k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Krysy

26. 2. 2018 — k47 (♪)

Na kon­certu Oathbre­a­keru jsem vy­dr­žel přesně dva­náct minut, než jsem musel vy­kli­dit pozice. Kdy­bych se zdržel jen je­di­nou minutu navíc, někoho bych pod­ře­zal. Z ně­ja­kého důvodu, který přesně ne­do­kážu určit, jsem velice rychle začal vidět rudě.


Pro­blém nebyl v tom, že by jejich hard­core punk na mě byl příliš tvrdý, rychlý a bru­tální. Hudba byla téměř ne­pod­statná a kon­cert byl tím čím byl. Navíc jejich po­slední album Rheia se mi docela líbilo (i když s od­stu­pem musím při­znat, že to není zas taková sláva).

Jakmile začali hrát a dav se oka­mžitě pře­pnul do stavu in­stant­ního běs­nění, první slovo, které se mi pro­hnalo hlavou, bylo: „Krysy.“ Pohled do pu­b­lika, které fun­go­valo stylem on/off, ma­xi­mální ší­len­ství nebo ab­so­lutní str­nu­lost zcela bez gra­di­entů, ve mě vy­vo­lalo před­stavu po­pla­še­ných krys. Věta z Burrou­gh­sova Místa sle­pých cest „Jak je snadné okla­mat ty, kteří jsou již pod­ve­deni“, na sebe ne­ne­chala dlouho čekat. Ně­ja­kým způ­so­bem v té chvíli dávala smysl.

Zpo­čátku jsem si říkal „Ale proč ne? Aspoň bude sranda.“ Ob­rov­ská ener­gie mohla být zpes­t­ře­ním. Velice rychle mě však celá ope­race začala srát. O pár minut poz­ději jsem chtěl vrazit hrdlo lahve do žeber osoby, která se vedle mě zmí­tala v zášku­bech, zcela mimo rytmus a mimo pro­pri­etu. Když někdo za­ú­to­čil na osobní pro­stor, zdálo se mi jen ro­zumné opě­to­vat útok po­ten­ci­álně smr­tící silou a rozflá­kat mu hlavu lahví od piva. Oka­mžik nato jsem se při­stihl, jak pře­mýš­lím, co by se dalo použít jako skrytá zbraň, něco malého a velice os­t­rého, čím bych mohl bod­nout někoho do žeber. To byl signál, abych se pro­dral davem lidí ven a vypadl. Ještě pár minut a začal bych ex­ter­mi­no­vat.

Při­po­mnělo mi to dávný kon­cert pg.lost v Cha­peau Rogue, kdy jsem se také sebral a vypadl jen pár chvil před ka­ta­stro­fou.

V té době jsem kolem krku nosil řetěz z matek, so­lidní kilo železa, které mohlo efek­tivně suplo­vat roli úderné zbraně. Nikdy jsem neměl pří­le­ži­tost to vy­zkou­šet na živém sub­jektu, ale testy na věcech, které od­po­rem ±od­po­ví­daly lidské tkáni, ho­vo­řily jasně. Vý­sledky vy­pa­daly velice bo­les­tivě.

A tam, v letech dávno za­po­me­nu­tých, když pg.lost hráli Pra­ha­nien, Heart of HeartsGomez, v pod­mín­kách pod­statně klid­něj­ších, mě začal srát člověk, který stál přede mnou. Bez žád­ných zvlášt­ních důvodů, stejně jako teď, jen proto, že exis­to­val. Mlhavě si vzpo­mí­nám na jeho krk a myš­lenku, kam přesně umís­tit první ránu. A přesně v tom oka­mžiku jsem vy­stře­lil ven. Došlo mi, že moje mírová mise skon­čila a je na čase vy­kli­dit pozice něž dojde k es­ka­laci kon­fliktu.

Ale těch 12 minut krys byla zábava. Bylo to malé při­po­me­nutí let, kdy jsem byl na­sraný k ne­sne­sení a echo, že ještě nejsem úplně vy­prahlý a vy­schlý jako starý kmen. A to je jedině dobře.


Na­proti tomu před­ska­ku­jící Wife byl super. Wife, česky man­želka, je sólový hu­dební pro­jekt je­de­noho člo­věka, chlapa, Jamese Kellyho, po­cho­pi­telně.

Ne­ve­děl jsem, co čekat, ale byl jsem pří­jemně pře­kva­pený. Šlo o elek­tro­niku, tedy pro mě více méně ne­pro­bá­dané vody. Ne­jis­tota zmi­zela, když porpvé zcela pře­sko­čil beat v aktu malé hu­dební di­verze. V té chvíli jsem věděl, že všechno bude dobré.

Bylo to po­druhé, kdy mě elek­tro­nické běs­nění chytlo. Před ně­ja­kou dobou to byla poz­dější tvorba na kon­certu 65da­y­sofsta­tic, kteří se z post-rocku začali pře­klá­pět do EDM, a teď v sed­mičce. Měl bych pro­nik­nout na ně­ja­kou velkou elek­tro­nic­kou ope­raci. Nemám co ztra­tit a ma­xi­málně se změním v ber­zerka, po­bo­dám pár lidí a před tres­tem zmizím někam do jižní Ame­riky. To by sice nebyl úplně dobrý vý­sle­dek, ale aspoň by z toho byla dobrá his­torka.

Wife

Žádné foto z hlav­ního aktu. Nemám mnoho zásad, ale jedna z nich je, nikdy ne­spo­lu­pra­co­vat s ne­pří­te­lem. Zů­stalo jen pár shotů z wife.


Ad­den­dum:

Když jsem ne­dávno udělal tuhle fotku a tra­fi­kář na mě vyjel jako pes se vztekli­nou, docela mě to za­sko­čilo. Co donutí člo­věka tak hrubě pře­kro­čit limity zá­kladní lidské dů­stoj­nosti? Jak s sebou člověk může žít, když si dovolí takový laps? Nijak jsem ne­re­a­go­val. Jediné, co se v takové si­tu­aci dá dělat, je po­kra­čo­vat v chůzi.

██████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ Stejně jako v pří­padě Raoula Duka/HST ve Fear and lo­athing se to vždycky drželo na úrovni fan­ta­zie & fikce, která (kromě dvou po­li­to­vá­ní­hod­ných in­ci­dentů███████████████████████████████████████████████████████) skončí nejméně jeden krok před činem, kdy se za­ra­zím a uvě­do­mím si, že bych pře­kro­čil linii, za kterou končí ci­vi­li­zo­va­nost. Vždycky se ozve pro­pri­eta a své pro­blémy si nechám pro sebe a ne­za­ta­huji do nich ostatní. █████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ „One does not inha­bit a coun­try; one inha­bits a lan­gu­age. That is our coun­try, our father­land – and no other.“ při­chází na mysl.)

(zve­řej­něno se zpož­dě­ním přes jeden rok)

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz