k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Přinesla si na to dokonce vlastní provaz

20. 2. 2014 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

V sobotu krátce po po­ledni mě na­padlo: Co kdy­bych pře­četl celého Mu­ra­ka­miho? Všechny jeho knihy do po­slední stránky a do po­sled­ního slova. Proč ne? Každý z nás si vybírá vlastní cestu do hrobu a já jako tichý a roz­vážný muž na sobě budu páchat slovní násilí.


S Mu­ra­ka­mim jsem se poprvé se­zná­mil pro­střed­nic­tvím románu Norské Dřevo, který mi do­po­ru­čil můj psy­chi­atr a li­te­rární agent v jedné osobě, který, jak je teď na­prosto jasné, ža­lostně selhal v obou rolích. Kdyby uspěl jak agent, ne­pub­li­ko­val bych teď svoje slovní ší­len­ství jenom v téhle di­gi­tální pus­tině, ale možná by cestou padly i nějaké ty stromy, a kdyby uspěl ve svém psy­chi­at­ric­kém po­slání, roz­hodně bych se v sobotu krátce po po­ledni ne­roz­hodl pře­číst celého Mu­ra­ka­miho.

I když to pů­vodně vůbec nebylo v plánu.

Pů­vodně jsem toužil po Hun­teru S. Thomp­so­novi na papíře. Od otce Gonzo žur­na­lis­tiky jsem začal číst The Great Shark HuntFear and Lo­athing on the Cam­paign Trail '72 ve formě ebooků sta­že­ných bůh ví odkud a i když jsem byl chycen už od prv­ních opi­lec­kých slov, přesto jsem prahl po pa­pí­rové verzi, v ori­gi­nále po­cho­pi­telně. I když di­gi­tální knihy mají celou řadu výhod, o kte­rých nikdo nemůže po­chy­bo­vat, z mnoha důvodů mi nikdy ne­při­rostly k srdci. Ale zkuste si u nás sehnat Thomp­sona v ori­gi­nále. Jediná mož­nost je ob­jed­nat si ho z Anglie nebo ze Států a čekat jeden až dva týdny. Nákup přímo v naší kot­lině je čistě te­o­re­tická zá­le­ži­tost.

Ve světle těchto sku­teč­ností se celý Mu­ra­kami jevil jako mnohem ro­zum­nější nápad. A navíc ho mají v místní knihovně! I když cesta do té za­tra­cené in­sti­tuce je vždycky ne­bez­pečný podnik plný adre­na­linu, který ne­po­hod­lím možná pře­koná le­tec­kou poštu z města R'lyeh. Je to ho­di­nová cesta přes Území Nikoho, na kterou je se po­třeba řádně při­pra­vit: po­řádný nůž je na­prostá nut­nost, střelná zbraň se roz­hodně ne­ztratí a šipky s ně­ja­kým zrůd­ným neu­ro­to­xi­nem pro všechny, kteří chtějí v klidu spát. Kdo zná Území, dobře ví, o čem mluvím, v těch hlu­bo­kých lesích se může stát cokoli a Spra­ve­dl­nost se to nikdy ne­do­zví.

Ale to zase od­bí­hám od tématu. Teď chci mluvit o Mu­ra­ka­mim, jeho tvorbě a hlavně o tom, proč jsem se do celé ope­race pouš­těl.

Hlav­ním dů­vo­dem bylo Norské Dřevo, které je jeden z těch ab­so­lut­ních pří­běhů, které člo­věka po­zna­me­nají, a i když za­po­mene všechna slova, stále v něm zů­sta­nou zbytky děje jako bahno na dně vy­schlého ryb­níka. Jestliže můj psy­chi­atr/li­te­rární agent udělal je­di­nou dobrou věc, pak to bylo to, že mě na­smě­ro­val k této knize. Možná, že šlo o ja­kousi zvrá­ce­nou léčbu šokem, po­cho­pi­telně ne­schvá­le­nou etic­kou komisí, pro­tože někdy jsem měl při čtení chuť řvát, chtěl jsem zmizet, chtěl jsem pryč, vy­běh­nout ven a cítit ne­u­cho­pi­telný tep světa. Zase mi hořela hlava a zase se mi vařila krev v žilách. Tak mocná byla ta slova.

Norské Dřevo vy­práví příběh Tóru Wa­ta­nabe a jeho vztahu s emo­ci­o­nálně ne­sta­bilní a du­ševně ne­moc­nou Naoko na pozadí stu­dent­ských bouří konce še­de­sá­tých let. Naoko si nese tem­notu v duši od doby, co se zabila její starší sestra a poté i Naočin první přítel Kizuki. Naoko se s Tóru in­timně sblíží během svých dva­cá­tých na­ro­ze­nin, ale krátce poté se du­ševně zhroutí a ná­sle­duje ne­ve­selá doba, kdy se snaží uzdra­vit v od­lehlém sa­na­to­riu, ale její stav se jenom zhor­šuje.

Je to pomalá smutná lo­ves­tory, která však ne­ú­prosně smě­řuje ke ko­nečné ka­tarzi, jež za­ne­chá čte­náře v ne­ko­neč­ném zmatku kvílet a řvát a pomalu hořící oblaka a Měsíc.

Norské Dřevo je ne­u­vě­ři­telně pů­so­bivá kniha – jedna z těch, o kte­rých cítím, že bych si je měl pře­číst znovu, ale bojím se toho, co opět ob­je­vím. Už jenom tahle za­tra­cená věta: „Při­nesla si na to do­konce vlastní provaz,“ mi v hlavě zů­stane do konce mých dnů. Neje­nom proto, že je to smutná tečka za ne­ve­se­lým pří­bě­hem, ale hlavně proto, že v době, kdy jsem ji pře­četl poprvé, jsem jí na­prosto přesně chápal. Přece jenom mi Norské Dřevo pře­de­psal psy­chi­atr.

V ná­sle­du­jí­cích mě­sí­cích a letech jsem od Mu­ra­ka­miho četl Kafku na po­břeží, Sput­nik, má láskaAf­ter­dark.

Kafka na po­břeží pro mě byl zkla­má­ním. Myslím, že i tuhle knihu mi do­po­ru­čil psy­chi­atr a pokud mě paměť ne­klame, tak právě kvůli vý­sled­nému roz­ča­ro­vání z Kafky jsem k němu pře­stal chodit. Člo­věka s takhle mi­zer­ným vkusem ne­ne­chám, aby se mi vrtal v hlavě, i když on patřil mezi řez­níky a k jemné práci se uchy­lo­val jen v oka­mži­cích nej­větší nouze.

Kniha začíná jako příběh pat­nác­ti­le­tého Kafky Tamury, který se pro­líná s na první pohled ne­sou­vi­se­jí­cím dě­jo­vou linkou o po­ně­kud zvlášt­ním panu Na­ka­tovi. Všechno je za­jí­ma­vější tím, že Kafka je na útěku od ne­ná­vi­dě­ného otce a zá­ro­veň nad ním visí pro­kletí, které říká, že zabije otce, znectí matku a zha­nobí sestru. Ale čím víc se Kafka snaží utéct, tím blíž je na­pl­nění kletby, což je ne­pří­jemné, pro­tože on plá­nuje odejít za­tra­ceně daleko.

Avšak po slib­ném startu se všechno pokazí přesně v duchu T. S. El­li­ota: „Not with a bang but a whim­per.“ Na ná­sle­du­jí­cích více jako pěti stech strán­kách se děje spousta věcí, ale ty nejsou ukot­veny dost silně na to, abych se s nimi do­ká­zal jak­koli zto­tož­nit nebo je dů­kladně po­cho­pit. Chybí mi ta pro Mu­ra­ka­miho tak ty­pická his­to­rie, kdy z každé po­stavy sálají celé roky, které pro­žila, všechny ty dny na­pl­něné touhou a tragé­di­emi. Neměl jsem pocit, že bych se na­chá­zel na výspě času, který se valí vpřed jako ne­za­sta­vi­telná lavina.

Děj navíc plyne velice pomalu, chybí v něm něco zá­sad­ního, co mě do­slova pa­ra­ly­zo­valo u Nor­ského dřeva a navíc se s ubí­ha­jí­cími strán­kami Kafka stává čím dál více ma­gic­kým, za­lo­že­ným na ja­pon­ských po­věs­tech a my­to­lo­gii. To bylo možná to hlavní, co pro mě rozře­dilo knihu pod únos­nou mez, pro­tože jestli ne­sná­ším jednu věc, pak je to právě příliš nad­při­ro­zena.

Potom jsem se dostal ke Sput­nik, má láska, který je v mnoha ohle­dech po­dobný Nor­skému dřevu a ně­které ele­menty a motivy se opa­kují. Mu­ra­kami má ve zvyku krou­žit kolem ně­ko­lika témat a na­zí­rat na ně z růz­ných úhlů. Někdo do­konce může sar­kas­ticky na­mít­nout, že Mu­ra­kami píše pořád dokola jednu a tu samou knihu. Stejně jako v Nor­ském Dřevu i tady máme love-story, po­ně­kud ne­šťastný mi­lostný troj­ú­hel­ník (jehož jedna strana je mezi Fi­al­kou a Mjú – oběma ženami), pro­středí vysoké školy, kla­ví­ristku, se­be­vraždu a tak dále a tak dále. V hlavě mi utkvěl pře­de­vším motiv zmi­zení beze stopy, jehož důvod není ob­jas­něn, vy­svět­len nebo aspoň na­zna­čen.

Sput­nik je tak vlastně ne­roz­ře­šená záhada, po které zů­staly jenom tři otázky:

  1. Co se do­o­pravdy stalo s Fi­al­kou?
  2. Co se do­o­pravdy stalo s Mjů na ruském kole?
  3. Jaký význam má po­slední ka­pi­tola knihy?

A 13. ka­pi­tolu z knihy můžete rovnou vy­trh­nout. Ne­pří­jemně při­po­míná mysti­citu Kafky na po­břeží a v širším kon­textu působí jako pěst na oko.

Pak jsem pře­četl Af­ter­dark, který na mě pak ne­za­ne­chal žádné vážné stopy. A to do té míry, že když se teď snažím vzpo­me­nout, o čem kniha vlastně byla, ne­vy­ba­vuje se mi vůbec nic, i když jsem ji ze čtyř zmí­ně­ných četl před nej­kratší dobou.


Jak je vidět, to nej­lepší jsem si vybral hned na za­čátku a všechno ná­sle­du­jící bylo více či méně horší. Ale ani přesto, jsem na Mu­ra­ka­miho ne­za­ne­vřel. Jednak napsal Norské Dřevo a i když je šance, že se mu to podaří znovu, jenom malá, za žádnou cenu u toho nechci chybět. A potom mám cho­robné nutkání zkom­ple­to­vat a do­táh­nout do konce všechno, co jsem začal, ne­hledě na ne­smy­sl­nost nebo bláz­ni­vost dané věci. O tom, jak jsem shlédl všechny díly nos­tal­gic­kého he­ro­inu jménem Ad­ven­ture Time na jedno blouznivé po­se­zení, budu vy­prá­vět někdy příště, až se pro­koušu tímhle Ja­pon­cem.

A tak tu teď – dva dny a 240 strá­nek od za­čátku ope­race – sedím před hro­ma­dou knih: Na jih od hranic, na západ od slunce, Konec světa & Hard-boiled Won­der­land, O čem mluvím, když mluvím o běhání, Po otře­sech, dva svazky 1Q84, SpánekTancuj, tancuj, tancuj – 2714 stran a 30 dnů než budu muset všechno vrátit nebo ka­pi­tu­lo­vat a nechat si pro­dlou­žit dobu vý­půjčky o další měsíc.

De­va­de­sát strá­nek za den ne­před­sta­vuje pro­blém, ale tohle je vy­tr­va­lostní závod, tady nejde o pře­čtení 120 strá­nek Kro­po­tki­novi Anar­chis­tické Etiky po pro­bu­zení ve dvě ráno, abych to mohl vrátit a všechno bylo za mnou. Tady jde o od­hod­lání a velkou dávku ší­len­ství. Vydal jsem se na závod, kde ví­těz­ství je jenom jiná forma po­rážky, a když se mi podaří vyhrát, možná bude čas zase začít chodit k mému psy­chi­at­rovi. I když s při­hléd­nu­tím ke všem okol­nos­tem, bych měl začít nej­spíš hned.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz