k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Vědomí uchvácené hudbou

27. 7. 2013 — k47 (CC by)
CC by-nc (zdroj)

(malý exkurz do světa hudby)

Je to 5 nebo 6 let, co moje zvu­kové nervy zcela ovládl post-rock. Uča­ro­vala mi dy­na­mika žánru, který může po­slu­chače v jedné chvíli uspat, aby mu vzá­pětí ustře­lil hlavu. Ne­ří­kám, že se mi líbí vše­chen post-rock, který kdy spat­řil světlo světa (a je dost možné, že jsem už všechny post-kapely a všechny post-alba slyšel), často je to jenom jeden nebo dva tracky v albu, ale kvan­tita je vy­na­hra­zena kva­li­tou. Jsou to právě tyhle kle­noty, které mi ustřelí hlavu, které mě pro­budí, po kte­rých mi na­ska­kuje husí kůže a nemůžu po­pad­nout dech, pro­tože každý takt a akord evo­kuje vo­do­pády emocí, které nemám jak ven­ti­lo­vat. Dřív mě tenhle pocit do­nu­til dělat kliky, oka­mžitá jed­no­du­chá fy­zická čin­nost, která na chvíli otu­pila nože v mojí hlavě.

A pak je tu druhá stránka post-rocku, která má zcela od­lišný modus ope­randi, kdy mě hudba uchvátí aniž bych si toho byl vědom. Je to jako příliv, stou­pa­jící tak pomalu, že si lidé na pláži všim­nou, až když mají vody po kolena – pomalá, vy­tr­valá, ale surová gra­dace, která začíná docela ne­ná­padně.


Crème de la crème exem­plá­řem je East Has­tings od God­speed You Black Em­pe­ror – os­mi­mi­nu­tový výsek del­šího tracku, který v první po­lo­vině uspává, ale pak se něco zlomí a hudba už jenom gra­duje a stoupá a zrych­luje a nabývá na in­ten­zitě. Pa­ma­tuji si, jak jsem jed­noho dáv­ného večera jenom ležel na po­steli a rukama svíral slu­chátka na uších a říkal si, že už přece ne­mů­žou přidat, že ne­mů­žou ze­sí­lit. Ale oni při­dali a ze­sí­lili. Hudba přišla jako bouře a ukradla mi vědomí. A pak přijde další předěl, vzlet k nebi skončí a ná­sle­duje pád, který si vždycky vi­zu­a­li­zuji jako do­slovné plachtění vzdu­chem po dlou­hém útěku, pomalé, tiché a zcela osa­mo­cené.

Dlaším exem­plá­řem, který dokáže po­tajmu uchvá­tit mysl je Pas­sen­ger Killed In Hit And Run (Ma­ga­sit Remix) od Our Ce­a­sing Voice. Out ce­a­sing voice se po­da­řilo vy­tvo­řit zvu­kový ekvi­va­lent čiré nos­tal­gie, který na svém pu­b­liku po­u­ží­vají jako zbraň hro­mad­ného ničení. Ale jeden kon­krétní remix tracku Pas­sen­ger Killed In Hit And Run je ne­bez­pečný ve zcela jiném ohledu. Zase začne ne­ná­padně, jako každá druhá post-rocková skladba, ale přejde do pomalé a vy­tr­valé gra­dace, která uchvátí mysl a ducha. A pak zase zlom a pomalé plachtění vzdu­chem na konci času, které nechá po­slu­chače vy­čer­pa­ného a zni­če­ného. Často si při po­sle­chu právě téhle skladby vy­ba­vím hry Ca­na­balt nebo rCom­plex (video), je­jichž stě­žejní motiv je právě útěk.

Dalším po­dobně ne­bez­peč­ným trac­kem je March Into The Sea od Pe­li­canu. Tady je si­tu­ace trochu od­lišná, pro­tože mysl ne­po­hltí ne­če­kaná a vy­tr­valá gra­dace, ale hlavně rytmus. March Into The Sea má tři části, první slouží ke zma­tení ne­pří­tele a druhá a třetí nic ne­tu­ší­cího pak po­slu­chače zcela pohltí.

Po­dobně za­fun­go­vala jedna pís­nička (myslím, že šlo o Dépate, ale jistý si tím být nemůžu) na kon­certu Ro­setty. Kdy mě zcela ovládl rytmus a v tranzu jsme jenom slyšel, jak jím pro­bles­kuje řev zpě­váka. Ne­po­tře­bo­val jsem nic vidět, sta­čilo po­slou­chatbýt. Ale to jednak není post-rock, druhak to fun­go­valo jenom v ten moment a třeťak na tom může mít vliv uměle po­změ­něný stav vědomí.

Stav uchvá­cení hudbou je vlastně docela dobře po­psaný v pís­ničce Punk Rock od Mogwai, která je tvo­řená hudbou pod­bar­ve­nými frag­menty roz­ho­voru s Iggy Popem:

[…] And that music is so power­ful that it's quite beyond my con­t­rol and when I'm in the grips of it I don't feel ple­a­sure and I don't feel pain, either phy­s­i­cally or emo­ti­o­nally. Do you un­der­stand what I'm tal­king about? Have you ever felt like that? When you just couldn't feel any­thing and you didn't want to either. You know? Like that? Do you un­der­stand what I'm saying sir?

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz