k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


««« »»»

Kulturní vsuvka

19. 12. 2014 — k47 (CC by-sa)

Kulturně vzato tenhle rok nebyl zas tak špatný.


Přečetl sem pár knížek od Murakamiho, některé z nich ve vzteku, pár knížek od Jorge Luise Borgese, jeden kryptický klenot jménem Mirror and Labyrinth a do toho pár audiobooků od Burroughse a Lovecrafta.

Filmů jsem taky pár shlédl. Největší (ne nutně nejlepší) dojem zanechala trilogie Simona Pegga Shaun of the Dead, Hot Fuzz a The World's End. Poslední jmenovaný mě nesmírně drásá, protože i když mi jeho příběh připadá špatný, tak musím uznat, že všechno, co se v něm děje má svůj účel. Jde tak vlastně o velkou filmovou verzi Čechovovy pušky. V závěsu se pak drží skvělé Elysium a otřesná americká předělávka Oldboye, na kterou jsem se vydržel dívat jen do čtvrtiny, než jsem to zabalil. Pro ilustraci: V prvních patnácti minutách jsem se smál u dvou scén, které v hlavách autorů měly nejspíš působit strašlivě vážně, ale vyzněly jako fraška. Duše filmu nenávratně zničená, rozemletá na prach a to co ji nahradilo, působí jako replika Michelangelova Davida z umakartu ověšená vánočními světly.

Co se týče hudby, dostal jsem se na dva koncerty a poslouchal Machinea Supremacy a Mono naživo, což je o dva koncerty víc než loni. Když vezmu v potaz nové nahrávky mého milovaného post-rocku, připadá mi, že letos vyšlo jen velice málo novinek. Možná, že jde už o mrtvý žánr a všichni stojíme na palubě potápějící se lodi. Možná, že platí slova z Dead flag blues: "These are truly the last days". Abych kompenzoval nedostatek novoty, začal jsem poslouchat Glitch hop a Dubstep. Někteří se jistě zděsí, jak jsem mohl tak strašlivě poklesnout. Ale já ničeho nelituji a dodám k tomu jenom tohle. Koncem roku se mi pak na disk dostala fantastická alba Rays Of Darkness a The Last Dawn od Mona a King Nine od Bluenecku. Pak se taky stalo tohle. A když o tom teď přemýšlím, má vyjít nové album od Jakob jménem Sines. S umírajícím žánrem to nejspíš nebude zas tak žhavé.

Avšak neoddiskutovatelné sucho panuje v anglickém stand-upu a tento rok je mnohem slabší než ten minulý. Zatímco loni vyšly záznamy z turné velkých jmen jako je Bill Bailey, Eddie Izzard, Jack Dee, Milton Jones, Ross Noble, Sean Lock nebo Andy Parsons, tak letos jsem se musel spokojit s jen s novinkami, které vydala Sarah Millican (Home Bird) a pub landlord Al Murray (One Man, One Guvnor) a doplnit to dvěma starými záznamy Miltona Jonese (On the Road) a Eda Byrne (Crowd Pleaser), které mi v minulých letech unikly.

Když už jsem v tom, tak to téhle tirády o kultuře přihodím ještě jeden nález.

Nedávno jsem v kontextu doporučovacích systémů experimentoval s faktorizací matic pomocí FunkSVD. Vzal jsem všechna hodnocení všech uživatelů z ČSFD (dohromady asi 64 milionů), prohnal je přes SVD a porovnáním vektorů latentních faktorů jsem chtěl najít podobné filmy. Ono to jde i bez redukce dimenzionality, ale to je teď vedlejší. Když to bylo spočítáno, nechal jsem si vypsat všechny filmy podobné Primeru a jako jeden kandidát na mě vypadl Outer space. Primeru není v ničem podobný, ani vzdáleně, ale - je to rozhodně něco. Celých deset minut od začátku do konce jsem se díval s otevřenou pusou a to se mi naposledy stalo při několika "teleportovacích" epizodách Marble Hornets. Jeden člověk v komentářích film shrnul slovy "Like nails going over a chalkboard..." a s chirurgickou přesností tak trefil hřebík na hlavičku.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz