povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

31. 7. 2014

O čem mluvím, když mluvím o Murakamim


CC by-nc-sa (zdroj)

V únoru jsem se rozhodl, že přečtu všechny knihy japonského autora Haruki Murakamiho, které do té doby vyšly česky. Nehnal jsem se za žádným vyšším cílem, šlo jen o náhodnou myšlenku, která se mi jednu vteřinu zhmotnila v hlavě, a na rozdíl od myriády jiných, se hned neztratila v neuronovém šumu. Pak si už stačí říct jenom "Proč ne?", vydat se do knihovny a pročíst se na konec tohohle šílenství.


Po několika prvních dnech a několika prvních knihách se zdálo, že vítězství je nevyhnutelné a zdárný konec celé akce je zaručený. Ale to byla omyl, pouhé štěstí začátečníků. Stačilo, abych se pustil do románu Konec světa & Hard-boiled Wonderland a už první stránky mi zlomily vaz. Každý člověk má totiž bod zlomu, přesně jak to v Coppolově filmu Apokalypse Now! říkal generál Corman, když popisoval zběhlého Kurtze:

Every man has got a breaking point. You and I have. Walter Kurtz has reached his. And very obviously, he has gone insane.

Já dosáhl toho svého, ale naštěstí jsem se nepoddal šíleství a nezačal páchat válečné zločiny za pomoci armády domorodců z džungle, ale jen jsem s vědomím, že jsem selhal ve svém poslání, přestal číst. Ale o tom za chvíli.

Plán operace zněl jasně: 30 dnů, 7 knih a 2714 stránek. Během prvních 3 dnů jsem přečetl Na jih od hranic, na západ od slunce a Po otřesech. Pak jsem si dal den pauzu a na jedno sezení proletěl O čem mluvím, když mluvím o běhání - 167 stránek v kuse. To bylo úplně poprvé, co jsem na posezení zvládl celou knihu. Plný optimismu jsem začal s Koncem světa & Hard-boiled Wonderlandem a tam se celá krasojízda se skřípěním brzd zastavila. Tenhle zatracený román si vybojoval své prvenství: byla to první kniha, kterou jsem z hloubi duše nesnášel, tak strašlivě a bytostně jako žádný jiný kus prózy, ale přesto jsem to přetrpěl a přečetl každou stránku od přebalu k přebalu. Ale o tom až za chvíli.

Jak jsem psal už minule, Murakami se drží stále stejných témat a obrazů, které během let postupně opracovává a zpracovává ze všech stran a úhlů jako by šlo o jakýsi drahý kámen. Výjimkou z tohoto trendu není ani Na jih od hranic, na západ od slunce, který připomíná trochu Norské Dřevo a trochu Sputnik, má láska a má tedy všechno, co mě na Murakamiho psaní tolik fascinuje. Jde o silný emotivní příběh nasáklý smutkem a nostalgií, který očividně nespěje k žádnému šťastnému zakončení. Jako obvykle, chtělo by se dodat. Jde částečně o neveselou love-story s autobiografickými prvky, ze které je opět cítit ta fantastická váha času. Prolog začíná už v mládí hlavního protagonisty Hajime, popisuje jeho přátelství a pozdější odloučení od dívky Shimamoto a jeho romantické výpady do všech směrů. Murakami se však v této době dlouho nezdrží a sprintuje vpřed roky, napříč časem, Hajimovými dny ve škole a na univerzitě, a zastaví se až v současnosti, kdy se Hajime plíživě blíží čtyřicítce, je šťastně ženatý a provozuje (stejně jako sám Murakami) úspěšný jazzový bar. A najednou se mu začíná vracet všechno, co kdysi udělal. Zpočátku nenápadně, jakoby na okrajích stránek. Pak se ale Shimamoto, se kterou se neviděl mnoho let, začíná zničeho nic objevovat v jeho baru, aby pak bez vysvětlení na dlouhou dobu mizela. Oba spolu postupně začnou trávit víc a víc času na úkor Hajimova života a rodiny. Ale už od počátku se na mysl vkrádá pocit, že tohle nemůže mít šťastný konec. Murakami nechá drama vygradovat do nesnesitelné intenzity a pak s elegancí sobě vlastní pod čtenářem podřízne větev. Motiv náhlého zmizení beze stopy už použil ve Sputnik, má láska a tady ho zopakoval tak brilantně, až se mi z toho chce vyběhnout ven na vlhkou dlažbu a řvát na měsíc a na hvězdy. Z každé stránky knihy čiší pro Murakamiho onen tak typický pocit stísněnosti ve vlastním životě, neustále se věnuje plynutí času, pomíjení všeho, nenávratně ztracenými dny, roky a příležitostmi, a očekávání neodvratné a nevyhnutelné zkázy.

Z Na jih od hranic, na západ od slunce jsem byl nadšen a hned jak jsem dočetl poslední stránku, pustil jsem se do sbírky povídek Po otřesech, která představovala velkou změnu tempa.

V roce 1995 bylo Kobe zasaženo zemětřesením a o dva měsíce později členové kultu Aum Shinrikyo zaútočili sarinem na tokijské metro. Po otřesech se odehrává právě v období mezi těmito dvěma katastrofami, v době, kdy se lidé vzmáhají z jedné hrůzy, ale netuší že kráčí do náruče úplně jiné, a prostřednictvím šesti povídek, tak odlišných, jak je to jen možné, se s touto tragédií vypořádává.

Z některých příběhů je jasně cítit téma smrti a nejisté budoucnosti a touha po někom nebo něčem, co může všechny zachránit. Hrozivá přírodní katastrofa otřásla rutinou a pocitem bezpečí všech hrdinů a i ti, kteří žili daleko od epicentra, byli zasaženi. Kvůli televizním zprávám, detailním a nepřetržitým, pocítili trauma a psychické zmatení a pocit bezmoci proti něčemu tak strašlivému. Ale přesto každý z příběhů obnovuje přetrhaná mezilidská spojení. Zemětřesení slouží jako katalyzátor pro každého z nich a nutí je znovu zhodnotit a přehodnotit dosavadní život a možná pokračovat lepší cestou.

Po dočtení otřesů jsem si dopřál jednodenní pauzu a hned poté jsem se pustil do knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání, která se ukázala jako nepříliš biografická autobiografie. Kdo by se chtěl dozvědět víc o autorovi, má smůlu, protože Murakami si svoje soukromí poměrně přísně hlídá, ale kdo by toužil číst o přípravách vytrvalostního běžce (který je shodou náhod známý autor) na maratony, triatlony a stokilometrový ultra-maraton a nekonečné utrpení na třicátém kilometru a osamělém závodě pod řeckým sluncem, pak si tady najde to svoje. Jde o celkem příjemné čtení, které rychle plyne a nezanechá výrazné šrámy na duši.

V okamžik, kdy jsem otočil poslední stránku O běhání, jsem si byl jistý, že za měsíc stihnu přečíst všech sedm knížek bez větších problémů. Ale pak jsem otevřel Konec světa & Hard-boiled Wonderland (KS&HBW). V tom okamžiku se celá operace zastavila. A přitom název zněl tak slibně - evokoval detektivní příběh v nočním Tokyu, esteticky blízký After Dark, ale výsledek nemohl být dále od pravdy.

KS&HBW vypráví dva příběhy, jejichž kapitoly se střídají. Dějová linie pojmenovaná Hard-boiled wonderland se odehrává v moderním Tokiu a točí se kolem bezejmenného vypravěče, který pracuje jako Kalkulátor - lidský šifrovací stroj pro organizaci známou jako Systém, proti které stojí podsvětní Továrna. Konec světa se naproti tomu odehrává v jakési snové fantastické krajině uzavřeného Města. Dvě linie jsou zcela oddělené, ale přesto mají společného víc, než se může na první pohled zdát.

Kdybych skončil tady a o knížce neřekl nic víc, mohla by vyznít celkem pozitivně, jako napínavý mysteriozní příběh, který donutí čtenáře přemýšlet a ani na chvíli mu nenechá ho vydechnout. Bohužel si stačí přečíst pouhých několik stránek problémy začnou být patrné. Popravdě, mě osobně stačily asi tak tři nebo čtyři stránky, abych KS&HBW začal do krve nesnášet.

Hlavní problém tkví v tom, že celý KS&HBW je velice pomalý a nic moc se v něm neděje. Začátek je dokonce ještě pomalejší a místy až téměř statický. Prvních několik stánek doslova popisuje jenom hlavního protagonistu, jak jede ve výtahu, nic, co by čtenáře vtáhlo do děje, nic, co by upoutalo jeho pozornost - jenom chlápek ve výtahu počítá drobné po kapsách. V knize se střídají dva příběhy a z toho důvodu je start dvakrát pomalejší, protože každá z linek musí nezávisle na té druhé dojít k vlastnímu bodu zážehu a čtenář otočí sto stránek, než se něco začne dít, než se věci konečně dají do pohybu. Ale ani potom to není žádná výhra. Děj a informace o protagonistech jsou naředěny v poměru, který by nezahanbil i ty nejlepší homeopatika, a jsou podávány v nekonečných vodopádech špatných, nudných a nezáživných dialogů (ani já nepoužívám parazitické slovo "vážně" tak často, jako to dělají hrdinové v KS&HBW). Možná, že se autor (nebo překladatel) snažil o to, aby dialogy působily přirozeně a mondénně. Pokud to je pravda, v mých očích šeredně přestřelil. Nudné dialogy nepomáhají prezentovat oba světy jako něco hodné čtenářova zájmu, jako hádanku čekající na rozluštění. Malou chvíli je zajímavé sledovat paralely mezi oběma světy a hádat, co můžou znamenat, ale věci se velice rychle stanou velice předvídatelnými a kniha čtenáři kavalkádami špatných dialogů sděluje, to co mu došlo už o sto stránek dříve. Když pak kniha s velkou slávou vyjeví pravdu, všichni ji už dávno znají a i přesto ji nejsou uspokojeni a jenom stěží ji věří. To je další vada (i když v tomto případě víc subjektivní než jiné nedostatky): KS&HBW koketuje s žánrem fantasy a trochou sci-fi tím nejhorším možným způsobem. Bere tyto žánry jenom jako záminku dělat si co chce a nelámat si hlavu s logikou nebo uvěřitelností. Wonderland je svět vytvořený v hlavě hlavního protagonisty (spoiler alert). Proč? Protože fantasy. Nebo mozek hlavního hrdiny funguje jako bizarní šifrovací zařízení, kdy podvědomě provádí obskurní transmutaci informací, ale KS&HBW byl napsán v roce 1985 a už od roku 1977 je veřejně známé schéma asymetrické kryptografie, v jejímž světle se celá premisa jeví jako zbytečně komplikované divadlo. Podobné detaily se jeden na druhý vrší až příliš rychle.

Zatím jsem nemluvil o obsazení, ale i na tohle téma taky musím utrousit pár slov. Na jedné straně v příběhu figuruje hlavní protagonista, který má být hard-boiled hrdinou v duchu Raymonda Chandlera, ale místo toho působí, jako by ho nic z okolního, stále méně a méně logického, dění nezajímalo a všechny podivnosti bezradně, bez otázek a bez iniciativy přijímal. Dále v knize vystupuje celý ansámbl postav a figur, které jsou klišovité (např. mrňous a obr, mrňous funguje jako mozek, obr jako svaly) nebo jenom těžko uvěřitelné (tlustá dívka v růžovém, která nikdy nedostala jméno, je jí sedmnáct, je při těle, bez problémů v lodičkách vyšplhá po laně, umí výborně střílet, nedokončila školu a investuje do cenných papírů) a každý z nich toho tolik nakecá i když nemá co říct.

A to jsem zatím nic nenapsal o druhé dějové lince, o Konci světa. Kdybych přesně popsal pocity z téhle poloviny knihy, následovalo by několik odstavců neartikulovatelného běsnění, které by zakončil výstřel z revolveru. Problémy jsou podobné: nudné, pomalé, předvídatelné, s postavami a prostředím se není možné ztotožnit nebo projevit jakoukoli formu zájmu.

KS&HBW jsem skutečně do krve nesnášel. Ale aspoň jsem si procvičil rychločtení, jenom díky kterému jsem zredukoval utrpení na tak nízkou úroveň, abych mohl pokračovat dál. KS&HBW přesto dokonal dílo zkázy a odradil mě od dalšího čtení. Stále věřím, že ostatní knihy na seznamu: 1Q84, Spánek a Tancuj, tancuj, tancuj jsou dobré a stojí za to se do nich pustit. Ale ne teď. Teď musím projít intenzivní rehabilitací Huntera S. Thompsona - trochu jeho slov a trochu jeho životosprávy.


«« 27. 8. 2014 #299
»» 30. 6. 2014 Kdo dlouho hledí do internetu, toho internet pohltí

příbuzné články:
Přinesla si na to dokonce vlastní provaz
Úvod do zrcadel a labyrintů
Zvuky!
#299
Slova starého feťáka

sem odkazují:
H. P. Lovecraft
Kulturní vsuvka
Co se týče komixu...