k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Rumové deníky

27. 10. 2013 — k47 (CC by-sa) (♪)

Jak jsem už na­zna­čil, v po­sled­ních dnech a týd­nech čtu hodně Hunter S. Thomp­sona. To je prostě fakt, se kterým se všichni (a hlavně já) musíme smířit.


Když jsem se na­před­po­sledy vrátil z knihovny, při­nesl jsem si s sebou pět knížek. Dvě z nich na­psali anar­chisté a tři nar­ko­mani – ide­ální spo­leč­nost pro ne­klidné večery. Kro­po­tkin a Gra­e­ber se více či méně hlásí k černé vlajce anar­chismu, Phil­lip K. Dick bral am­fe­ta­min, Wil­liam S. Burrou­ghs jel pře­vážně v de­ri­vá­tech mor­finu a pak Hunter S. Thomp­son užíval všechny druhy drog známé lid­stvu od roku 1544.

Od otce Gonzo žur­na­lis­tiky jsem si vy­půj­čil Rumový Deník, který mi po­tvr­dil jednu věc: Thomp­son se musí číst jedině v ori­gi­nále, pro­tože žádná kom­bi­nace našich slov ne­do­káže vy­já­d­řit jeho hrubou a bru­tální finesu bez toho, aniž by na prach ne­roz­měl­nila všechno ší­len­ství v jeho tex­tech. A právě kvůli tomu bylo čtení Rumo­vého Deníku nervy drá­sa­jí­cím zá­žit­kem: každou chvíli jsem se při čtení za­sta­vo­val a pře­mýš­lel, jak ta která věta musela znít v ori­gi­nále. Do­slova jsem cítil místa zlomů, kde Thomp­son musel po­u­ží­vat slova, spo­jení a výrazy jako ugly brutes, vi­ci­ous swines, freaks, de­ge­ne­rate bastards, cul­ture rotten and foul to its core, savage era, ale v českém pře­kladu jasně chy­běly jejich rázné ekvi­va­lenty, které byly na­hra­zeny ge­ne­ric­kým a nudným ja­zy­kem ge­ne­ric­kých a nud­ných románů. Každou chvíli jsem na ta­ko­vou zející jámu v textu civěl a pře­mýš­lel, jak přesně to HST napsal. Na­ko­nec to došlo tak daleko, že jsem měl na stole ote­vře­nou českou knihu, na po­čí­tači an­g­lický ori­gi­nál a kmital jsem mezi nimi po­hle­dem.

An­g­lický ori­gi­nál je v tomhle pří­padě lepší neje­nom z prin­cipu, ale taky proto, že český pře­klad nebyl nic moc, ne tech­nicky špatný, ale ža­lostně se minul stylem – příliš jemný, chy­běla mu ne­o­ma­le­nost, hru­bost, ne­vy­bí­ravá slova, na­sklá­daná jedno za druhé s chi­rur­gic­kou přes­ností, jak to umí snad jen HST.

(Mi­mo­cho­dem, když se snažím, dokážu an­g­licky psát ve stylu HST. Někdy tuhle zby­teč­nou schop­nost vy­u­ží­vám, když chci na 4chanu dodat svojí od­po­vědi nějaký ten gra­vi­tas.)

Ale jinak po­čtení to bylo dobré, ne skvělé, ne dechbe­roucí, ale prostě dobré. O určité ji­na­kosti taky svědčí fakt, že HST napsal The Rumy Diary ve věku dva­a­dva­ceti let – je to tedy jeho velice raná tvorba, která byla pu­b­li­ko­vána velice pozdě v jeho životě – se zpož­dě­ním 40 roků.


O ně­ko­lik týdnů poz­ději jsem pak viděl fil­mo­vou adap­taci Rumo­vého Deníku na­to­če­nou v roce 2011, ve které stejně jako ve Fear And Lo­athing in Las Vegas hrál Johny Depp a byla to na­prostá ztráta času – film tak hro­zivě nudný, ne­vý­razný, prů­měrný, rozře­děný do všed­nosti a šedi – ty­pický vý­sle­dek Ho­ly­wo­odu. O tomto filmu nemá smysl mluvit, měli bychom na něj za­po­me­nout a jít dál. Nicméně pár po­zná­mek si ne­od­pus­tím: Spo­je­ním Ye­a­mona a San­der­sona filmu nijak ne­pro­spělo, k ne­po­znání to po­změ­nilo celé vy­znění filmu, který byl po změně víc prů­měrný a nudný; pasáže s LSD, pá­len­kou, Mo­ber­gem jako náckem, které se ne­vy­sky­to­valy v před­loze, pů­so­bily jako pěst na oko a šlo jenom o zby­tečné ko­me­di­ální vsuvky; konec s před­lo­hou neměl nic spo­leč­ného a vůbec ne­za­pa­dal do filmu, pů­so­bil jako špatný vtip, jako něco, co by ve spěchu na­psalo šes­ti­leté dítě.

Ale jak jsem říkal: to­muhle filmu by bylo nej­lepší ne­vě­no­vat žádnou po­zor­nost a jít dál. Takže za­po­meňte všechno, co jsem řekl a na­lijte si další por­to­rický rum.


A jinak:

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz