k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Zavřete oči a poslouchejte, hraje Mono

31. 10. 2016 — k47 (♪)

Každý kon­cert začne být dobrý v oka­mžiku, kdy zavřu oči. V té chvíli je jasné, že hudba sa­motná je tak mocná, že ne­po­tře­buji nic víc, že můžu od­střih­nout všechny pře­by­tečné smysly a nechat se unášet bouří uvnitř. Na vče­rej­ším vy­stou­pení ja­pon­ských post-rocko­vých titánů Mono jsem měl za­vřené oči vět­šinu času.


Ne­dávno jsem si tu stě­žo­val na ne­do­sta­tek emoční škály na kon­certu Ex­plo­si­ons in the sky. Ná­sle­du­jící den jsem zašel na le­gen­dární Swans před­ska­ko­vané skvě­lou Annou von Hausswolff, jejíž drone do­ká­zal roz­pou­tat peklo, které vy­kle­pá­valo zuby z dásní. V tu chvíli mě na­padlo, že kdyby na po­vrchu pro­bí­hal konec světa, nikdo z nás v čer­ných ka­ta­kom­bách di­va­dla Archa by ho ne­za­zna­me­nal a roz­hodně by ho nesly­šel. Přesto jsem si ten kon­cert neužil tak, jak jsem doufal. Možná za to mohla do­zní­va­jící nemoc a únava, ale možná, že to jen nebylo pro mě.

To všechno však bledne v po­rov­nání s Monem, které hraje post-rock v kla­sic­kém duchu: nejdřív vás uspí a pak ustřelí hlavu, a jejich vy­stou­pení byla emo­ci­o­nální horská dráha. Kapela před­sta­vila songy z nového alba Requiem for hell, při­dala pár sta­rých a všechno utkala do in­ten­ziv­ního a dy­na­mic­kého mixu, kdy jeden track umoc­ňo­val ten ná­sle­du­jící.

Už úvodní skladba, která s davem kývala jako nej­jem­nější vlny, mi vehnala slzy do očí. Žádná slova, žádné vokály, jen in­stru­men­tální pře­vážně ky­ta­rový kus. Ná­sle­du­jící temná a hutná Requiem For Hell (která mi při­po­mněla March Into the Sea od Pe­li­canu a zá­ro­veň i trochu Arcs of Com­mand od Cas­pi­anu), měla stejný účinek, smetla mě jako tsunami osa­mě­lou si­lu­etu sto­jící na po­břeží. Bylo to jako kdy­bych sáhl na živý drát, jako kdy­bych mi zkra­to­vala nějaká centra v mozku – tak mocný zvuk do­ká­zali před­vést ve velkém sálu Paláce Akro­po­lis. Do­konce i tracky, které jsem před tím po­va­žo­val za celkem nudné, do­staly nový život, kon­text a ur­gent­nost a třeba taková Recoil, Ignite pa­t­řila mezi vr­choly vy­stou­pení.

V jednu chvíli jsem se ohlédl vedle sebe a čer­no­vlasá dívka si dlaní stí­rala slzy z tváří. Nebyl jsem sám. O něco poz­ději, když jsem se pře­su­nul víc do­předu, ocitl se vedle mě kluk v šedé mikině, oči za­vřené, ruce za­lo­žené, byl ve své sou­kromé bub­lině. Nebylo třeba nic víc, jen po­slou­chat ne­ko­nečné kytary a es­ka­lace. Šlo, aspoň pro mě, o zá­sadně in­tro­vertní zá­ži­tek, každý si to musel prožít po svém a sám si projít ka­tarzí a očist­cem.

Bez nejmen­ších po­chyb­ností šlo o nej­lepší kon­cert tohoto roku, lepší než Toun­dra nebo břez­nové vy­stou­pení Drif­to­ffu, které pro mě bylo do té doby jed­nič­kou. Po skon­čení jsem byl v tranzu, ve stavu post-or­gas­mické bla­že­nosti, kterou jsem cítil ještě za hodinu.

V lis­to­padu se chys­tám na 65da­y­sofsta­tic. Pokud se jejich kon­cert tomuto zá­žitku aspoň kus při­blíží, bude to víc, než si za­slou­žím.

PS#1: Jako před­ka­pela hráli fran­couz­ští Alcest. Byli fajn, ale ne­mohli se rovnat hlav­nímu aktu a skoro hned se mi vy­tra­tili z paměti.

PS#2: Z kon­certu nemám žádné fotky. Místo toho musí po­sta­čit EITSSwans.

Ex­plo­si­ons in the Sky Ex­plo­si­ons in the Sky Swans Swans
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz