k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Pomalá televize

24. 3. 2016 — k47 (♪)

Co má spo­leč­ného te­le­vizní přenos sto tři­ceti čtyř hodin plavby lodi MS Nord­norge a jeden chlá­pek, který má na You­Tube přes 3000 videí, ve kte­rých nedělá nic jiného, než že pije vodu z plas­to­vých lahví? Jednak to není nic, co by na první pohled spadlo do ka­te­go­rie „zábava“ a druhak je to velice pomalé.


K fe­no­ménu pomalé te­le­vize/slow TV mě při­vedl You­Tube kanál This Exists (už jsem ho zmi­ňo­val) a už od za­čátku bylo zřejmé, že jde přesně o to, co se píše na obalu: te­le­vizní pořady, které ostře kon­tras­tují se sou­čas­nou dobou po­sed­lou rych­lostí a su­žo­va­nou ne­do­statku času. Pomalá te­le­vize ve velkém začala, když norská te­le­vize od­vy­sí­lala sed­mi­ho­di­no­vou jízdu vlaku a k pře­kva­pení všech se z toho stala velká udá­lost s ob­rov­skou sle­do­va­ností. Další pří­klady na sebe ne­ne­chaly dlouho čekat a fe­no­mén se začal šířit dál – pomalý a re­la­xační, jako stěží sly­ši­telný šum na pozadí světa, jako pře­ži­tek z ně­ja­kého dnes už za­po­me­nu­tého sto­letí.

Sám občas zajdu na You­Tube, najdu pár hodin videa vlaku klouza­jí­cího zimní kra­ji­nou a nechám ho běžet na pozadí, jindy usínám se slu­chátky na uších do kte­rých hrají sotva sly­ši­telné me­cha­nické zvuky nebo se nechám unášet bu­rá­ce­ním motorů rakety Saturn V puš­tě­ném ve smyčce. Proč ne? Hunter S. Thomp­son ve Fear and Lo­athing in Las Vegas po­pi­so­val, jak ve zde­vas­to­va­ném hotelu vy­to­čil šum te­le­vize na­la­děné na mrtvý kanál na ma­xi­mum, aby mohl ig­no­ro­vat zu­ří­cího Dr. Gonza, který se v pokoji vedle zmítal ve spá­rech ha­lu­ci­no­gen­ních drog, a na pár hodin se vyspat:

… it’s hard to adjust to a city gig where the night is full of sounds, all of them com­for­tably rou­tine. Cars, horns, fo­ot­steps… no way to relax; so drown it all out with the fine white drone of a cross-eyed TV set. Jam the bugger be­tween chan­nels and doze off nicely.


K další bi­zar­nosti in­ter­netu, jsem došel po­dobně me­an­dru­jící cestou, kdy jedna věc vedla k druhé, jeden link na­va­zo­val na druhý a po­div­nosti se vršily rych­leji a rych­leji. Když Mi­chael z Vsauce mluvil o osa­mo­ce­ných vi­deích, které viděl jen jejich autor, jako pří­klad uvedl Jon drinks water. Vsauce má ně­ko­lik mi­li­onů od­bě­ra­telů a proto Jonova ob­sku­rita velice rychle vzala za své. Tisíce lidí našly cosi hu­mor­ného v čiré po­div­nosti. Jon ne­po­sky­to­val žádné vy­svět­lení, žádný kon­text, žádný smysl nebo záměr. Nešlo o cha­ritu, nemělo to žádný po­li­tický nebo eko­lo­gický pod­text. V popisu uvádí jen strohé:

„Jon Drinks Water“ is the in­ter­net's pre­mier water drin­king series. The show that un­locked the web's pas­sion for drin­king water.

Je to jen to, co to je a nic víc. Čirá ab­sur­dita. Proč ne?

Někdo může najít útěchu a klid v mo­no­tonní ak­ti­vitě. Vzpo­mí­nám si na zmínku o vý­zkumu, ze kte­rého vy­plý­valo, že lidé vě­nu­jící se ru­tinní me­cha­nické práci mají často více kre­a­tiv­ních nápadů. Bo­hu­žel k tomu nemůžu najít zdroj.

Když se tisíc očí pus­tilo do pro­sý­vání Jo­no­vých videí, po vzoru Ra­y­mon­dova given enough eye­balls, all bugs are shallow, začali na­chá­zet humor v drob­ných od­chyl­kách a si­tu­a­cích, které vy­bo­čo­valy z ru­tinní ša­b­lony videí.

Po tom, co získal ne­če­ka­nou po­zor­nost, Jon po­kra­čo­val jako dřív a na­hrá­val nová videa, někdy i ně­ko­lik denně. Pak se ale zne­na­dání od­ml­čel a stalo se ne­mys­li­telné: lidé se začali za­jí­mat proč a měli sta­rost. Možná, že šlo jen o iro­nické obavy, jen hrané na efekt, ale stále – něco se dělo.

Na­ko­nec se Jon vrátil ve videu s číslem 3000 a jak to vypadá, tak pil vodu z malých plas­to­vých lahví za­tímco ces­to­val po světě. A kdo o sobě může říct, že měl takhle po­divně tri­um­fální návrat?

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz