k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

O čem mluvím, když mluvím o Murakamim

31. 7. 2014 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)
CC by-nc-sa (via)

V únoru jsem se roz­hodl, že přečtu všechny knihy ja­pon­ského autora Haruki Mu­ra­ka­miho, které do té doby vyšly česky. Nehnal jsem se za žádným vyšším cílem, šlo jen o ná­hod­nou myš­lenku, která se mi jednu vte­řinu zhmot­nila v hlavě, a na rozdíl od my­ri­ády jiných, se hned ne­ztra­tila v neu­ro­no­vém šumu. Pak si už stačí říct jenom „Proč ne?“, vydat se do knihovny a pro­číst se na konec to­ho­hle ší­len­ství.


Po ně­ko­lika prv­ních dnech a ně­ko­lika prv­ních kni­hách se zdálo, že ví­těz­ství je ne­vy­hnu­telné a zdárný konec celé akce je za­ru­čený. Ale to byla omyl, pouhé štěstí za­čá­teč­níků. Sta­čilo, abych se pustil do románu Konec světa & Hard-boiled Won­der­land a už první stránky mi zlo­mily vaz. Každý člověk má totiž bod zlomu, přesně jak to v Cop­po­lově filmu Apo­ka­ly­pse Now! říkal ge­ne­rál Corman, když po­pi­so­val zběhlého Kurtze:

Every man has got a bre­a­king point. You and I have. Walter Kurtz has re­a­ched his. And very ob­vi­ously, he has gone insane.

Já dosáhl toho svého, ale na­štěstí jsem se ne­pod­dal ší­le­ství a ne­za­čal páchat vá­lečné zlo­činy za pomoci armády do­mo­rodců z džun­gle, ale jen jsem s vě­do­mím, že jsem selhal ve svém po­slání, pře­stal číst. Ale o tom za chvíli.

Plán ope­race zněl jasně: 30 dnů, 7 knih a 2714 strá­nek. Během prv­ních 3 dnů jsem pře­četl Na jih od hranic, na západ od sluncePo otře­sech. Pak jsem si dal den pauzu a na jedno sezení pro­le­těl O čem mluvím, když mluvím o běhání – 167 strá­nek v kuse. To bylo úplně poprvé, co jsem na po­se­zení zvládl celou knihu. Plný op­ti­mismu jsem začal s Koncem světa & Hard-boiled Won­der­lan­dem a tam se celá kra­so­jízda se skří­pě­ním brzd za­sta­vila. Tenhle za­tra­cený román si vy­bo­jo­val své pr­ven­ství: byla to první kniha, kterou jsem z hloubi duše ne­sná­šel, tak straš­livě a by­tostně jako žádný jiný kus prózy, ale přesto jsem to pře­tr­pěl a pře­četl každou stránku od pře­balu k pře­balu. Ale o tom až za chvíli.

Jak jsem psal už minule, Mu­ra­kami se drží stále stej­ných témat a obrazů, které během let po­stupně opra­co­vává a zpra­co­vává ze všech stran a úhlů jako by šlo o jakýsi drahý kámen. Vý­jim­kou z tohoto trendu není ani Na jih od hranic, na západ od slunce, který při­po­míná trochu Norské Dřevo a trochu Sput­nik, má láska a má tedy všechno, co mě na Mu­ra­ka­miho psaní tolik fas­ci­nuje. Jde o silný emo­tivní příběh na­sáklý smut­kem a nos­tal­gií, který oči­vidně ne­spěje k žád­nému šťast­nému za­kon­čení. Jako ob­vykle, chtělo by se dodat. Jde čás­tečně o ne­ve­se­lou love-story s au­to­bi­o­gra­fic­kými prvky, ze které je opět cítit ta fan­tas­tická váha času. Prolog začíná už v mládí hlav­ního pro­ta­go­nisty Hajime, po­pi­suje jeho přá­tel­ství a poz­dější od­lou­čení od dívky Shi­ma­moto a jeho ro­man­tické výpady do všech směrů. Mu­ra­kami se však v této době dlouho ne­zdrží a sprin­tuje vpřed roky, napříč časem, Ha­ji­mo­vými dny ve škole a na uni­ver­zitě, a za­staví se až v sou­čas­nosti, kdy se Hajime plí­živě blíží čty­ři­cítce, je šťastně ženatý a pro­vo­zuje (stejně jako sám Mu­ra­kami) úspěšný jaz­zový bar. A na­jed­nou se mu začíná vracet všechno, co kdysi udělal. Zpo­čátku ne­ná­padně, jakoby na okra­jích strá­nek. Pak se ale Shi­ma­moto, se kterou se ne­vi­děl mnoho let, začíná zni­čeho nic ob­je­vo­vat v jeho baru, aby pak bez vy­svět­lení na dlou­hou dobu mizela. Oba spolu po­stupně začnou trávit víc a víc času na úkor Ha­ji­mova života a rodiny. Ale už od po­čátku se na mysl vkrádá pocit, že tohle nemůže mít šťastný konec. Mu­ra­kami nechá drama vy­gra­do­vat do ne­sne­si­telné in­ten­zity a pak s ele­gancí sobě vlastní pod čte­ná­řem pod­řízne větev. Motiv ná­h­lého zmi­zení beze stopy už použil ve Sput­nik, má láska a tady ho zo­pa­ko­val tak bri­lantně, až se mi z toho chce vy­běh­nout ven na vlhkou dlažbu a řvát na měsíc a na hvězdy. Z každé stránky knihy čiší pro Mu­ra­ka­miho onen tak ty­pický pocit stís­ně­nosti ve vlast­ním životě, ne­u­stále se věnuje ply­nutí času, po­mí­jení všeho, ne­ná­vratně ztra­ce­nými dny, roky a pří­le­ži­tostmi, a oče­ká­vání ne­od­vratné a ne­vy­hnu­telné zkázy.

Na jih od hranic, na západ od slunce jsem byl nadšen a hned jak jsem dočetl po­slední stránku, pustil jsem se do sbírky po­ví­dek Po otře­sech, která před­sta­vo­vala velkou změnu tempa.

V roce 1995 bylo Kobe za­sa­ženo ze­mětře­se­ním a o dva měsíce poz­ději čle­nové kultu Aum Shinri­kyo za­ú­to­čili sa­ri­nem na to­kij­ské metro. Po otře­sech se ode­hrává právě v období mezi těmito dvěma ka­ta­stro­fami, v době, kdy se lidé vzmá­hají z jedné hrůzy, ale netuší že kráčí do náruče úplně jiné, a pro­střed­nic­tvím šesti po­ví­dek, tak od­liš­ných, jak je to jen možné, se s touto tragé­dií vy­po­řá­dává.

Z ně­kte­rých pří­běhů je jasně cítit téma smrti a ne­jisté bu­douc­nosti a touha po někom nebo něčem, co může všechny za­chrá­nit. Hro­zivá pří­rodní ka­ta­strofa otřásla ru­ti­nou a po­ci­tem bez­pečí všech hrdinů a i ti, kteří žili daleko od epi­cen­tra, byli za­sa­ženi. Kvůli te­le­viz­ním zprá­vám, de­tail­ním a ne­pře­tr­ži­tým, po­cí­tili trauma a psy­chické zma­tení a pocit bez­moci proti něčemu tak straš­li­vému. Ale přesto každý z pří­běhů ob­no­vuje pře­tr­haná me­zi­lid­ská spo­jení. Ze­mětře­sení slouží jako ka­ta­ly­zá­tor pro kaž­dého z nich a nutí je znovu zhod­no­tit a pře­hod­no­tit do­sa­vadní život a možná po­kra­čo­vat lepší cestou.

Po do­čtení otřesů jsem si dopřál jed­no­denní pauzu a hned poté jsem se pustil do knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání, která se uká­zala jako ne­pří­liš bi­o­gra­fická au­to­bi­o­gra­fie. Kdo by se chtěl do­zvě­dět víc o au­to­rovi, má smůlu, pro­tože Mu­ra­kami si svoje sou­kromí po­měrně přísně hlídá, ale kdo by toužil číst o pří­pra­vách vy­tr­va­lost­ního běžce (který je shodou náhod známý autor) na ma­ra­tony, tri­at­lony a sto­ki­lo­me­t­rový ultra-ma­ra­ton a ne­ko­nečné utr­pení na tři­cá­tém ki­lo­me­tru a osa­mě­lém závodě pod řeckým slun­cem, pak si tady najde to svoje. Jde o celkem pří­jemné čtení, které rychle plyne a ne­za­ne­chá vý­razné šrámy na duši.

V oka­mžik, kdy jsem otočil po­slední stránku O běhání, jsem si byl jistý, že za měsíc stihnu pře­číst všech sedm knížek bez vět­ších pro­blémů. Ale pak jsem ote­vřel Konec světa & Hard-boiled Won­der­land (KS&HBW). V tom oka­mžiku se celá ope­race za­sta­vila. A přitom název zněl tak slibně – evo­ko­val de­tek­tivní příběh v nočním Tokyu, es­te­ticky blízký After Dark, ale vý­sle­dek nemohl být dále od pravdy.

KS&HBW vy­práví dva pří­běhy, je­jichž ka­pi­toly se stří­dají. Dějová linie po­jme­no­vaná Hard-boiled won­der­land se ode­hrává v mo­der­ním Tokiu a točí se kolem be­ze­jmen­ného vy­pra­věče, který pra­cuje jako Kal­ku­lá­tor – lidský šif­ro­vací stroj pro or­ga­ni­zaci známou jako Systém, proti které stojí pod­světní To­várna. Konec světa se na­proti tomu ode­hrává v jakési snové fan­tas­tické kra­jině uza­vře­ného Města. Dvě linie jsou zcela od­dě­lené, ale přesto mají spo­leč­ného víc, než se může na první pohled zdát.

Kdy­bych skon­čil tady a o knížce neřekl nic víc, mohla by vyznít celkem po­zi­tivně, jako na­pí­navý mys­te­ri­ozní příběh, který donutí čte­náře pře­mýš­let a ani na chvíli mu ne­ne­chá ho vy­dech­nout. Bo­hu­žel si stačí pře­číst pou­hých ně­ko­lik strá­nek pro­blémy začnou být patrné. Po­pravdě, mě osobně sta­čily asi tak tři nebo čtyři stránky, abych KS&HBW začal do krve ne­sná­šet.

Hlavní pro­blém tkví v tom, že celý KS&HBW je velice pomalý a nic moc se v něm neděje. Za­čá­tek je do­konce ještě po­ma­lejší a místy až téměř sta­tický. Prv­ních ně­ko­lik stánek do­slova po­pi­suje jenom hlav­ního pro­ta­go­nistu, jak jede ve výtahu, nic, co by čte­náře vtáhlo do děje, nic, co by upou­talo jeho po­zor­nost – jenom chlá­pek ve výtahu počítá drobné po kapsách. V knize se stří­dají dva pří­běhy a z toho důvodu je start dva­krát po­ma­lejší, pro­tože každá z linek musí ne­zá­visle na té druhé dojít k vlast­nímu bodu zážehu a čtenář otočí sto strá­nek, než se něco začne dít, než se věci ko­nečně dají do pohybu. Ale ani potom to není žádná výhra. Děj a in­for­mace o pro­ta­go­nis­tech jsou na­ře­děny v poměru, který by ne­za­han­bil i ty nej­lepší ho­me­o­pa­tika, a jsou po­dá­vány v ne­ko­neč­ných vo­do­pá­dech špat­ných, nud­ných a ne­zá­živ­ných di­a­logů (ani já ne­po­u­ží­vám pa­ra­zi­tické slovo „vážně“ tak často, jako to dělají hr­di­nové v KS&HBW). Možná, že se autor (nebo pře­kla­da­tel) snažil o to, aby di­a­logy pů­so­bily při­ro­zeně a mon­dénně. Pokud to je pravda, v mých očích še­redně pře­stře­lil. Nudné di­a­logy ne­po­má­hají pre­zen­to­vat oba světy jako něco hodné čte­ná­řova zájmu, jako há­danku če­ka­jící na roz­luš­tění. Malou chvíli je za­jí­mavé sle­do­vat pa­ra­lely mezi oběma světy a hádat, co můžou zna­me­nat, ale věci se velice rychle stanou velice před­ví­da­tel­nými a kniha čte­náři ka­val­ká­dami špat­ných di­a­logů sdě­luje, to co mu došlo už o sto strá­nek dříve. Když pak kniha s velkou slávou vyjeví pravdu, všichni ji už dávno znají a i přesto ji nejsou uspo­ko­jeni a jenom stěží ji věří. To je další vada (i když v tomto pří­padě víc sub­jek­tivní než jiné ne­do­statky): KS&HBW ko­ke­tuje s žánrem fan­tasy a tro­chou sci-fi tím nej­hor­ším možným způ­so­bem. Bere tyto žánry jenom jako zá­minku dělat si co chce a ne­lá­mat si hlavu s lo­gi­kou nebo uvě­ři­tel­ností. Won­der­land je svět vy­tvo­řený v hlavě hlav­ního pro­ta­go­nisty (spo­i­ler alert). Proč? Pro­tože fan­tasy. Nebo mozek hlav­ního hrdiny fun­guje jako bi­zarní šif­ro­vací za­ří­zení, kdy pod­vě­domě pro­vádí ob­skurní transmu­taci in­for­mací, ale KS&HBW byl napsán v roce 1985 a už od roku 1977 je ve­řejně známé schéma asy­me­t­rické kryp­to­gra­fie, v jejímž světle se celá pre­misa jeví jako zby­tečně kom­pli­ko­vané di­va­dlo. Po­dobné de­taily se jeden na druhý vrší až příliš rychle.

Zatím jsem ne­mlu­vil o ob­sa­zení, ale i na tohle téma taky musím utrou­sit pár slov. Na jedné straně v pří­běhu fi­gu­ruje hlavní pro­ta­go­nista, který má být hard-boiled hr­di­nou v duchu Ra­y­monda Chan­dlera, ale místo toho působí, jako by ho nic z okol­ního, stále méně a méně lo­gic­kého, dění ne­za­jí­malo a všechny po­div­nosti bez­radně, bez otázek a bez ini­ci­a­tivy při­jí­mal. Dále v knize vy­stu­puje celý an­sámbl postav a figur, které jsou kli­šo­vité (např. mrňous a obr, mrňous fun­guje jako mozek, obr jako svaly) nebo jenom těžko uvě­ři­telné (tlustá dívka v rů­žo­vém, která nikdy ne­do­stala jméno, je jí se­dm­náct, je při těle, bez pro­blémů v lo­dič­kách vy­šplhá po laně, umí vý­borně stří­let, ne­do­kon­čila školu a in­ves­tuje do cen­ných papírů) a každý z nich toho tolik nakecá i když nemá co říct.

A to jsem zatím nic ne­na­psal o druhé dějové lince, o Konci světa. Kdy­bych přesně popsal pocity z téhle po­lo­viny knihy, ná­sle­do­valo by ně­ko­lik od­stavců near­ti­ku­lo­va­tel­ného běs­nění, které by za­kon­čil vý­střel z re­vol­veru. Pro­blémy jsou po­dobné: nudné, pomalé, před­ví­da­telné, s po­sta­vami a pro­stře­dím se není možné zto­tož­nit nebo pro­je­vit ja­kou­koli formu zájmu.

KS&HBW jsem sku­tečně do krve ne­sná­šel. Ale aspoň jsem si pro­cvi­čil rych­ločtení, jenom díky kte­rému jsem zre­du­ko­val utr­pení na tak nízkou úroveň, abych mohl po­kra­čo­vat dál. KS&HBW přesto do­ko­nal dílo zkázy a od­ra­dil mě od dal­šího čtení. Stále věřím, že ostatní knihy na se­znamu: 1Q84, SpánekTancuj, tancuj, tancuj jsou dobré a stojí za to se do nich pustit. Ale ne teď. Teď musím projít in­ten­zivní re­ha­bi­li­tací Hun­tera S. Thomp­sona – trochu jeho slov a trochu jeho ži­vo­to­správy.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz