k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Kulturní vsuvka

19. 12. 2014 — k47 (CC by-sa) (♪)

Kul­turně vzato tenhle rok nebyl zas tak špatný.


Pře­četl sem pár knížek od Mu­ra­ka­miho, ně­které z nich ve vzteku, pár knížek od Jorge Luise Bor­gese, jeden kryp­tický klenot jménem Mirror and La­by­rinth a do toho pár au­di­o­booků od Burrou­ghseLo­vecrafta.

Filmů jsem taky pár shlédl. Nej­větší (ne nutně nej­lepší) dojem za­ne­chala tri­lo­gie Simona Pegga Shaun of the Dead, Hot FuzzThe World's End. Po­slední jme­no­vaný mě ne­smírně drásá, pro­tože i když mi jeho příběh při­padá špatný, tak musím uznat, že všechno, co se v něm děje má svůj účel. Jde tak vlastně o velkou fil­mo­vou verzi Če­cho­vovy pušky. V závěsu se pak drží skvělé Ely­sium a otřesná ame­rická pře­dě­lávka Ol­d­boye, na kterou jsem se vy­dr­žel dívat jen do čtvr­tiny, než jsem to za­ba­lil. Pro ilu­straci: V prv­ních pat­nácti mi­nu­tách jsem se smál u dvou scén, které v hla­vách autorů měly nej­spíš pů­so­bit straš­livě vážně, ale vy­zněly jako fraška. Duše filmu ne­ná­vratně zni­čená, ro­ze­mletá na prach a to co ji na­hra­dilo, působí jako replika Mi­che­lan­ge­lova Davida z umakartu ově­šená vá­noč­ními světly.

Co se týče hudby, dostal jsem se na dva kon­certy a po­slou­chal Ma­chi­nea Supre­macy a Mono naživo, což je o dva kon­certy víc než loni. Když vezmu v potaz nové na­hrávky mého mi­lo­va­ného post-rocku, při­padá mi, že letos vyšlo jen velice málo no­vi­nek. Možná, že jde už o mrtvý žánr a všichni sto­jíme na palubě po­tá­pě­jící se lodi. Možná, že platí slova z Dead flag blues: „These are truly the last days“. Abych kom­pen­zo­val ne­do­sta­tek novoty, začal jsem po­slou­chat Glitch hop a Dub­step. Ně­kteří se jistě zděsí, jak jsem mohl tak straš­livě po­kles­nout. Ale já ničeho ne­li­tuji a dodám k tomu jenom tohle. Koncem roku se mi pak na disk do­stala fan­tas­tická alba Rays Of Dark­nessThe Last Dawn od Mona a King Nine od Blu­e­necku. Pak se taky stalo tohle. A když o tom teď pře­mýš­lím, má vyjít nové album od Jakob jménem Sines. S umí­ra­jí­cím žánrem to nej­spíš nebude zas tak žhavé.

Avšak ne­od­dis­ku­to­va­telné sucho panuje v an­g­lic­kém stand-upu a tento rok je mnohem slabší než ten minulý. Za­tímco loni vyšly zá­znamy z turné vel­kých jmen jako je Bill Bailey, Eddie Izzard, Jack Dee, Milton Jones, Ross Noble, Sean Lock nebo Andy Par­sons, tak letos jsem se musel spo­ko­jit s jen s no­vin­kami, které vydala Sarah Mil­li­can (Home Bird) a pub lan­dlord Al Murray (One Man, One Guvnor) a do­pl­nit to dvěma sta­rými zá­znamy Mil­tona Jonese (On the Road) a Eda Byrne (Crowd Ple­a­ser), které mi v mi­nu­lých letech unikly.

Když už jsem v tom, tak to téhle tirády o kul­tuře při­ho­dím ještě jeden nález.

Ne­dávno jsem v kon­textu do­po­ru­čo­va­cích sys­témů ex­pe­ri­men­to­val s fak­to­ri­zací matic pomocí FunkSVD. Vzal jsem všechna hod­no­cení všech uži­va­telů z ČSFD (do­hro­mady asi 64 mi­li­onů), pro­hnal je přes SVD a po­rov­ná­ním vek­torů la­tent­ních fak­torů jsem chtěl najít po­dobné filmy. Ono to jde i bez re­dukce di­men­zi­o­na­lity, ale to je teď ve­d­lejší. Když to bylo spo­čí­táno, nechal jsem si vypsat všechny filmy po­dobné Pri­meru a jako jeden kan­di­dát na mě vypadl Outer space. Pri­meru není v ničem po­dobný, ani vzdá­leně, ale – je to roz­hodně něco. Celých deset minut od za­čátku do konce jsem se díval s ote­vře­nou pusou a to se mi na­po­sledy stalo při ně­ko­lika „te­le­por­to­va­cích“ epi­zo­dách Marble Hor­nets. Jeden člověk v ko­men­tá­řích film shrnul slovy „Like nails going over a chal­k­bo­ard…“ a s chi­rur­gic­kou přes­ností tak trefil hřebík na hla­vičku.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz