Halwa/Tengri/Terraformer

Když se koncertu neopírám o přední reproduktory, tak to není ono. Dneska¹ na vystoupení Halwy, Tengri a Terraformeru jsem se opíral.

O belgickém Terraformeru (nemluvě o dvou českých předkapelách) jsem donedávna nic nevěděl. Nevedl mě na ni senpai Wokoman. Zahlédl jsem ho na březnovém vystoupení Driftoffu a konečně jsem sebral odvahu ho oslovit. Od té doby, když ho někde vidím, zeptám se, co dalšího se koná. On má vždycky po ruce pár horkých tipů na nějaký ten gig. Dřív mě navedl na Tree Trapped Tigers – pro mě neznámé math-rockocvé uskupení, které jsem si nečekaně užil. Teď mi dohodil Terraformer, o nichž jsem taky neměl potuchy, ale také jsem nakonec nelitoval. S koncerty to mám jako s filmem – když dobrý doktor Kermode řekne, že film stojí za pozornost, tak věřím jeho vkusu, autoritě a dlouholeté expertíze. Stejně tak s radostí outsourcoval hudební autonomii.

Vyrazil jsem solo, jen s foťákem a f/1.8 padesátkou, připraven se natlačit do přední linie, probít se tmou a ulovit pár záběrů. Operace se konala v maličké Klubovně, které i přes skromné rozměry nabízela všechno potřebné: bar zásobený pivem, G\T za osmdesát a hudební aréna osazená pořádnými reproduktory, které člověka roztřesou.

Už první předkapela Halwa nasadila laťku vysoko a v porovnáním se závěrečným trackem – katartickou desetiminutovkou, jejíž jméno jsem nikdy nezjistil – pak šlo všechno dolů.

Dejte mi čas, prostor a vzrůstající hudbu, která postupně buduje vstříc masivnímu finále a jsem spokojený. Ona závěrečná desetiminutovka mi připomněla finále Three Trapped Tigers Engrams – bylo to jako vystoupat na vrchol hory jen abych zjistil, že za prvním vrcholem se skrývá další, ještě vyšší a pak znova a znova. Výš, výš, výš, víc energie. Finále Halwy mělo stejnou dynamiku.

V porovnání s prvním aktem, se druhá skupina nemohla poměřovat čirou energií, ale zato triumfovala o něco rafinovanější strukturou. Halwa byla přímá, jako extáze, nahoru, nahoru, vrchol těsně na konci skladby, žádné dodatky a žádné outro, žádné pochyby. Nejvýraznější skladba Tengri (jméno se ke mně taky nikdy nedostalo), byla strukturou uspokojivější. I bez lyriky vyprávěla příběh. V jednom bodě nasadila konvexní tempo a začala nabírat na energii, ale tento vzrůst se brzo zastavil a vyšuměl do melancholie. „To je škoda,“ pomyslel jsem si. „Možná, že jejich hlavní štyk má víc společného s *Our Ceasing Voice s jejich smutkem a falešnými starty.“ To byla však jen předehra. Hlavní myšlenka, nebo spíš emoce, byla odolnost a nezdolná víra pokračovat dál nehledě na okolnosti. Hudba se probírala z melancholie, pomalu, nezastavitelně, jakoby pouhou silou vůle a pomalu se měnila do mocného pochodu kytar a rytmu. „Yes, yes, yes!“ křičel jsem do vodopádu huby. Konečně to dávalo smysl.

Halwa vedla k orgastickému finále, ale neřešila co dál, Tengri byla povzbudivá a optimistická. Skoro jako kdyby Zyzz říkal: „We're all gonna make it, brah.“

V porovnání s předchozími akty, Terraformer neměl jasně patrnou centrální tezi, nebo jsem ji aspoň nerozpoznal. Ale zato to byl zážitek všech smyslů. Trojice Terraformerů si přinesla vlastní světla a vlastní mlhu a konečně bylo co fotit. Nebylo třeba zápasit z monotónním mdlým světlem, s clonou na max, ISO na max, s podexponováním o jeden stop a doufat. Fotka v úvodu je z Terraformeří části, cirkulace vzduchu v prostoru byla téměř nulová a cáry mlhy bez pohybu visely v prostoru.

Pár fotek z koncertu je k vidění v této fotogalerii.

Přes všechny klady a silné momenty ve mě celá akce zanechala melancholický dojem. Ne nutně nepříjemný, ale zato mocný. Možná to bylo proto, že jsem celou operaci prováděl solo, plánoval jsem se jen na jednu noc ztratit v hudbě, se zavřenýma očima poslouchat a vypadnout. Nic víc.

Ve vlaku zpátky jsme pak konečně dopsal Katedrálu, která dlouho visela v limbu. A možná že kvůli náladě té chladnoucí noci, se do finální verze dostala věta „Iluze se rozplynula a my nebyli o nic méně osamělí.“

1. Oprava: Nebylo to dneska, ale 10. 8. 2016. Od té doby mi článek ležel na disku.