k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Sedm let post-rocku

7. 11. 2013 — k47 (CC by-sa) (♪)

Každé ná­bo­žen­ství na světě má svůj mýtus stvo­ření – myš­lenku jakési cen­t­rální udá­losti, která se stala kdysi dávno ještě před his­to­rií, a všechno za­po­čala. Na po­dob­ných ideách je ale také vy­sta­věna spousta věcí, které nemají ná­bo­žen­skou povahu. Na jedné straně je stvo­ření světa bož­skou en­ti­tou, na druhé vznik celého vesmíru v sin­gu­la­ritě Vel­kého Třesku.

I já mám pár svých osob­ních mýtů stvo­ření – jeden z nich se týká post-rocku, který jsem ob­je­vil čirou ná­ho­dou.


Už dlouho mi v hlavě zněla hudba, kterou bych chtěl po­slou­chat, ale ne­vě­děl jsem, jestli ji někdo hraje. To se změ­nilo v roce 2007, kdy jsem zjis­til, že moje vysněná hudba exis­tuje a jme­nuje se post-rock. V té době jsem chodil na ČVUT a na hlav­ním ná­draží jsem si každé ráno bral takové ty noviny zdarma. V té době vy­chá­zely hned troje – Metro, 24 a ještě nějaké další. Jeden den jsem si vzal čty­ři­a­dva­cítku a o nějaké pauze mezi před­náš­kami jsem našel tiché místo v ka­ta­kom­bách FELu a začal lis­to­vat. Dostal jsem se ke kraťouč­kému článku, který shr­no­val ne­dávný kon­cert jakési sku­piny jménem 65da­y­sofsta­tic a jenom tak mi­mo­cho­dem ně­ko­lika větami popsal jak hudba 65dos zní. „To vypadá za­jí­mavě,“ řekl jsem si. Poz­ději jsem stáhl ně­ko­lik alb téhle pro­klaté bandy a zbytek je his­to­rie.

A i teď – o sedm let poz­ději – mi post-hudba stále koluje žilami a zní v uších, i když ztra­til něco ze svého kouzla a ší­len­ství akordů čás­tečně vy­pr­chalo.

Za ty léta jsem toho slyšel hodně a nějaký ten pátek jsem si po­hrá­val s myš­len­kou vy­tvo­řit kom­pi­laci toho nej­lep­šího z žánru, seznam nej­zá­sad­něj­ších věcí, které mě vždycky do­ká­žou po­hl­tit a roz­po­hy­bo­vat krev v žilách. Když jsem se pak před ne­dáv­nem pro­hra­bo­val svojí ko­lekcí za účelem post-rockové vědy, došlo mi, že nastal ten správný čas. Vy­lis­to­val jsem celých 1600 tracků a začal třídit, po­slou­chat, fil­tro­vat a ob­je­vo­vat skryté kle­noty, na které jsem skoro úplně za­po­mněl.

A tady je vý­sle­dek, crème de la crème post-rocku:



Mi­mo­cho­dem: mezi post-rock můžeme s tro­chou se­beza­pření po­čí­tat i tohle

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz