k47.cz
mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Kulturní vsuvka

— k47 (CC by-sa)

Kulturně vzato tenhle rok nebyl zas tak špatný.


Přečetl sem pár knížek od Murakamiho, některé z nich ve vzteku, pár knížek od Jorge Luise Borgese, jeden kryptický klenot jménem Mirror and Labyrinth a do toho pár audiobooků od BurroughseLovecrafta.

Filmů jsem taky pár shlédl. Největší (ne nutně nejlepší) dojem zanechala trilogie Simona Pegga Shaun of the Dead, Hot FuzzThe World's End. Poslední jmenovaný mě nesmírně drásá, protože i když mi jeho příběh připadá špatný, tak musím uznat, že všechno, co se v něm děje má svůj účel. Jde tak vlastně o velkou filmovou verzi Čechovovy pušky. V závěsu se pak drží skvělé Elysium a otřesná americká předělávka Oldboye, na kterou jsem se vydržel dívat jen do čtvrtiny, než jsem to zabalil. Pro ilustraci: V prvních patnácti minutách jsem se smál u dvou scén, které v hlavách autorů měly nejspíš působit strašlivě vážně, ale vyzněly jako fraška. Duše filmu nenávratně zničená, rozemletá na prach a to co ji nahradilo, působí jako replika Michelangelova Davida z umakartu ověšená vánočními světly.

Co se týče hudby, dostal jsem se na dva koncerty a poslouchal Machinea Supremacy a Mono naživo, což je o dva koncerty víc než loni. Když vezmu v potaz nové nahrávky mého milovaného post-rocku, připadá mi, že letos vyšlo jen velice málo novinek. Možná, že jde už o mrtvý žánr a všichni stojíme na palubě potápějící se lodi. Možná, že platí slova z Dead flag blues: „These are truly the last days“. Abych kompenzoval nedostatek novoty, začal jsem poslouchat Glitch hop a Dubstep. Někteří se jistě zděsí, jak jsem mohl tak strašlivě poklesnout. Ale já ničeho nelituji a dodám k tomu jenom tohle. Koncem roku se mi pak na disk dostala fantastická alba Rays Of DarknessThe Last Dawn od Mona a King Nine od Bluenecku. Pak se taky stalo tohle. A když o tom teď přemýšlím, má vyjít nové album od Jakob jménem Sines. S umírajícím žánrem to nejspíš nebude zas tak žhavé.

Avšak neoddiskutovatelné sucho panuje v anglickém stand-upu a tento rok je mnohem slabší než ten minulý. Zatímco loni vyšly záznamy z turné velkých jmen jako je Bill Bailey, Eddie Izzard, Jack Dee, Milton Jones, Ross Noble, Sean Lock nebo Andy Parsons, tak letos jsem se musel spokojit s jen s novinkami, které vydala Sarah Millican (Home Bird) a pub landlord Al Murray (One Man, One Guvnor) a doplnit to dvěma starými záznamy Miltona Jonese (On the Road) a Eda Byrne (Crowd Pleaser), které mi v minulých letech unikly.

Když už jsem v tom, tak to téhle tirády o kultuře přihodím ještě jeden nález.

Nedávno jsem v kontextu doporučovacích systémů experimentoval s faktorizací matic pomocí FunkSVD. Vzal jsem všechna hodnocení všech uživatelů z ČSFD (dohromady asi 64 milionů), prohnal je přes SVD a porovnáním vektorů latentních faktorů jsem chtěl najít podobné filmy. Ono to jde i bez redukce dimenzionality, ale to je teď vedlejší. Když to bylo spočítáno, nechal jsem si vypsat všechny filmy podobné Primeru a jako jeden kandidát na mě vypadl Outer space. Primeru není v ničem podobný, ani vzdáleně, ale – je to rozhodně něco. Celých deset minut od začátku do konce jsem se díval s otevřenou pusou a to se mi naposledy stalo při několika „teleportovacích“ epizodách Marble Hornets. Jeden člověk v komentářích film shrnul slovy „Like nails going over a chalkboard…“ a s chirurgickou přesností tak trefil hřebík na hlavičku.

píše k47, ascii@k47.cz