povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

19. 10. 2016

Post-rock a Ibuprofen


Tenhle rok jsem byl na pěkné řádce koncertů. Většina z nich se motala v okolí post-rockových/post-metalových žánrů, občas jsem to proložil bodnutím do neprobádaného žánru a neznámé kapely, ale na žádném z nich jsem se nenudil tolik, jako na včerejším vystoupení Explosions in the sky. Pro Kristovy rány! Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat.


Exlosion in the sky nepatří mezi moje top kapely. Většina jejich tracků je povětšinou jen nudné brnkání, kterému chybí závratné emoční hloubky a výšky, které mě k post-žánrům tolik přitahují. Třeba katarze dvojhmatu Karelia (Opus 2)/The Kidnapper Bell od Mona je slovy nepopsatelná. Přesto jsem doufal, že těch pár dobrých tracků, které mají ve svém repertoáru, nějak zajímavě namixují. Nenamixovali.

Přitom jsem mohl být téhle nezáživné jízdy ušetřený. Před pár dny jsem znenadání onemocněl a přemýšlel jsem, že někomu na Twitteru zadarmo přenechám svůj lístek. Pak se mi ale udělalo celkem dobře a s kapsou plnou Ibuprofenu jsem vyrazil.

Už předkapela Vložte kočku byla varováním. Dokázali rozpoutat apokalyptický strojový marš, ale nikdy se nedostali k uspokojivému klimaxu. Každý jejich track vždycky prostě skončil. Dostali se do bodu, kdy jsem si říkal, že by to mohli takhle držet ještě pět minut, pracovat se zvukem jako s rozpáleným ingotem a vyšroubovat to do vyšších obrátek, ale pak najednou přestali hrát. I přesto byla předkapela lepší a zajímavější než hlavní akt.

Pak ale nastoupila exploze a přišla plíživá nuda. Jejich hodina a něco měla v sobě pár světlých okamžiků, ale bylo jich málo, každý nevýrazný a žalostně krátký. V jednu chvíli jsem se začal tak nudit, že jsem uklidil foťák a radši jsem odešel k hornímu baru, ze kterého je přímý výhled na pódium a začal s kůrou G\T a doufal, že to nějakým způsobem nalomí apatii. Nenalomilo. Probil jsem se tedy zástupem lidí k šatnám a předčasně jsem vypadl pryč.

Jestli můžu o celé akci tvrdit jednu věc, pak to je to, že účast byla hojná. Obě patra klubu Roxy byla zaplněná posluchači. I když těžko říct, jaký měli vztah k celé operaci. Neviděl jsem nikoho, kdo by byl zajedno s hudbou, tělo ovládané elektrickými záchvěvy, kdo by na pár minut zapomněl na obecnou lidskou důstojnost a začal bláznit. Všichni podle mě vypadali celkem chladně. Když jsem se v jeden okamžik otočil, holka, která stála ze mnou si s někým psala a nejspíš to nebylo o tom, jak skvělá atmosféra se tam právě vaří. Možná to je hlavní tahák EITS: celkem nevýrazná hudba, která nikoho ničím nepřekvapí a představuje nejnižší společný jmenovatel.

Vzpomínám si na koncert Driftoffu, jehož triko jsem v té chvíli nosil. Ti měli někdy v březnu koncert v malé dřevěné boudě na Pankráci, kam přišlo asi tak při tucty lidí, a pět minut jejich vystoupení nabídlo víc vzrušení než všechny exploze v nebesích.

Nedávno vyšlo nové album pg.lost, které je skvělé, chystá se nová deska od Mona, která z ukázek zní fantasticky. Takže žánr jako takový není mrtvý a vyčpělý. Asi jen místy začal vysychat a upadat do apatie.

Abych si spravil chuť, na cestě zpátky jsem si pustil Swans, na jejichž vystoupení se chystám dneska.


«« 31. 10. 2016 Zavřete oči a poslouchejte, hraje Mono
»» 15. 9. 2016 Jóga v metru? Meditace v tramvaji? Proč ne?

příbuzné články:
65daysofstatic - první a poslední
Russian Circles stahují kruhy
Západní země
Koncert Machinae Supremacy zbořil Prahu, počet obětí neznámý
Sedm let post-rocku

sem odkazují:
Zavřete oči a poslouchejte, hraje Mono