k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Koncert Machinae Supremacy zbořil Prahu, počet obětí neznámý

29. 11. 2014 — k47 (CC by-sa) (♪)
CC by-nc-sa (via)

Hudba SID-me­ta­lové sku­piny Ma­chi­nae Supre­macy se mi ro­ze­zněla v uších v čer­venci 2006. Byla to láska na první po­slech, která o osm let poz­ději vedla k po­vídce Slunce je vždy nové, jež je zá­ro­veň ne­pří­mou re­por­táží jejich kon­certu v Praze.


Jejich hudba kom­bi­nu­jící power metal a os­mi­bi­to­vou elek­tro­niku mě ná­sle­du­jící roky zcela ovlá­dala, ur­čo­vala rytmus mých dnů, zu­ři­vých záblesků kre­a­ti­vity, ší­len­ství a všeho ostat­ního – po­há­něla mě. Ještě teď si pa­ma­tuji, jak jsem se slu­chátky na uších, do kte­rých vy­řvá­val Origin, padl na zem a jako stroj udělal přes se­dm­de­sát kliků. To byly zvláštní dny, které se v re­trospek­tivě zdají stěží uvě­ři­telné.

Avšak jako každý smys­lový sti­mu­lus, i tahle neu­ro­nová bouře utichla a začala být vy­těs­ňo­vána ne­ko­neč­ným post-rockem – hudbou, která má v sobě víc roz­vahy a pomalé es­ka­lace a kon­trastu, který není dik­to­ván ka­dencí ky­ta­ro­vých sól a právě proto jsou její zvu­kové hu­ri­kány o tolik pů­so­bi­vější než kon­venčně struk­tu­ro­vaná hudba.

Za ten pr­votní kon­takt s Ma­chi­nae Supre­macy musím vděčit her­nímu ča­so­pisu Level, k jehož číslo 128 byla kdysi při­ba­lena hra Jets'n'guns se soun­d­trac­kem, který na­hráli právě hu­dební mágové z mra­zi­vého Švéd­ska. Od té doby uběhlo osm let, než se MaSu uspo­řá­dali vlastní kon­cert v če­chách. Už dřív se u nás uká­zali jako před­ka­pela pro Chil­dren of Bodom, ale z růz­ných důvodů jsem toto před­sta­vení musel vy­ne­chat. Všechny před­ka­pely mají pro­blém, že vět­šina lidí nejde na ně. Roz­hodně jde o dobrý způsob jak se dostat před lidi, ale cíl je jasný: vlastní turné. To však něco stojí, ale nikdo to ne­chtěl Me­ší­nům za­táh­nout. Proto uspo­řá­dali crow­dun­din­go­vou kampaň a vy­brali 37000€ ze kte­rých za­fi­nan­co­vali vlastní kon­certní šňůru po starém kon­ti­nentu. Každý, kdo při­spěl mohl ovliv­nit, kde se bude hrát, a jedna ze šťast­ných zemí byla i ta naše.

Ale osm let je ve věku téměř in­stantní nos­tal­gie ne­před­sta­vi­telně dlouhá doba. Kdyby při­jeli před pěti roky, v době, kdy jejich hudba byla hlavní slož­kou po­travy mých uší, šlo by o skvě­lou udá­lost, per­fektní bouři, kdy do sebe všechno bez­chybně za­padlo.

Ale v roce 2014 mě plnily po­chyb­nosti a čás­tečně i strach. Při­pa­dalo mi to jako de­fi­ni­tivní (i když zpož­děná) tečka za jednou etapou mého života. Co by pak zna­me­nalo zkla­mání? Jakou váhu a jakou hod­notu by pak měly všechny ty staré vzpo­mínky?

Přesto jsem si koupil lístek, přišel jsem, po­slou­chal a ve vý­sledku nebyl zkla­maný, i když se celou ope­rací nesl jistý ne­po­pi­ra­telný náznak nos­tal­gie po něčem dávno ztra­ce­ném.

Když jsem po skon­čení kon­certu od­chá­zel, za­sle­chl roz­ho­vor dvou kluků o nos­tal­gii a že jim jejich hudba neříká tolik, co dřív, mi došlo, že musím svoje pocity nějak shr­nout, nějak je zre­ka­pi­tu­lo­vat a že není jiné cesty. Ještě ve vlaku jsem si ote­vřel no­te­book a začal ho­rečně psát.

Vý­sled­kem je po­vídka Slunce je vždy nové, která je na­ráž­kou, pro­ti­pó­lem, zr­ca­dlo­vým ob­ra­zem a ja­kýmsi za­kon­če­ním Neděle tři­nác­tého – jiného pří­běhu, kde hlav­ním ka­ta­ly­zá­to­rem je I Know the Reaper právě od Ma­chi­nae Supre­macy.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz