k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Co se týče komixu...

29. 2. 2016 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Dát někomu druhou šanci je ro­zumné, pro­tože někdy věci ne­musejí vyjít na první dobrou. Na druhou stranu dávat druhé šance deset let je známka buď bláz­nov­ství nebo sy­si­fov­ské vy­tr­va­losti. Právě tolik času jsem dával druhé, třetí a n-té šance slice of life web­ko­mixu Ques­ti­o­na­ble Con­tent, ale už mi s ním došla tr­pě­li­vost.


QC je po­věstný ně­ko­lika věcmi: 1) byl to jeden z prv­ních komixů/stripů na webu a proto ukousl velkou část pr­vot­ního pu­b­lika, 2) jeho děj plyne tempem ta­jí­cích le­dovců a 3) vi­zu­ální stránka, poté co do­sáhla ne­sla­ve­ného vr­cholu, začíná opět chřad­nout.

Na první pohled a na první po­čtení QC ne­vy­padá nijak špatně, avšak za nějaký čas se na mysl začne vkrá­dat ne­od­bytná myš­lenka, že Jeph jak-se-jme­nuje celému pro­jektu věnuje stále méně a méně úsilí. A přitom to má dobré, pro­tože na rozdíl od vět­šiny web­ko­mi­xo­vých tvůrců ho ne­hřeje jen pocit dobře od­ve­de­ného ře­mesla, ale i 10000 dolarů mě­síčně přes Pa­t­reon (od doby, co jsem tenhle článek napsal, to spadlo na 7600). To je celkem po­řádný balík peněz za celkem pět strá­nek komixu týdně. Kdyby mi někdo nabídl 500$ za to, abych vy­pro­du­ko­val jednu stránku ne­mastné kresby a ne­sla­ného humoru denně, tak bych možná in­ves­to­val pár hodin do kurzů kresby a gra­fiky a najal někoho, kdo by pro mě psal a vy­bru­šo­val pointy vtipů. Lidem by totiž mohla dojít tr­pě­li­vost, mohli by odejít a vzít s sebou své pří­spěvky. Ale to jsou nej­spíš jenom moje obavy di­le­tanta. QC na­vzdory všemu pořád jede dál bez známek, že v brzké době skončí. Roz­hodně se ne­mu­síme obávat, že by došel příběh, pokud se tomu tak dá vůbec říkat. Su­mari­zace všeho, co se v QC stalo od roku 2003 by vydala na kratší novelu vy­tiš­tě­nou velkým písmem s dvo­ji­tým řád­ko­vá­ním.

QC v sou­čas­nosti není víc než me­cha­ni­zo­vaná rutina, do které čte­náři během let na­pa­dali a z ně­ja­kých důvodů v ní zů­stali. Přitom by sta­čilo, aby se na chvíli za­mys­leli a museli by se ptát: „Počkat, proč že tohle vlastně čtu?“ Možná jen proto, že to exis­tuje a ne­klade na nikoho příliš velké nároky.


Když od­hlédnu od ne­ko­nečné hrůzy QC a po­dí­vám se na druhou stranu spek­tra nej­ne­ob­lí­be­nější-nej­ob­lí­be­nější komix, tak tam se právě teď na­chází Two Guys and Guy (TWOGAG) – ne­pří­liš známý, ale vtipný strip s pře­krásně ostrou kresbou. Není třeba se pro­kou­sá­vat ti­sí­cov­kami strá­nek o kri­mi­nálně nud­ných lidech a ne­ú­spěš­ných pokusů o humor, jde o sérii tří-pa­ne­lo­vých stripů o třech ne­pří­liš pří­jem­ných lidech, kteří se spolu z ne­jas­ných důvodů přá­telí – dvou chláp­cích a holce, která se jme­nuje Guy. Wayne je loser a oběť všech vtipů, Frank je tichý vědec, jehož mo­rální hod­noty jsou při­nej­lep­ším po­chybné, a Guy je vý­bušná žena, jejíž povaha hra­ničí s psy­cho­pa­tií a nemá daleko ke kaž­do­den­nímu sa­dismu.

Ve srov­nání QC, kde má všechno šnečí tempo něco-se-může-stát-ale-ne­bojte-se-to-by-bylo-příliš-za­jí­mavé-a-to-ne­mů­žeme-do­pus­tit, jde o na­prostý opak. Všechno má rytmus krátké dávky ze sa­mo­palu, kdy každá třetí rána přesně trefí pointu.

V QC je to jinak: Je­di­nou udá­lostí, která v po­sled­ních letech stála za po­zved­nuté obočí, byla mi­lostná scéna mezi Mar­te­nem a tran­se­xu­ální Claire. Nebylo to však proto, že by šlo o jak­koli za­jí­mavý zvrat, ale proto, jaký clus­ter­fuck to způ­so­bilo na 4chan boardu /co/. Místní zvrhlíci a de­vi­anti přesně na tenhle oka­mžik (ozna­čo­vaný trap­pe­ning) čekali snad rok, možná i déle. Na­ko­nec se do­čkali, QC ge­ne­ral na ně­ko­lik dnů ex­plo­do­val a bylo to krásné. Tahle krátká aféra přesně vy­sti­huje ducha QC: za po­slední roky na něm byla nej­za­jí­ma­vější odezva ano­nym­ního image­bo­ardu.

Nechci tady však jenom vy­chva­lo­vat TWOGAG a házet špínu na QC. K tomuto účelu exis­tují celé dis­kuzní sku­piny. Chtěl bych vy­chvá­lit víc dob­rých, často méně zná­mých, web­ko­mixů, které stojí za po­zor­nost. V RSS čtečce jich mám celou řadu, na­pří­klad (v žádném zvlášt­ním pořadí): Wasted Talent, PhD, často ero­tický oglaf, owl­turd, com­mit­strip ze života vý­vo­jářů, To­o­th­paste for dinner, který se za­mě­řuje na zá­měrně tri­vi­ální kresbu a vý­křiky do tmy, které ale někdy re­zo­nují, Whomp! ma­pu­jící život tlus­tého losera Ron­nieho, který se točí kolem anime, ku­ře­cích nugetů a zdr­cu­jící samoty, kla­sické ne­ko­rektní Cya­nide and Hap­pi­nesscha­insa­w­suit. Za zmínku ještě stojí ne­pří­liš často ak­tu­a­li­zo­vaný Gone with the Blastwave, který sle­duje život svou vojáků v ja­kémsi post-apo­ka­lyp­tic­kém světě, a který má ne­za­po­me­nu­tel­nou at­mo­sféru časů dávno mi­nu­lých. Velká část z těchto komixů a stripů nejsou tak po­pu­lární, aby po­hr­dly tro­chou extra zájmu, který si právem za­slouží.


Do­da­tek #1: Ne­dávno jsem během ně­ko­lika se­ze­ních pro­le­těl celé Bad Ma­chi­nery (±1200 strá­nek) a byl jsem z něj nadšen – kom­pe­tentní styl, který se mění k lep­šímu, humor jehož vy­kon­stru­o­vané a vy­šrou­bo­vané pointy jsou často po­sta­vené na hrát­kách s ja­zy­kem. Jen toho nad­při­ro­zena tam mohlo být méně. Kdyby John Al­li­son šel víc do slice of life stylu, vůbec bych se ne­zlo­bil a myslím, že by to v tomto pří­padě mohlo fun­go­vat. Mysté­rium je srdce každé epi­zody, je po­u­žité jako ka­ta­ly­zá­tor, který na­star­tuje běh udá­lostí, začne mnoho dě­jo­vých linek, všed­ních i ne­všed­ních, které se kolem ústřední záhady ob­tá­čejí jako psí víno a všechny dojdou ro­zuz­lení v oka­mžiku, kdy je záhada dané epi­zody vy­ře­šena.

Na Bad Ma­chi­nery mě – jako kom­ple­tistu, který nikdy nic nedělá v ro­zumné míře (viz kauza Mu­ra­kami) – štvala jedna věc: Jde o komix za­sa­zený do kom­plex­ního světa, a před­chá­zelo mu ně­ko­lik sérií a pár dal­ších se s ním pa­ra­lelně pro­líná, někdy v sou­čas­nosti, jindy na konci de­va­de­sá­tých let. Jde o Bob­bins (staré, novéno­vější), Scary go round, De­stroy his­toryEx­pecting to fly (vy­svět­livky od autora), které jsou sou­hrnně pu­b­li­ko­vány od roku 1998 a vy­sky­tuje se v nich pře­hr­šel postav a cha­rak­terů s dlou­hou a vzá­jemně pro­ple­te­nou his­to­rií. Člověk po­tře­buje wiki, aby se v tom zmatku vyznal. Na­štěstí přesně taková wiki exis­tuje, takže mi nic ne­stojí v cestě pro­zkou­mání kom­plet­ních 18 let komixu.

Do­da­tek #2: Od doby do­datku #1 jsem pře­četl všechny ostatní Al­li­so­novy ko­miksy (±5000 strá­nek, kromě těch, které jsou jen tiskem nebo ne­do­stupné zdarma) a jsem z toho nad­šený ještě víc než dřív. V blízké bu­douc­nosti bych se k tomu chtěl vrátit, napsat pár slov o celém Tac­kle­verse a hlavně vy­svět­lit proč se mi tak za­tra­ceně líbí. Aniž bych něco vy­zra­zo­val, můžu říct, že hlavní je, že se tam pořád něco děje, někdy tak moc, že je těžké držet krok.

Do­da­tek #3 (11.4): John Al­li­son ak­tu­a­li­zo­val prů­vodce pro nové čte­náře, který usnadní ori­en­taci v tom zmatku.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz