k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Shooting stars

26. 4. 2017 — k47 (♪)

(Ne)dávno jsem si posral spán­kový režim ta­ko­vým způ­so­bem, že jsem nemohl usnout v žádný ro­zumný čas. Je­di­nou cestou vpřed byl to­tální re­start – zůstat vzhůru 34 hodin, přežít, s vy­čer­pá­ním pad­nout do po­stele v soudný čas a doufat, že se nový rytmus uchytí. Stačí jen zůstat při vědomí a pak usnout. Jed­no­du­ché, žeano? Ne tak docela. Těžká je ta část zůstat na nohách a pře­čkat hro­zi­vou ne­vol­nost a paniku uva­da­jí­cího or­ga­nismu. Od za­čátku jsem začal ve velkém s kafem, ale to ne­mohlo fun­go­vat do­ne­ko­nečna. Po­tře­bo­val jsem něco sil­něj­šího, větší dávku ener­gie.

Něco jako Sho­o­ting stars.


Sho­o­ting Stars je Brit­ská panel game, která se však vymyká z šedého prů­měru svého žánru. Jde o jediný exem­plář svého druhu, vysněný a uvá­děný ko­me­di­ál­ním duem Vic Reeves/Bob Mor­ti­mer. Kdo zná ona dvě jména, ne­po­tře­buje číst nic ví, pro­tože už . Humor Vica a Boba je anar­chis­tický, divoký, plný slaps­ticku a surre­ál­ných skečů, které při­chá­zejí jakoby od­ni­kud. Není tedy pře­kva­pivé, že i když se Sho­o­ting Stars no­mi­nálně vydává za ce­lebrity show, po­zva­ným ce­lebri­tám se věnuje jen okra­jově a vět­šina humoru jde právě jim na úkor. Už sa­motný název je pod­vratný. Může zna­me­nat pa­da­jící hvězdy, ale také může na­zna­čo­vat, že chtějí stří­let hvězdy-ce­lebrity. Jaká va­ri­anta je prav­divá uka­zuje pi­lotní díl z roku 1993, v němž hlavní dvo­jice zpívá úvodní „let's start sho­o­ting stars“ s bro­kov­ni­cemi v rukách.

Jestliže exis­to­val nějaký pořad, který mě měl pro­bu­dit, byl to právě Sho­o­ting Stars a jeho ne­kon­čí­cím vo­do­pádu skečů a bi­zar­ností. A že jich je.

Skóre počítá obří mimino George Dawes za bicími, který má se sklony k vý­buš­ným ti­rá­dám. V poz­děj­ších sé­ri­ích byl na­hra­zený za Angela Epi­the­miou, který zasedá za svůj dream ma­chine. Týmová ka­pi­tánka Ulrika Jonsson je terč všech vtipů, stejně jako Mark Lamarr z pa­de­sá­tých let a mrzutý Jack Dee s tváří jako za­po­me­nutý tunel, Johny Vegas je sub­jekt růz­ných ex­pe­ri­mentů a sázek, každý host je uveden smyš­le­ným, surre­ál­ným a ne­pří­liš li­cho­ti­vým ži­vo­to­pi­sem, sou­těžní kola za­hr­nují věci jako The Dove from Above, kterou musí hosté nejdřív při­vá­bit, true of false round, které s prav­dou nebo lží nemá nic spo­leč­ného a všechno končí po­div­nou výzvou pro někoho z ví­těz­ného týmu, jako na­pří­klad najít libru v ko­čárku ob­lo­že­ného dy­na­mi­tem. V jednu chvíli mě na­pa­dalo, že Sho­o­ting Stars je jako vy­stři­žený z Monty Py­tho­nova lé­ta­jí­cího cir­kusu. Jen nejde o dvou­mi­nu­tový skeč, ale o 72 půl­ho­di­no­vých epizod. Sho­o­ting Stars je jako něčí sen, jako od­ha­lené dráty pod­vě­domí pod vy­so­kým na­pě­tím.

A tak jsem tam seděl a díval se, hodiny ubí­haly a já se pořád smál, plný ener­gie, chví­lemi jsem do­stá­val křeče ze smíchu, jak se už dlouho ne­stalo. Jo a už jsem říkal, že jedna týmová ka­pi­tánka je Ulrika Jonsson? Dobře. Jen se ujiš­ťuji.

Jako je to v po­slední době se vším, i Sho­o­ting Stars můžete shléd­nou na you­tube. Dí­vejte se od konce. Po­slední epi­zody jsou lepší a v lepší kva­litě.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz