povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

31. 10. 2016

Zavřete oči a poslouchejte, hraje Mono


Každý koncert začne být dobrý v okamžiku, kdy zavřu oči. V té chvíli je jasné, že hudba samotná je tak mocná, že nepotřebuji nic víc, že můžu odstřihnout všechny přebytečné smysly a nechat se unášet bouří uvnitř. Na včerejším vystoupení japonských post-rockových titánů Mono jsem měl zavřené oči většinu času.


Nedávno jsem si tu stěhoval na nedostatek emočního škály na koncertu Explosions in the sky. Následující den jsem zašel na legendární Swans předskakované skvělou Annou von Hausswolff, jejíž drone dokázal rozpoutat peklo, které vyklepávalo zuby z dásní. V tu chvíli mě napadlo, že kdyby na povrchu probíhal konec světa, nikdo z nás v černých katakombách divadla Archa by ho nezaznamenal a rozhodně by ho neslyšel. Přesto jsem si ten koncert neužil tak, jak jsem doufal. Možná za to mohla doznívající nemoc a únava, ale možná, že to jen nebylo pro mě.

To všechno však bledne v porovnání s Monem, které hraje post-rock v klasickém duchu: nejdřív vás uspí a pak ustřelí hlavu, a jejich vystoupení byla emocionální horská dráha. Kapela představila songy z nového alba Requiem for hell, přidala pár starých a všechno utkala do intenzivního a dynamického mixu, kdy jeden track umocňoval ten následující.

Už během úvodní skladba, která s davem kývala jako nejjemnější vlny, mi vehnala slzy do očí. Žádná slova, žádné vokály, jen instrumentální převážně kytarový kus. Následující temná a hutná Requiem For Hell (která mi připomněla March Into the Sea od Pelicanu a zároveň i trochu Arcs of Command od Caspianu), měla stejný účinek, smetla mě jako tsunami osamělou siluetu stojící na pobřeží. Bylo to jako kdybych sáhl na živý drát, jako kdybych mi zkratovala nějaká centra v mozku -- tak mocný zvuk dokázali předvést ve velkém sálu Paláce Akropolis. Dokonce i tracky, které jsem před tím považoval za celkem nudné, dostaly nový život, kontext a urgentnost a třeba taková Recoil, Ignite patřila mezi vrcholy vystoupení.

V jednu chvíli jsem se ohlédl vedle sebe a černovlasá dívka si dlaní stírala slzy z tváří. Nebyl jsem sám. O něco později, když jsem se přesunul víc dopředu, ocitl se vedle mě kluk v šedé mikině, oči zavřené, ruce založené, byl ve své soukromé bublině. Nebylo třeba nic víc, jen poslouchat nekonečné kytary a eskalace. Šlo, aspoň pro mě, o zásadně introvertní zážitek, každý si to musel prožít po svém a sám si projít katarzí a očistcem.

Bez nejmenších pochybností šlo o nejlepší koncert tohoto roku, lepší než Toundra nebo březnové vystoupení Driftoffu, které pro mě bylo do té doby jedničkou. Po skončení jsem byl v tranzu, ve stavu post-orgasmické blaženosti, kterou jsem cítil ještě za hodinu.

V listopadu se chystám na 65daysofstatic. Pokud se jejich koncert tomuto zážitku aspoň kus přiblíží, bude to víc, než si zasloužím.

PS#1: Jako předkapela hráli francouzští Alcest. Byli fajn, ale nemohli se rovnat hlavnímu aktu a skoro hned se mi vytratili z paměti.

PS#2: Z koncertu nemám žádné fotky. Místo toho musí postačit EITS a Swans.

Explosions in the Sky Explosions in the Sky Swans Swans
«« 10. 11. 2016 Nebavíte se? Nejste tady snad kvůli zábavě?
»» 19. 10. 2016 Post-rock a Ibuprofen

příbuzné články:
Post-rock a Ibuprofen
Vědomí uchvácené hudbou
I should have danced on that Astronautalis concert
Halwa/Tengri/Terraformer
Koncert Machinae Supremacy zbořil Prahu, počet obětí neznámý

sem odkazují:
65daysofstatic - první a poslední
Russian Circles stahují kruhy
Západní země