k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Russian Circles stahují kruhy

7. 12. 2016 — k47 (CC by-nc-sa)

O tom, jaký dojem ve mě nechá kon­cert, ne­roz­ho­duje jen hudba – místo, čas a před­chozí nálada jsou zá­sadní in­gre­di­ence. Hudba je v jistém smyslu po­družná, je to jen pře­na­šeč, který v exis­tu­jí­cích pod­mín­kách může začít re­zo­no­vat nebo vy­šumět do ztra­cena.

Rus­sian Ci­rcles v tomto smyslu měli ide­ální vý­chozí pozici.


Když jsem se chys­tal na jejich vy­stou­pení v Lu­cerna Music Baru, cítil jsem se na nic, jako zby­tečný bez­cenný pod­vod­ník a zase se ozý­vala chuť skočit. Pár minut jsem po­stá­val na be­to­no­vém útesu nad Hlav­ním Ná­dra­žím, jedl pizzu a zva­žo­val pro a proti. Když byla moje star­tovní pozice tak po­chmurná, všechny cesty musely vést jedině vzhůru. Vedly. Za­tra­ceně vysoko. Jakmile Rus­sian Ci­rcles začali hrát, všechny moje sta­rosti a po­chyb­nosti zmi­zely. Roz­ply­nuly se do es­ka­pi­zmu kytar a těž­kého au­to­ri­ta­tiv­ního rytmu post-metalu. Všechno na­jed­nou bylo dobré. Tedy aspoň na dvě hodiny. Všechno jednou skončí, to jsem dobře věděl, ale dvě hodiny byly víc, než jsem si za­slou­žil.

Doby, kdy jsem Rus­sian Ci­rcles po­slou­chal ve velkém, jsou už dávno za­po­me­nuté. Do pla­y­listů se mi od těch let do­staly jiné věci a pro rusy ne­zbylo místo. Tíhl jsem k něčemu post-rocko­věj­šímu, k ne­ko­nečné es­ka­lacikli­ma­xům. Chuť k něčemu hut­něj­šímu ve mě vzbu­dil kon­cert Ro­setty v Sed­mičce a le­tošní vy­stou­pení Drif­to­ffu.

Jako pří­pravu jsem pár­krát pro­létl jejich novou na­hrávku Gu­i­dance, která mě pře­kva­pila tím, jak moc se mi líbila. Jejich hudba je ne­za­sta­vi­telný stroj – těžká, pomalá, ne­u­stálá – ale přesto velice či­telná. Všechny pře­chody dávají smysl, ale vý­sle­dek není nudný. Všechno do sebe za­padne na první dobrou. Rusové ne­gra­dují k od­zbro­ju­jí­cím a zdr­cu­jí­cím finále, místo toho ope­rují na bázi fá­zo­vých pře­chodů a stále se valí dál, pomalu, mo­hutně a ne­za­sta­vi­telně. Na­pří­klad takový track Vorel je ne­fal­šo­vané post-me­ta­lové porno, sedm minut exta­tické ener­gie, bubla­jící jako láva pod ztvrd­lou krus­tou bubnů.

Rusové kon­cert začali zlehka s trac­kem Asa. Šlo o úvodní di­verzi, po­slední nádech před po­no­rem, než začnou bom­bar­do­vat pu­b­li­kum, spustí hlavní akt a roz­je­dou svojí věc. Přesto do svých skla­deb do­ká­žou za­ko­vat pře­kva­pivé množ­ství nuancí a de­li­kát­nosti. Ne­snaží se jen o co nej­těžší dopady a plný hutný zvuk. Ty tvoří všu­dypří­tomnou kostru, na kterou jsou na­lo­ženy drobné op­ti­mis­tické vzlety, které při­jdou zne­na­dání a pak se zase ponoří pod me­ta­lic­kou hla­dinu.

Dvojaká tvář tvr­dosti a de­li­kát­nosti se naplno uká­zala, když začali hrát 1777. Někdy v po­lo­vině skladby jsem se roz­hlédl kolem sebe, očima pře­létl dav sro­cený před půl­kru­ho­vou tri­bu­nou i po­slu­chače na ocho­zech a na­padlo mě: „Všichni tady jsme přá­telé.“ V tom oka­mžiku jsem byl šťastný. Ne­po­tře­bo­val jsem nic víc. Měl jsem všechno.

Místo konání značně na­hrá­valo pocitu souná­le­ži­tosti. Lu­cerna Music Bar je aréna s kru­ho­vým pódiem ve středu a všechno se obtáčí kolem něj. Po­slu­chači v poli stejně jako na ocho­zech ho ob­klo­pují ze všech stran. To člo­věku dává pocit, že je sou­částí davu, cítí masu lidí, vidí ji, je její sou­částí. I když jsem stál úplně vpředu, sta­čilo otevřít oči, zved­nout hlavu a viděl jsem celý přední val.

Na 65da­y­sofsta­tic v Meet Fac­tory jsem zabral místo v přední linii, ale neměl jsem ponětí o ve­li­kosti celé ope­race, o všem tom mase na­šla­pa­ném v hale a hor­kých zpo­ce­ných tělech. Viděl jsem jen to, co se dělo kousek nalevo a kousek na­pravo a to byl celý můj svět, zbytek zmizel.

Lu­cerna je pa­nop­ti­kon. Z kaž­dého bodu je vidět na každý jiný. Není to jeden v davu, ale dav v jednom. Možná kvůli tomu jsem se ne­cí­til tak osa­mělý, i když to mohla být jen dvou­ho­di­nová iluze za čtyři kila.

Když rusové spus­tili Calla, chvíli jsem sle­do­val přední val davu. Všichni byli syn­chro­ni­zo­vaní, při­po­mí­nali or­ga­nic­kou vlnu, kterou spouš­těl elek­trický impulz beatu. Na­klá­něli se do­předu, přes ba­ri­éry, nad okraj pódia, tělo na tělu, jen aby byli blíž a blíž k epi­cen­tru. Pocit jed­noty byl fan­tas­tický.

Ne­po­tře­bo­val jsem se ničím otupit, jedno pivo, jeden Club Maté a jinak nic. Jasná mysl. Možná proto ve mě hrklo, když pře­stali hrát. Blížil se konec úniku.

Jako pří­da­vek dodali Mládek a sta­řičký Youn­gblood z alba Station. Na Youn­gblood si jasně vzpo­mí­nám, ale Mládek mi z ně­ja­kého důvodu unikl. Přesto je to klenot, který se může řadit po boku tracku Vorel. Tyto dvě skladby za­vr­šily celou ope­raci na nej­vyšší možné vlně.

Každá vlna však musí opad­nout a rozbít se o útesy. Skon­čil jsem zase sám, ale byl jsem spo­ko­jený. Aspoň na chvíli.


PS#1: Jako úvodní akt vy­stou­pila apo­ka­lyp­tická če­listka Helen Money, kterou jsem už viděl jako před­voj na před­mi­nu­lém kon­certu Mona.

PS#2: V únoru se vrátím na místo činu na As­t­ro­nau­ta­lise.

Helen Money
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz