k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

#299

27. 8. 2014 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)
CC by-sa (via)

V dobách dávno před vy­ná­le­zem písma, kdy Zemi vládly pra­staré a hrů­zostrašné by­tosti, no­vinky tady na k47čce ne­nesly jména, ale na­místo toho byly ozna­čo­vány pouhým číslem. Kdyby exis­to­vala slova po­třebná k na­de­psání těch zvrá­ce­ných a bar­bar­ských zá­znamů dávno za­po­me­nu­tých let, čte­ná­řův mozek by za­chvá­tila oka­mžitá cho­ro­mysl­nost, jakmile by očima přejel první sla­biky těch za­po­vě­ze­ných jazyků. Po­slední takový záznam (po­chá­ze­jící z roku 2007) nese ozna­čení #298 a jeho obsah se zvrá­ce­ností a zvrh­lostí vy­rovná tvorbě „ší­le­ného Araba“ Abdula Alha­zreda. V tomto světle se jeví jako ro­zum­nější a bez­peč­nější va­ri­anta se k této prehis­to­rické tra­dici vrátit, po­jme­no­vat dnešní zápis cifrou #299 a ne­ris­ko­vat hněv pra­sta­rých bohů spí­cích na dně oceánů.

Proč ne?


Jak je vše­o­becně známo, každý dobrý úvod je určitá forma di­verze – zdán­livě odvede po­zor­nost od hlav­ního tématu, aby se o dva od­stavce dále vrátil zpátky s nově na­by­tou ra­zancí. Nej­lepší články v New Yor­keru nebo jiných pe­ri­o­di­kách vždy za­čí­nají citací eseje z dva­cá­tých let, zmín­kou umě­lec­kého hnutí z konce osm­de­sá­tých let nebo po­pi­sem udá­lost ze srpna roku 1964, která se velice de­li­kát­ním způ­so­bem pojí s před­mě­tem textu a jako pra­staré la­by­rinty Knóssu, vždy člo­věka do­ve­dou do svého středu.

A teď, když jsem pro­vedl kom­pletní Bor­gesův dvoj­hmat1 , už musí být všem, kteří mají funkční aspoň po­lo­vinu mozku, jasné, že tady s ele­gancí starého boxera s ar­tri­ti­dou tančím kolem života a díla H.P. Lo­vecrafta.

Stejně jako mnoho dal­ších lidí jsem tohoto xe­no­foba z Pro­vi­dence znal jen sym­bo­licky, do­ká­zal bych v mlze nad mořem roz­po­znat si­lu­etu obřího Cthulhu, ale to by bylo tak všechno. A tak teprve teď, o dekádu poz­ději, než bych měl, za­čí­nám hlou­běji po­zná­vat za­ne­dba­tel­nost lid­stva v po­rov­nání v kos­mic­kým děsem a za­bře­dá­vat do my­to­lo­gie obyd­lené ne­vý­slov­nými a pra­dáv­nými hrůzami.

A jde o cestu, ze které se nelze vrátit.

Pokud si dobře vzpo­mí­nám, na úplném po­čátku mě upou­tala tahle věta z jed­noho videa:

The fear in Cu­thulhu is not that it's power­ful, it's that it's power­ful on a scale we can't even com­pre­hend. We have no way to relate his unk­nowa­ble vast­ness and un­li­mi­table power to our own im­mor­tal abi­li­ties.

Hmm.

Až přečtu celého Bor­gese, pře­stanu s letmým oťuká­vá­ním a vrhnu se na celého Lo­vecrafta.


A nej­lepší na celé věci je, že od pr­votní pu­b­li­kace uběhlo ně­ko­lik eonů a vět­šina Lo­vecraf­to­vých děl se už na­chází v public domain. Pokud chcete číst česky, tak můžete sem, an­g­licky tady, po­slou­chat an­g­licky tady nebo na you­tube. Za po­zor­nost taky stojí do­ku­ment Fear of The Unk­nown (kde se mimo jiné do­zvíte jak správně vy­slo­vo­vat jméno Cthulhu) a krátký film The Shadow Out of Time.


  1. Jako např. v po­víd­kách Averro­ovo hle­dání (sbírka Alef) nebo Ne­smr­telný (sbírka Alef), kde Borges napíše po­vídku a pak ji vzá­pětí vy­světlí, i když ono vy­svět­lení může být také jen forma di­verze.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz