mat.

Jon Lloyd, mladý filmař a scé­nárista, se v roce 1997 roz­hodl na­to­čit horor za­lo­žený na pří­bě­zích z Mirror and La­by­rinth, který byl i přes zájem ve­řej­nosti stále ob­skurní knihou, kterou bylo ne­možné sehnat. Proto vy­chá­zel z verzí dů­kladně pře­vy­prá­vě­ných v Locko­vých pra­cích, které byly v mnohém kva­lit­nější a lépe na­psané, pro­tože vy­ne­chá­valy mnoho ne­sro­zu­mi­tel­ných a ne­smy­sl­ných pasáží. Poté začal stu­do­vat i Jacquar­dovu tri­lo­gii a jak se nořil do slov, na­bý­val pře­svěd­čení, že místo psy­cho­lo­gic­kého hororu, musí na­to­čit do­ku­ment o Jacquar­dovi, i když vý­sled­kem s nej­větší prav­dě­po­dob­ností bude na­prosto stejný film. Lloyd na­tá­čel asi rok a do­konce se mu údajně po­da­řilo najít i Jacquar­dův opuš­těný dům, kde dožil po­sled­ních 40 let svého života, ale pak všeho nechal a roz­hodl se pře­stě­ho­vat do Spo­je­ných Států.

Jeho dobrý přítel Aaron Larwood (stejné jméno jako autor reálné Mirror and La­by­rinth) na něj na­lé­hal, ať svůj film ne­za­ha­zuje a ať ho do­končí, ale Lloyd odmítl. Larwood se tady nabídl, že film za něj dodělá, i když o ki­ne­ma­to­gra­fii ne­vě­děl vůbec nic. Lloyd mu po dlou­hém pře­mlou­vání předal všechny ma­te­ri­ály, které zatím ne­vy­ho­dil nebo ne­spá­lil. Vět­šina videa už sho­řela, ale hodiny zvu­ko­vého zá­znamu zů­staly, stejně jako balík fo­to­gra­fií a pár sešitů s po­znám­kami a plány.

Larwood (fik­tivní) se roz­hodl opus­tit myš­lenku filmu a místo toho se po­ku­sil knižní formou za­chy­tit dů­le­žité aspekty Lloy­dova snímku, jeho pá­t­rání po zá­had­ném Jacquar­dovi a me­zi­tím za­zna­me­nat vlastní pá­t­rání po Jacquar­dovi a jeho odkazu a zjis­tit jestli exis­tuje pátý svazek Lib­rary a všechno sepsat v knize, kterou po­jme­no­val stejně jako ori­gi­nál, který to všechno začal: Mirror and La­by­rinth.


Tohle všechno je ve struč­nosti pozadí knihy na kterém se ro­ze­hrává ně­ko­lik pří­běhů. I když se může zdát, že jde o příliš dlouhý úvod, který vy­zradí všechna pře­kva­pení a odhalí dějové zvraty, ani v názna­cích neříká o čem Mirror and La­by­rinth ve sku­teč­nosti je. Sku­tečná síla (sku­teč­ného) Larwo­oda tkví v bri­lantní práci s ne­jis­to­tou, která se do čtení po­stupně vkrádá. Všechno začne jako po­měrně jasný blok textu, který je ale po­stupně ero­do­ván a ob­je­vují se na něm praskliny. V tomto směru autor na­prosto vyniká a i kdy­bych vy­zra­dil celou knihu do po­slední stránky (což nemusí nic zna­me­nat, jak píšu níže), stejně stojí za to si Mirror and La­by­rinth pře­číst a užít si tu ne­změr­nou sílu de­tailů na vlastní kůži.

První vydání o 370 stra­nách vyšlo v roce 1999 a sklá­dalo se ze dvou částí: MirrorLa­by­rinth. Mirror je re­la­tivně přímé a věcné shr­nutí toho, jak se Larwood snaží jít ve sto­pách svého pří­tele a pátrat po muži, který se bál zr­ca­del. La­by­rinth je pa­ra­lelní (a v rámci knihy fik­tivní) děj za zr­ca­dlem o hle­dání cesty ven z la­by­rintu zr­ca­del, za kte­rými se skrý­vají další ne­ko­nečná blu­diště. La­by­rinth se od Mirror liší ve všech mys­li­tel­ných ohle­dech (i když na ně­ko­lika sou­běž­ných mís­tech jsou jasně patrné pa­ra­lely mezi tím, co se děje venku a co uvnitř). Nej­ci­tel­něji je však znát ab­so­lutně pro­ti­kladná nálada obou částí. Za­tímco Mirror je ener­gický a na­dějný, La­by­rinth je nervy drá­sa­jící horor, živý a až ne­pří­jemně uvě­ři­telný. Při čtení je možné cítit šero, šedý prach a zlo­věstné otřesy la­by­rintu, které znějí jako dupání ně­ja­kého pra­starého a ne­změr­ného mon­stra.

Druhá edice z roku 2003 se však vý­razně liší. V úvodu se píše, že ob­sa­huje kom­pletní první edici opat­ře­nou ve­psa­nými a zvý­raz­ně­nými opra­vami a po­znám­kami, a k tomu třetí část po­jme­no­va­nou As­te­rion, kterou tvoří čtyři sta strá­nek addend, do­datků, apen­dixů, po­zná­mek, errat a vy­svět­lení, které, jak (fik­tivní, ale možná že i sku­tečný) Larwood v úvodu píše, mají dílo vy­svět­lit a zpřes­nit, ale ve sku­teč­nosti dělají pravý opak a velice ele­gantně vná­šejí po­chyb­nosti. Hlavní pro­blém je v tom, že Larwood v úvodu knihy lže – ne­pře­bírá první edici ver­ba­tim i když, jak píše, si na tom velice za­kládá a je to pro něj otázka spi­so­va­tel­ské in­te­grity. La­by­rinth v první edici je na­prosto od­lišný od toho v druhé. Tato záměna je patrná vší­ma­vým čte­ná­řům už z apen­dixů a při­da­ných po­zná­mek, které se od­ka­zují na ne­e­xis­tu­jící pasáže. Mě se z hlubin in­ter­netu po­da­řilo stáh­nout ne­kva­litní scan první edice a na vlastní oči jsem se pře­svěd­čil, že pů­vodní fik­tivní La­by­rinth je zcela jiný. V prvním vydání jde o pře­vy­prá­věné pří­běhy z pů­vodní Jacquar­dovy Mirror and La­by­rinth pře­ne­sené do sou­čas­nosti a ne­pří­liš pře­svěd­čivý pokus o jejich ana­lýzu (tedy aspoň tak to vypadá podle ně­ko­lika stran z As­te­rion, které ob­sa­hují výňatky z Locko­vých prací, kde jsou rychle shr­nuté všechny po­vídky). V ná­sle­du­jí­cím vydání toto bylo na­hra­zeno už zmí­ně­ným nervy drá­sa­jí­cím lí­če­ním o útěku ze zlo­věst­ného la­by­rintu zr­ca­del, které uka­zují re­a­litu ne­pa­trně, ale přesto ne­při­ro­zeně, po­krou­ce­nou.

Proč Larwood (ten reálný i fik­tivní) po čtyřech letech změnil velkou část knihy i když tvrdil, že je všechno při starém?

A tady ne­ko­nečné spe­ku­lace jenom za­čí­nají. Čím víc čtenář pro­niká do As­te­ri­onu a jeho do­datků, které jsou z velké části tvo­řeny z hrubých a ne­zpra­co­va­ných po­zná­mek Jona Lloyda, včetně de­ní­ko­vých zá­znamů, plánů cest, le­te­nek, lístků, pře­pisů roz­ho­vorů a fo­to­gra­fií, tím víc musí po­chy­bo­vat a zá­ro­veň si všímat za­jí­ma­vých sy­me­t­rií (např. mezi Larwo­o­dem a Jacquar­dem a mezi Lloy­dem a Lockem) a cyklů (kniha, kterou to začalo a končí se jme­nuje stejně) a pa­ra­lel (fik­tivní i sku­tečný Larwood, kteří čtyři roky po vydání něco dělali a z ně­ja­kého důvodu se knihu roz­hodli změnit).

Mirror je i ve druhém vydání uza­vřené dílo (Larwood dojde k závěru, že Jacquard je jenom pro­pra­co­vaná mysti­fi­kace fa­noušků Borgea a myslí si, že Lloyd došel ke stej­nému závěru a proto pře­stal s na­tá­če­ním), které se nemění, jen s vý­jim­kou po­zná­mek, které z větší části od­ka­zují na (fik­tivní) Re­flecti­ons, La­by­rin­thian, As­te­rion a třetí část knihy, nebo jiné smyš­lené i reálné pu­b­li­kace, žur­nály a knihy (na­pří­klad The mirror in the mirror od Mi­cha­ela Ende), aby vy­svět­lili proč Larwood nebo Lloyd dělali, co dělali a co tím chtěli do­sáh­nout, ale místo toho jen za­bře­dává do Jacquar­do­vých analýz la­by­rintů a údaj­ných hrůz, které v nich žijí. La­by­rinth se sice pro­mě­nil, ale pořád je to uza­vřený oblouk, který má jasné ro­zuz­lení. As­te­rion je na­proti tomu cha­o­tická změť in­for­mací a dez­in­for­mací, roz­há­zená, pře­krou­cená a ne­ú­plná a čtenář si musí všechno najít a se­tří­dit sám. Larwood často mno­ho­krát opa­kuje dlouhé pasáže (např. jako stejné citace po­u­žité na růz­ných mís­tech) jen s ma­lič­kými ob­mě­nami a tyto va­ri­ace jsou často dů­le­žité. Jedno z ta­ko­vých ukry­tých vo­dí­tek je věta (při­sou­zená Lloy­dovi, pře­lo­žil jsem ji do češ­tiny a doufám, že se mi po­da­řilo za­cho­vat pů­vodní význam a sílu): „v jeho domě celé roky viselo zr­ca­dlo, dost velké,“ na jiném místě ci­to­vaná jako „v jeho domě viselo zr­ca­dlo dost velké na to, aby se do něj dalo vstou­pit“, v dalším místě jako „v jeho domě viselo zr­ca­dlo, dalo se do něj vstou­pit“. Na ně­kte­rých mís­tech As­te­ri­onu Larwood (fik­tivní) píše, že našel Jacquar­dův dům stejně jako Jon, jinde to popírá, ale tyto ne­shody jsou možná způ­so­beny tím, že As­te­rion není řazený ani chro­no­lo­gicky, ani jak­koli jinak. V jiných mís­tech na­zna­čuje, že jedna ka­pi­tola Mirror patří do La­by­rinth a jedna z La­by­rinth patří do Mirror. Dez­in­for­mace v po­dob­ném duchu se vrší jedna na druhou a s nimi i po­chyb­nosti před­cho­zích dvou částí, ale i knihy jako takové. Ně­ko­li­krát mě na­padlo: Co když nikdo z nich ne­mluví pravdu? Co když je celá kniha jenom hla­vo­lam, který nemá řešení a (sku­tečný) Larwood se směje při po­myš­lení na všechny mozky, které se snaží přijít na záhadu la­by­rintu?

Hlavní otáz­kou, na kterou si každý musí najít vlastní od­po­věď, je: jaký je význam la­by­rintu (2. části knihy), je reálný (v rámci fik­tiv­ního pří­běhu) nebo má jiný význam a proč Larwood (sku­tečný) tuto část tak dras­ticky změnil ve druhém vydání? Někdo může dojít k po­znání, že jde o velice hutnou ale­go­rii (sebe)po­znání, někdo jiný si nikdy ne­pře­čte As­te­rion a pře­skočí po­známky a pro něj Mirror and La­by­rinth zů­stane jenom sbír­kou pů­so­bi­vých děsů a hrůzy z prázd­ných chodeb la­by­rintu.

V pří­padě Mirror and La­by­rinth sku­tečně platí, že co čtenář to in­ter­pre­tace a to je pro mě zá­sadní přínos knihy, která je sku­tečně post-mo­derní. Za­tímco House of Leaves před­kládá hlavní mysté­rium (dům) jako ho­to­vou věc, které ne­mů­žeme ne­vě­řit, pro­tože jsme už uvnitř, a musíme jen najít cestu ven, v Mirror and La­by­rinth nejdřív musíme la­by­rint najít po­hle­dem do toho správ­ného zr­ca­dla a pak jednat podle toho, co v něm za­hléd­neme. Když v zr­ca­dle místo šerých zdí a ne­ko­neč­ných kli­ka­tých chodeb uvi­díme jen vlastní tvář, jde o špatné zr­ca­dlo.

Nebo možná, jenom možná, jsme našli to správné.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz