k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

William S. Burroughs - Nahý oběd

5. 5. 2007 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Wil­liam Burrou­ghs se pro­bral z Cho­roby po pat­nácti letech ve věku čty­ři­ceti pěti roků (Cho­ro­bou je míněna dro­gová zá­vis­lost na tvr­dých dro­gách). Stejně jako vět­šina jiných, kteří de­li­rium pře­žijí, si z té doby nic po­drobně ne­pa­ma­to­val. Burrougs si však o prů­běhu de­li­ria i o Cho­robě dělal po­drobné zá­pisky. Jack Ke­rouac – jiný dobře známý před­sta­vi­tel Beat ge­ne­ration – mu po­sléze pomohl se­sbí­rat a utří­dit papíry s po­znám­kami (které se podle Burrou­gh­so­vých válely po celém jeho domě v Tan­geru i při­lehlé za­hradě) a vybrat ur­či­tou část, která poz­ději vyšla pod názvem Nahý oběd.

Nahý oběd je opravdu velice po­divná kniha. Ne­ob­sa­huje skoro žádný sou­vislý příběh, zá­pletku ani jiné tra­diční části, které známe a oče­ká­váme. Hlav­ním hr­di­nou je sám autor. Příběh (pokud se tomu tak dá říkat) je si­tu­o­ván do In­ter­zóny, po­divné země, která se tváří na první pohled docela fajn, ale ve sku­teč­nosti je v ní všechno na hovno. In­ter­zóna ob­sa­huje všechny země kde Burrou­ghs žil i ně­ko­lik čistě fik­tiv­ních. A to je všechno, co se dá říct. Kniha je pak tvo­řena tisíci fe­ťác­kými vizemi, dro­go­vými ha­lu­ci­na­cemi staré buzny, ne­chut­nými scé­nami zná­sil­ňo­vání chlapců a sku­tečné so­do­mie, pří­běhy zá­vis­lých lidí, popisy účinků drog a straš­li­vých nemocí, scé­nami z blá­zinců, od­vy­ka­cích lé­če­ben a ne­moc­nicí (včetně ne­o­do­la­tel­ných popisů chi­rur­gic­kých zá­kroků dok­tora Be­nwaye) a dal­šími ne­u­vě­ři­tel­ným pří­běhy. Jsou to mi­ri­ády fas­ci­nu­jích slov…

Někdo by mohl říci, že Nahý oběd je jenom směska blá­bolů, ha­lu­ci­nací dro­gově zá­vis­lého bu­ze­ranta, ho­mose­xu­ální por­no­gra­fie a jiných zvrh­lostí. Je to trochu pravda – Nahý oběd je velice pro­vo­ka­tivní a kaž­dému se nemusí líbit. Ale jsou tady taky jiné roviny: jednak je to své­rázně hu­morná knížka a druhak je to satira, která se naváží do ně­kte­rých ame­ric­kých mýtů o po­li­cii, vládě a úřa­dech. Ale hlavně: Nahý oběd je fas­ci­nu­jící kniha. Musíte ji buď mi­lo­vat nebo ne­ná­vi­dět, nic mezi tím ne­e­xis­tuje. Člověk je úplně mag­ne­ti­zo­ván slov­ním gu­lá­šem uvnitř. Tak třeba jí, když jsem pře­četl ně­ko­lik prv­ních strá­nek, musel jsem číst dál a dál, pořád. Byl jsem ohro­men ne­o­me­ze­nou ima­gi­nací a po­div­nou ná­la­dou knihy, která je stejně ne­če­kaná jako šo­ku­jící. Ihned po pře­čtení jsem ji za­řa­dil mezi nej­ob­lí­be­nější knihy a vznikla tak tro­jice 451 stupňů Fa­hre­nhe­ita – Hlava XXII. – Nahý Oběd.

Moje do­po­ru­čení zní: čtete!

add1: Nahý oběd byl v ame­ric­kém státě Massa­chusetts na jednu chvíli za­ká­zán s odů­vod­ně­ním, že je to ne­u­mě­lecká ob­sce­nita, která pouze pro­pa­guje al­ko­hol a drogy. Ale na­štěstí pro­běhl soudní proces, který na­ko­nec pro­ká­zal, že tomu tak není a zase umož­nil knihu vy­dá­vat. Jen tak mi­mo­cho­dem to byl po­slední soud s li­te­ra­tu­rou a také tato aféra byla pro Nahý Oběd ta nej­lepší možná re­klama.

add2: A aby se ne­řeklo, tak tady je malá (velká) ukázka.

HASSA­NOVA KRA­VÁLNA

… ukázka …

Po­zlátko a rudý plyš. Roko­kový bar, v pozadí růžová mušle. Vzduch je pře­sy­cený od­porně slad­kou sub­stancí při­po­mí­na­jící zka­žený med. Muži a ženy ve ve­čer­ních šatech srkají ala­bast­ro­vými brčky na­mí­chané koktejly. Na barové sto­ličce, po­ta­žené rů­žo­vým hed­vá­bím, sedí nahý Hla­voun z Blíz­kého vý­chodu. Dlou­hým černým ja­zy­kem vy­li­zuje z křiš­ťá­lo­vého poháru teplý med. Jeho ge­ni­tá­lie mají do­ko­nalé tvary – ob­ře­zaný úd, černé blyš­tivé ochlu­pení. Rty má tenké a mod­ro­fi­a­lové, jako hu­bičku penisu, oči prázdné hmyzím chla­dem. Hla­vouni nemají játra a živí se vý­lučně slad­kostmi. Hla­voun po­str­kuje štíhlého svět­lo­vla­sého mla­díka k divanu a zručně ho svléká.

„Stoupni si a otoč se,“ na­ři­zuje mu te­le­pa­tic­kými pik­to­gramy. Pruhem rudého hed­vábí sva­zuje chlapci ruce za zády. „Dneska večer to sje­deme až do konce.“

„Ne, ne!“ ječí chla­pec. „Ano. Ano.“

Ocasy eja­ku­lují v tichém „ano“. Hla­voun roz­táhne hed­vábný závěs a od­krývá ši­be­nici z tea­ko­vého dřeva před na­sví­ce­nou stěnou z rudého kře­mene. Ši­be­nice stojí na stu­pínku z az­téc­kých mozaik

Hoch se s dlou­hým „ÁÁÁÁÁÁÁCH“ hroutí na kolena, sere a chčije hrůzou. Mezi stehny cítí teplé sračky. Rty i hrdlo mu zalévá mo­hutná vlna horké krve. Jeho tělo se smrš­ťuje do fe­tální polohy a do tváře mu stříká horké semeno. Hla­voun nabírá z ala­bastrové mísy teplou parfé­mo­va­nou vodu a vážně a za­du­maně omývá chlap­covu zad­nici i ocas a pak ho osu­šuje hebkým modrým ruč­ní­kem. Chlap­co­vým tělem pro­bíhá hla­divý závan tepla a ježí se mu vlasy. Hla­voun chytá chlapce pod prsy a zvedá ho na nohy. Drží hocha za oba svá­zané lokty, po­str­kuje ho po schůd­cích a pak pod oprátku. Stojí před ním a oběma rukama drží oprátku.

Hoch hledí do Hla­vou­no­vých očí, prázd­ných jako ob­si­di­á­nová zr­ca­dla, jako tůně černé krve, jako – ná­sypky ve stě­nách to­a­lety, do očí spě­jí­cích k Po­slední erekci.

Starý po­pe­lář, tvář jemnou a žlutou jako čínská slo­no­vina, vy­tru­buje na svou pro­máč­klou mosaz­nou trubku Zhoubu a mor a budí špa­něl­ského pasáka, kte­rému stojí. Kurva se potácí ven, do prachu, sraček a chumlu mrtvých koťat, vleče žoky po­tra­ce­ných plodů, po­tr­ha­ných kon­domů, za­kr­vá­ce­ných vložek a sraček za­ba­le­ných do ostře ba­rev­ných ko­miksů.

Roz­lehlý ne­hybný pří­stav s měňa­vou vodou. Na za­kou­ře­ném obzoru plane opuš­těná naf­tová studna. Zápach ropy a výkalů. Černou vodou plují ne­mocní žra­loci s absťá­kem, z hni­jí­cích jater se jim valí oblaka síry, a na­prosto ig­no­rují zkr­va­ve­ného pad­lého Ikara. Nahý Mr. Ame­rika, roz­pá­lený láskou k vlast­nímu tělu, vy­kři­kuje: „Moje prdel při­vede do roz­paků celý Louvre! Prdím am­bró­zii a seru hovna z ryzího zlata! Z ptáka mi v ranním slunci trys­kají he­boučké di­a­manty!“ Řítí se z osleplého majáku, libá se a honí si před černým zr­ca­dlem ocas, plachtí šikmo dolů, s ta­jem­nými kon­domy a mo­zai­kou tisíců i novin, po­to­pe­ným městem z čer­ve­ných cihel, aby na­ko­nec při­stál v černém blátě mezi ple­chov­kami a lah­vemi od piva, gan­gs­tery za­li­tými do betonu a ne­smy­sl­nými pis­to­lemi roz­kle­pa­nými na placku, aby tak unikly kon­t­role krát­kých pal­ných zbraní pro­vá­děné chti­vými ba­lis­tic­kými ex­perty. Čeká na pomalý striptýz eroze s fo­sil­ními po­hlav­ními orgány.

Hla­voun pře­ta­huje chlapci oprátku přes hlavu a maz­livě mu za levým uchem uta­huje uzel. Hochův pyj je smrš­těný, koule ztvrdlé. Hledí přímo před sebe a zhlu­boka od­de­chuje. Hla­voun se krade kolem hocha, ošti­puje ho a mazlí se s jeho ge­ni­tá­li­emi v hi­e­ro­gly­fech frašky. Pře­su­nuje se v sérii nárazů za hocha a vráží mu svůj ocas do zadku. Stojí a po­hy­buje se s ký­va­vým krou­že­ním.

Hosté dělají jeden na dru­hého psst, šťou­chají do sebe a hihňají se. Hla­voun náhle vy­str­kuje chlapce, osvo­bo­ze­ného od jeho ocasu, vpřed, do vol­ného pro­storu. S dla­němi na jeho ky­čel­ních kos­tech chlapce vy­rov­nává, na­ta­huje sty­li­zo­vané hi­e­ro­gly­fické paže a láme mu vaz. Chlap­co­vým tělem pro­bíhá chvění. Jeho při­ro­zení se zvedá ve třech vel­kých vz­ky­pě­ních, které mu nad­náší pánev, a oka­mžitě eja­ku­luje.

Před očima mu ex­plo­dují zelené záblesky. Sladká bolest zubů se řítí jako střela krkem a páteří do slabin a smrš­tuje tělo v kře­čích rozkoše. Celé tělo se valí ocasem ven. Vy­mrš­těno ko­neč­nou křečí letí jeho sperma přes rudou stěnu jako po­větroň.

S hebkým dráž­di­vým sáním klesá blu­diš­těm šestá­ko­vých podloubí a sprostých ob­rázků.

Ze zadku mu trys­kají sračky. Prdy otřá­sají jeho štíh­lým tělem. Za velkou řekou vy­buchují v ze­le­ných trsech oh­ňostroje a rakety. Slyší slabé pufání mo­to­ro­vého člunu v přítmí džun­gle… Pod ti­chými křídly komárů Ano­phe­les.

Hla­voun si opět na­vléká chlap­covo tělo na ocas. Hoch se svíjí, na­bo­dený jako har­pu­no­vaná ryba. Hla­voun se po­hy­buje na chlap­co­vých zádech a tělo se mu smrš­tuje v ply­nu­lých vlnách. Chlapci vytéká z po­lo­o­tevře­ných, slad­kých a ve smrti vzpur­ných úst krev a stéká mu po bradě. Hla­voun klesá s po­zvol­ným, uko­je­ným žuch­nu­tím.


Míst­nost s mod­rými stě­nami, bez oken. Dveře za­krývá špi­navý růžový závěs. Po stěně se plazí čer­vené ště­nice a hro­madí se v rozích. Upro­střed pokoje brnká nahý hoch na dvou­strun­nou loutnu údem a sle­duje ara­besky na pod­laze. Další chla­pec leží na zádech, kouří hašiš a kouř vy­fu­kuje na svůj zto­po­řený ocas. Hrají na po­steli s ta­ro­ko­vými kar­tami o to, kdo bude koho šoustat. Švindl. Rvačka. Kouli se po pod­laze, určí a prs­kají jako mladá zví­řata. Po­ra­žený sedí na pod­laze, bradu na ko­le­nou a oli­zuje si zlo­mený zub. Vítěz se otočil na lůžku a před­stírá spánek. Kdy­ko­liv se k němu druhý chla­pec při­blíží, kope po něm nohama a brání se. Ali ho chytá za holeň, strká si jeho kotník do pod­paží a rukou mu obe­píná lýtko. Chla­pec hledí zne­po­ko­jeně a vážně Alimu do tváře. Druhý kotník spou­tán. Ali pře­ku­luje chlapce na ramena. Chlap­cův ocas se mu tyčí nad pupkem, volně se nad­náší a chvěje. Ali si po­kládá jeho ruce za hlavu. Plive si na ocas. Když ho zasune, druhý hoch zhlu­boka za­sténá. Ústa, po­třís­něná krví, se spo­lečně šklebí. Ostrý za­tuchlý pach pe­ne­tro­va­ného ko­neč­níku. Nimun za­jíždí dovnitř jako klín a vymítá z dru­hého ocasu semeno, které vy­stři­kuje v dlou­hých žha­vých dáv­kách. (Autor si všiml, že arab­ské ocasy bývají vět­ši­nou široké a mají tvar klínu.)

Satyr a nahý řecký mladík, oba s akva­lungy, vy­kres­lují v obří váze z prů­hled­ného ala­bastru balet pro­ná­sle­do­vání. Satyr chytá chlapce ze­předu a točí s ním dokola. Po­hy­bují se trhavě jako ryby. Hoch vy­pouští z úst stří­brný proud bub­li­nek. Bílé sperma tryská do zelené vody a líně se vznáší kolem pro­plé­ta­jí­cích se těl.

Čer­noch něžně zvedá nád­her­ného čín­ského chlapce do hamaky. Dává si jeho nohy za hlavu a sedá si. Za­souvá ocas do chlap­covy štíhlé a pevné zad­nice. Houpe něžně ha­ma­kou sem a tam. Hoch ječí, po­divně vysoké kví­lení ne­sne­si­telné rozkoše.

Ja­ván­ský ta­neč­ník ve zdo­be­ném otá­či­vém křesle tea­ko­vého dřeva, za­sa­ze­ném do lůžka z vá­pen­co­vých zadnic, si s ri­tu­ál­ními pohyby sta­huje na ocas ame­ric­kého chlapce – rusé vlasy, jasně zelené oči. Hoch sedí, na­bod­nut, a hledí na ta­neč­níka, jenž se vrhá v kru­ho­vých otoč­kách kupředu a za­ne­chává po sobě na se­da­dle něco te­ku­tého. „Jé­é­é­é­ééé!“ vřeští chla­pec a jeho sperma stříká ta­neč­ní­kovi na hu­be­nou hruď. Jeden cá­ka­nec zasáhl koutek ta­neč­ní­ko­vých úst. Chla­pec mu ho otírá prstem a směje se: „Vole, teda tomu říkám vejcuc!“

Dvě arab­ské ženy se zví­ře­cími rysy stáhly malému fran­couz­skému chlapci tre­nýrky. Šous­tají ho rudými gu­mo­vými ocasy. Hoch vrčí, hryže, kope a kroutí se v snách, za­tímco se jeho ocas zdvihá a eja­ku­luje.

Hassa­nova tvář otéká, na­běhlá krví. Rty mu fi­a­loví. Svléká si oblek z ban­ko­vek a vrhá se do ote­vře­ného sejfu, který se bez­hlučně zavírá.

„Tady je Síň svo­body, li­dičky!“ ječí s fa­leš­ným texaským pří­zvu­kem. Má de­se­ti­ga­lo­nový klo­bouk a kov­boj­ské boty, tančí Jig Roz­pouš­těčů a končí gro­tesk­ním kan­ká­nem na me­lo­dii „She Star­ted a Heat Wave“.

„Nechte to bejt! A od­teďka není žádná díra za­ká­zaná!!!“

Páry, za­přa­žené do ba­rok­ních po­strojů s umě­lými křídly, ko­pu­lují ve vzdu­chu a vřís­kají jako straky. Ar­tisté na vi­su­tých hrazdách stří­kají do pro­storu je­di­ným jistým vzá­jem­ným do­te­kem. Pro­va­zo­chodci kouří ob­ratně jeden dru­hého, ba­lan­cují ris­kantně na žer­dích a židlích na­klo­ně­ných nad prázd­nem. Teplý vítr při­náší z mlž­ných hlou­bek vůni řeky a džun­gle.

Chlapci se po stov­kách pro­pa­dají stře­chou, mrs­kají sebou na kon­cích lan a kopou okolo sebe. Hoši visí v růz­ných úrov­ních, ně­kteří těsně pod stro­pem, jiní ani ne deset cen­ti­me­trů nad pod­la­hou. Nád­herní chlapci z Bali a Ma­laj­sie, me­xičtí In­di­áni s ne­lí­tost­nými a ne­vin­nými tvá­řemi a s jasně rudými dás­němi. Čer­noši (po­zla­cené prsty, nehty a ochlu­pení), Ja­ponci, hladcí a bíli jako por­ce­lán, be­nát­ští mla­díci s vlasy jako od Ti­zi­ana, Ame­ri­čané s blon­ďa­tými nebo čer­nými kudr­nami, které jim padají do čela (hosté jim je něžně od­hr­nují zpátky), pod­mra­čení blon­ďatí Poláci se zví­ře­címa hně­dýma očima, arabští a špa­něl­ští chlapci z ulice, ra­kouští hoši, růžoví a jemní, s ne­pa­tr­ným stínem svět­lého ochlu­pení, jíz­liví ně­mečtí vý­rostci s jasně mod­rýma očima křičí „Heil Hitler!“, když se pod nimi ot­ví­rají padací dveře. Sollu­bové serou a kňučí.

Mr. Prachy Vul­gáro žvýká ne­chutně a oplzle havana, roz­va­lený na flo­rid­ské pláži a ob­klo­pený sa­mo­libě se škle­bí­cími blond'áčky, které všechny zne­u­žívá:

"Tenhle maník má teda Lataha, co si ho dovez z In­do­číny. Počítá totiž, že Lataha oběsí a pošle svejm přá­te­lům te­le­vizní šot k Vá­no­cum. Tak si teda pořídí dva špa­gáty – jeden po­fí­ro­va­nej tak, aby se vy­táh­nul, a ten druhej teda jako ten pravej. Ale ten Latah s nim byl na kordy, a tak se teda ob­lík­nul jako Mi­ku­láš a po­řádně s nim za­to­čil. Začalo svítat. Ten chla­pík si navlík jeden špagát, a Latah, jak už to La­ta­hové dělaj, si teda navlík ten druhej. A když se pro­padlo ote­vřelo, chla­pík se oběsil do­o­pravdy a Latah tam zvostal se švindl vy­ta­ho­vací gu­mo­vou mašlí. No, a ten Latah pak na­po­do­bil každý jeho škub­nutí a křeč. Vytek tři­krát.

Pěkně ma­za­nej mladej Latah, prostě si dal majzla. Nechám ho asi makat v jedný svý fab­rice jako ex­pe­di­enta."


Az­téčtí kněží svlé­kají z Nahého mla­díka roucho z mod­rého peří. Pře­hý­bají ho zády přes vá­pen­cový oltář, přes hlavu mu na­sa­zují křiš­ťá­lo­vou lebku a obě he­mi­sféry upev­ňují vpředu i vzadu křiš­ťá­lo­vými šrouby. Přes lebku se valí vo­do­pád a láme ho­chovi vaz. Eja­ku­luje v duze proti vy­chá­ze­jí­címu slunci.

Vzduch vy­pl­ňuje ostré bíl­ko­vinné aroma semene. Hosté pře­jíž­dějí rukama po šku­ba­jí­cích se chlap­cích, kouří jim ocasy a věší se jim na záda jako vam­pýři.

Nazí ochránci při­náší že­lezné plíce, plné pa­ra­ly­zo­va­ných mla­díků.

Slepí hoši tápou z ob­rov­ských koláčů, zchát­rali a zde­ge­ne­ro­vaní schi­zofre­nici se vy­mrš­ťují z gumové kundy, z černé tůně vstá­vají chlapci se straš­li­vou kožní cho­ro­bou (líné ryby oťuká­vají žlutá lejna na hla­dině).

Muž s bílou vá­zan­kou ve fra­kové košili, až na černé pod­vazky od pasu dolů nahý, hovoří uhla­ze­ným tónem se Včelí krá­lov­nou. (Včelí krá­lovny jsou staré ženy, které se ob­klo­pují tep­louši, aby tak vy­tvo­řily „roj“. Je to po­ně­kud po­divný me­xický zvyk.)

„Ale kde je to sou­soší?“ Mluví pouze jedna strana ob­li­čeje, druhou zmítá Mučení mi­li­onů zr­ca­del. Divoce mastur­buje. Včelí krá­lovna o ničem neví a po­kra­čuje v roz­ho­voru.

Po­hovky, křesla i celá pod­laha se za­čí­nají chvět a vy­třá­sají hosty, až se z nich stá­vají roz­ma­zaní šedí du­chové, ječící v agonii ocasů.

Dva chlapci si honí pod že­lez­nič­ním mostem ocasy. Vlak pro­chvívá jejich těly, eja­ku­luje je a mizí se vzdá­le­ným hvizdem. Žáby kvá­kají. Chlapci si smý­vají semeno z hu­be­ných hně­dých pupků.

Kupé: Dva mladí feťáci s absťá­kem na cestě do Le­xing­tonu ze sebe rvou kalhoty v kře­čích chtíče. Jeden z nich si potírá ocas mýdlem a vráží ho dru­hému do zadku jako vý­vrtku. „Jé­é­é­é­é­é­é­é­éžiš!“ Oba oka­mžitě eja­ku­lují a vstá­vají. Od­da­lují se od sebe a na­ta­hují si kalhoty.

„Starej dok­tůrek v Mar­shallu píše tink­turu a oli­vový olej.“

„He­me­ráky pře­stárlý matky, má je celý ob­na­žený, krvácí a vříská po syrový Černý sračce, teda jako Černým haši… Dok­tore, ksakru, před­stavte si, že by to byla vaše máma, ole­pená špi­tál­skejma vy­lu­ho­va­dlama, a od­porně by celá všade smr­děla… Tak mámo, kdy už se ti ksakru ta pánev roz­loží, už se mi teda pa­rádně eklu­ješ.“

„Tak už dost, na­pište mu ten recept.“

Vlak se dál pro­dírá neony ozá­ře­nou ml­ha­vou červ­no­vou nocí.

Ob­rázky mužů a žen, chlapců a dívek, zvířat, ryb i ptáků, ko­pu­lační rytmus světa pro­plouvá míst­ností, ohromný modrý příliv života. Vibru­jící bez­hlasý bzukot hlu­bo­kého pra­lesa – náhlé ticho měst, když feták na­ta­huje ruku po droze. Chvíle zne­hyb­nění a zá­zraku. Do­konce i těm, co do­jíž­dějí z před­městí se vzru­še­ním ucpou cho­leste­ro­lové spoje, hučí a touží po styku.

Hassan vříská: „To je tvoje dí1o, A. J.! Zkazil jsi mi celý ve­čí­rek!“

A. J. na něj hledí, tvář ne­pří­stup­nou jako vá­pe­nec: „Jdi do prdele, ty roz­pouš­těcí hnědá tlamo.“

Horda chtí­čem ší­le­ných Ame­ri­ča­nek vniká dovnitř. Mokva­jící kundy, z farmy i z vý­let­ního ranče pro kov­bo­jíčky, z bor­delu, z fab­riky, z ven­kov­ského klubu, z kůlny i před­městí, z motelu, jachty a koktej­lo­vého baru, ze sebe svlé­kají jez­decké obleky, ly­žař­ské kom­bi­nézy, ve­černí šaty, džíny, od­po­lední šaty, šaty z kar­tounu, plavky a kimona. Ječí a řvou, vyjí a sápou se na hosty jako há­ra­jící čubky po­sedlé vztekli­nou. Za­hry­zá­vají se do obě­še­ných chlapců a ječí: „Ty buzíku jeden! Ty bastarde! Mrdej mě! Mrdej mě! Mrdej mě!“ Hosté se dávají s je­ko­tem na útěk, klič­kují mezi obě­še­nými hochy a pře­vr­hují že­lezné plíce.

A. J.: „Při­vo­lejte mé Švý­cary, pro­klatě! Ochraňte mě před těma čub­kama!“

Mr. Hyslop, se­kre­tář A. J., vzhlíží od svého ko­miksu: „Švý­caři se už přece roz­pus­tili.“ (Roz­pouš­tění zna­mená v tomto pří­padě ště­pení bíl­ko­vin a roz­lo­žení na ka­pa­linu, jež je pak ab­sor­bo­vána jinou pro­to­plazmic­kou by­tostí. Hassan, ne­chvalně známý roz­pouš­těč, z toho měl v tomto pří­padě zřejmě profit.)

A. J.: „Ulej­vácký hu­libr­kové! Co si má člověk bez Švý­carů počít? Vážení pánové, sto­jíme zády ke zdi. V sázce jsou naše vlastní ocasy. Stůjte při mě, ať ne­mo­hou vtrh­nout na palubu, Mr. Hyslop, a roz­dejte mužům palné zbraně.“

J. tasí ná­moř­nic­kou šavli a začíná de­ka­pi­to­vat ame­rická děv­čata. Bujaře si přitom zpívá:

Pat­náct mužů na hrudi mrt­výho
Johoho a láhev rumu
Chlas­taj a dábel se už po­sta­ral o zbytek
Johoho a láhev rumu

Mr. Hyslop, ot­rá­veně a re­zig­no­vaně: „Ach, bo­žíčku! Už v tom zase jede.“ Mává apa­ticky pi­rát­skou vlaj­kou.

A. J., ob­kli­čen, bojuje proti zdr­cu­jící pře­sile. Za­klání hlavu a vydává ze sebe pra­sečí kvik. Do míst­nosti se oka­mžitě vhrne tisíc ruj­ných Es­ky­máků, chroch­tají a řičí, opuchlé tváře, žhavé rudé oči, fi­a­lové rty, a vrhají se na Ame­ri­čanky.

(Es­ky­máci mají rujné období, v němž se kmeny během krát­kého léta se­tká­vají a od­dá­vají se orgiím. Ob­li­čeje jim přitom otečou a rty zfi­a­loví.)

Tatík s dout­ní­kem půl metru dlou­hým pro­ráží hlavou zeď: „Co to tady pro­boha máte za zvěři­nec?“

Hassan lomí rukama: „Bordel! Hnusnej bordel a mrdník! Při Allá­hovi, něco tak strašně ne­chut­nýho sem ještě nikdá ne­vi­děl!“

Prudce se obrací na A. J., který sedí na lodním kufru, na rameni pa­pouška, přes jedno oko pásku a nasává z kor­bele rum. Velkým mosaz­ným da­le­ko­hle­dem bed­livě po­zo­ruje obzor.

Hassan: „Ty mi­zerná fak­tu­a­lis­tická děvko! Zmiz a do mé kra­válny už mi nikdy ani ne­páchni!“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz