k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Post-rock a Ibuprofen

19. 10. 2016 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Tenhle rok jsem byl na pěkné řádce kon­certů. Vět­šina z nich se motala v okolí post-rocko­vých a post-me­ta­lo­vých žánrů, občas jsem to pro­lo­žil bod­nu­tím do ne­pro­bá­da­ného žánru a ne­známé kapely, ale na žádném z nich jsem se ne­nu­dil tolik, jako na vče­rej­ším vy­stou­pení Ex­plo­si­ons in the sky. Pro Kris­tovy rány! Pořád se z toho nemůžu vzpa­ma­to­vat.


Ex­lo­sion in the sky ne­patří mezi moje top kapely. Vět­šina jejich tracků je po­vět­ši­nou jen nudné brn­kání, kte­rému chybí zá­vratné emoční hloubky a výšky, které mě k post-žánrům tolik při­ta­hují. Třeba ka­tarze dvoj­hmatu Ka­re­lia (Opus 2)/The Kid­na­pper Bell od Mona je slovy ne­po­psa­telná. Přesto jsem doufal, že těch pár dob­rých tracků, které mají ve svém re­per­toáru, nějak za­jí­mavě na­mi­xují. Ne­na­mi­xo­vali.

Přitom jsem mohl být téhle ne­zá­živné jízdy ušet­řený. Před pár dny jsem zne­na­dání one­moc­něl a pře­mýš­lel jsem, že někomu na Twit­teru za­darmo pře­ne­chám svůj lístek. Pak se mi ale udě­lalo celkem dobře a s kapsou plnou Ibupro­fenu jsem vy­ra­zil.

Už před­ka­pela Vložte kočku byla va­ro­vá­ním. Do­ká­zali roz­pou­tat apo­ka­lyp­tický stro­jový marš, ale nikdy se ne­do­stali k uspo­ko­ji­vému kli­maxu. Každý jejich track vždycky prostě skon­čil. Do­stali se do bodu, kdy jsem si říkal, že by to mohli takhle držet ještě pět minut, pra­co­vat se zvukem jako s roz­pá­le­ným in­go­tem a vy­šrou­bo­vat to do vyš­ších ob­rá­tek, ale pak na­jed­nou pře­stali hrát. I přesto byla před­ka­pela lepší a za­jí­ma­vější než hlavní akt.

Pak ale na­stou­pila ex­ploze a přišla plí­živá nuda. Jejich hodina a něco měla v sobě pár svět­lých oka­mžiků, ale bylo jich málo, každý ne­vý­razný a ža­lostně krátký. V jednu chvíli jsem se začal tak nudit, že jsem ukli­dil foťák a radši jsem odešel k hor­nímu baru, ze kte­rého je přímý výhled na pódium a začal s kůrou G\T a doufal, že to ně­ja­kým způ­so­bem nalomí apatii. Ne­na­lo­milo. Probil jsem se tedy zá­stu­pem lidí k šatnám a před­časně jsem vypadl pryč.

Jestli můžu o celé akci tvrdit jednu věc, pak to je to, že účast byla hojná. Obě patra klubu Roxy byla za­pl­něná po­slu­chači. I když těžko říct, jaký měli vztah k celé ope­raci. Ne­vi­děl jsem nikoho, kdo by byl za­jedno s hudbou, tělo ovlá­dané elek­tric­kými zá­chvěvy, kdo by na pár minut za­po­mněl na obec­nou lid­skou dů­stoj­nost a začal bláz­nit. Všichni podle mě vy­pa­dali celkem chladně. Když jsem se v jeden oka­mžik otočil, holka, která stála ze mnou si s někým psala a nej­spíš to nebylo o tom, jak skvělá at­mo­sféra se tam právě vaří. Možná to je hlavní tahák EITS: celkem ne­vý­razná hudba, která nikoho ničím ne­pře­kvapí a před­sta­vuje nej­nižší spo­lečný jme­no­va­tel.

Vzpo­mí­nám si na kon­cert Drif­to­ffu, jehož triko jsem v té chvíli nosil. Ti měli někdy v březnu kon­cert v malé dře­věné boudě na Pan­kráci, kam přišlo asi tak tři tucty lidí, a pět minut jejich vy­stou­pení na­bídlo víc vzru­šení než všechny ex­ploze v ne­be­sích.

Ne­dávno vyšlo nové album pg.lost, které je skvělé, chystá se nová deska od Mona, která z ukázek zní fan­tas­ticky. Takže žánr jako takový není mrtvý a vy­čpělý. Asi jen místy začal vy­sy­chat a upadat do apatie.

Abych si spra­vil chuť, na cestě zpátky jsem si pustil Swans, na je­jichž vy­stou­pení se chys­tám dneska.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz