Rumové deníky

Jak jsem už naznačil, v posledních dnech a týdnech čtu hodně Hunter S. Thompsona. To je prostě fakt, se kterým se všichni (a hlavně já) musíme smířit.

Když jsem se napředposledy vrátil z knihovny, přinesl jsem si s sebou pět knížek. Dvě z nich napsali anarchisté a tři narkomani – ideální společnost pro neklidné večery. Kropotkin a Graeber se více či méně hlásí k černé vlajce anarchismu, Phillip K. Dick bral amfetamin, William S. Burroughs jel převážně v derivátech morfinu a pak Hunter S. Thompson užíval všechny druhy drog známé lidstvu od roku 1544.

Od otce Gonzo žurnalistiky jsem si vypůjčil Rumový Deník, který mi potvrdil jednu věc: Thompson se musí číst jedině v originále, protože žádná kombinace našich slov nedokáže vyjádřit jeho hrubou a brutální finesu bez toho, aniž by na prach nerozmělnila všechno šílenství v jeho textech. A právě kvůli tomu bylo čtení Rumového Deníku nervy drásajícím zážitkem: každou chvíli jsem se při čtení zastavoval a přemýšlel, jak ta která věta musela znít v originále. Doslova jsem cítil místa zlomů, kde Thompson musel používat slova, spojení a výrazy jako ugly brutes, vicious swines, freaks, degenerate bastards, culture rotten and foul to its core, savage era, ale v českém překladu jasně chyběly jejich rázné ekvivalenty, které byly nahrazeny generickým a nudným jazykem generických a nudných románů. Každou chvíli jsem na takovou zející jámu v textu civěl a přemýšlel, jak přesně to HST napsal. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem měl na stole otevřenou českou knihu, na počítači anglický originál a kmital jsem mezi nimi pohledem.

Anglický originál je v tomhle případě lepší nejenom z principu, ale taky proto, že český překlad nebyl nic moc, ne technicky špatný, ale žalostně se minul stylem – příliš jemný, chyběla mu neomalenost, hrubost, nevybíravá slova, naskládaná jedno za druhé s chirurgickou přesností, jak to umí snad jen HST.

(Mimochodem, když se snažím, dokážu anglicky psát ve stylu HST. Někdy tuhle zbytečnou schopnost využívám, když chci na 4chanu dodat svojí odpovědi nějaký ten gravitas.)

Ale jinak počtení to bylo dobré, ne skvělé, ne dechberoucí, ale prostě dobré. O určité jinakosti taky svědčí fakt, že HST napsal The Rumy Diary ve věku dvaadvaceti let – je to tedy jeho velice raná tvorba, která byla publikována velice pozdě v jeho životě – se zpožděním 40 roků.

O několik týdnů později jsem pak viděl filmovou adaptaci Rumového Deníku natočenou v roce 2011, ve které stejně jako ve Fear And Loathing in Las Vegas hrál Johny Depp a byla to naprostá ztráta času – film tak hrozivě nudný, nevýrazný, průměrný, rozředěný do všednosti a šedi – typický výsledek Holywoodu. O tomto filmu nemá smysl mluvit, měli bychom na něj zapomenout a jít dál. Nicméně pár poznámek si neodpustím: Spojením Yeamona a Sandersona filmu nijak neprospělo, k nepoznání to pozměnilo celé vyznění filmu, který byl po změně víc průměrný a nudný; pasáže s LSD, pálenkou, Mobergem jako náckem, které se nevyskytovaly v předloze, působily jako pěst na oko a šlo jenom o zbytečné komediální vsuvky; konec s předlohou neměl nic společného a vůbec nezapadal do filmu, působil jako špatný vtip, jako něco, co by ve spěchu napsalo šestileté dítě.

Ale jak jsem říkal: tomuhle filmu by bylo nejlepší nevěnovat žádnou pozornost a jít dál. Takže zapomeňte všechno, co jsem řekl a nalijte si další portorický rum.

A jinak:

• Rum není nápoj mému srdci nijak blízký, tohle místo pevně okupuje Gin.
• Nejcennější věc, kterou jsem se od HST naučil je jednoduchá fráze: „Why not?“
• Za přečtení také stojí článek Strange Rumblings in Aztlan, který HST napsal těsně před začátkem prací na Fear and Loathing in Las Vegas. Právě těchto pár stránek o vraždě Rubéna Salazara představuje chybějící fragment nutný k pochopení F&L in LV. Jak jeden anon napsal na /lit/: „F&L in LV was alright, yet I feel people tend not to get it – failing to see the insanity for all the party.“. Vždyť F&L bylo napsáno podle cesty HST a Oscara Zeta Acosta z Los Angeles, kde psal zmíněný článek, do Las Vegas, aby unikli těžké atmosféře toho neklidného města a mohli se v klidu bavit.
• Film Where the Buffalo Roam, který velice volně líčí cestu HST k věhlasu, taky stojí za hovno: je to nekonzistentní, nudná, změť fragmentů a útržků a scén, ve kterých se shodou náhod vyskytuje HST a Acosta. Jedinou polehčující okolností je Thompsonovo typické mumlání a rázný jazyk.
• Připadá mi, že jestli má někdo co říct ke stavu společnosti, jsou to právě antropologové (jako právě Graeber). Jejich poznatky a kritika bývá to nejzajímavější na co se dá narazit.