povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

29. 11. 2014

Koncert Machinae Supremacy zbořil Prahu, počet obětí neznámý


CC by-nc-sa (zdroj)

Hudba SID-metalové skupiny Machinae Supremacy se mi rozezněla v uších v červenci 2006. Byla to láska na první poslech, která o osm let později vedla k povídce Slunce je vždy nové, jež je zároveň nepřímou reportáží jejich koncertu v Praze.


Jejich hudba kombinující power metal a osmibitovou elektroniku mě následující roky zcela ovládala, určovala rytmus mých dnů, zuřivých záblesků kreativity, šílenství a všeho ostatního - poháněla mě. Ještě teď si pamatuji, jak jsem se sluchátky na uších, do kterých vyřvával Origin, padl na zem a jako stroj udělal přes sedmdesát kliků. To byly zvláštní dny, které se v retrospektivě zdají stěží uvěřitelné.

Avšak jako každý smyslový stimulus, i tahle neuronová bouře utichla a začala být vytěsňována nekonečným post-rockem - hudbou, která má v sobě víc rozvahy a pomalé eskalace a kontrastu, který není diktován kadencí kytarových sól a právě proto jsou její zvukové hurikány o tolik působivější než konvenčně strukturovaná hudba.

Za ten prvotní kontakt s Machinae Supremacy musím vděčit hernímu časopisu Level, k jehož číslo 128 byla kdysi přibalena hra Jets'n'guns se soundtrackem, který nahráli právě hudební mágové z mrazivého Švédska. Od té doby uběhlo osm let, než se MaSu uspořádali vlastní koncert v čechách. Už dřív se u nás ukázali jako předkapela pro Children of Bodom, ale z různých důvodů jsem toto představení musel vynechat. Všechny předkapely mají problém, že většina lidí nejde na ně. Rozhodně jde o dobrý způsob jak se dostat před lidi, ale cíl je jasný: vlastní turné. To však něco stojí, ale nikdo to nechtěl Mešínům zatáhnout. Proto uspořádali crowdundingovou kampaň a vybrali 37000€ ze kterých zafinancovali vlastní koncertní šňůru po starém kontinentu. Každý, kdo přispěl mohl ovlivnit, kde se bude hrát, a jedna ze šťastných zemí byla i ta naše.

Ale osm let je ve věku téměř instantní nostalgie nepředstavitelně dlouhá doba. Kdyby přijeli před pěti roky, v době, kdy jejich hudba byla hlavní složkou potravy mých uší, šlo by o skvělou událost, perfektní bouři, kdy do sebe všechno bezchybně zapadlo.

Ale v roce 2014 mě plnily pochybnosti a částečně i strach. Připadalo mi to jako definitivní (i když zpožděná) tečka za jednou etapou mého života. Co by pak znamenalo zklamání? Jakou váhu a jakou hodnotu by pak měly všechny ty staré vzpomínky?

Přesto jsem si koupil lístek, přišel jsem, poslouchal a ve výsledku nebyl zklamaný, i když se celou operací nesl jistý nepopiratelný náznak nostalgie po něčem dávno ztraceném.

Když jsem po skončení koncertu odcházel, zaslechl rozhovor dvou kluků o nostalgii a že jim jejich hudba neříká tolik, co dřív, mi došlo, že musím svoje pocity nějak shrnout, nějak je zrekapitulovat a že není jiné cesty. Ještě ve vlaku jsem si otevřel notebook a začal horečně psát.

Výsledkem je povídka Slunce je vždy nové, která je narážkou, protipólem, zrcadlovým obrazem a jakýmsi zakončením Neděle třináctého - jiného příběhu, kde hlavním katalyzátorem je I Know the Reaper právě od Machinae Supremacy.


«« 19. 12. 2014 Kulturní vsuvka
»» 20. 11. 2014 H. P. Lovecraft

příbuzné články:
Slunce je vždy nové
Sedm let post-rocku
Post-rocková věda
Vědomí uchvácené hudbou
Post-rock a Ibuprofen

sem odkazují:
Kulturní vsuvka