k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Halwa/Tengri/Terraformer

31. 5. 2017 — k47 (♪)

Když se kon­certu ne­o­pí­rám o přední re­pro­duk­tory, tak to není ono. Dneska1 na vy­stou­pení Halwy, Tengri a Terra­for­meru jsem se opíral.

Terra­for­mer

O bel­gic­kém Terra­for­meru (ne­mluvě o dvou čes­kých před­ka­pe­lách) jsem do­ne­dávna nic ne­vě­děl. Nevedl mě na ni senpai Wo­ko­man. Za­hlédl jsem ho na břez­no­vém vy­stou­pení Drif­to­ffu a ko­nečně jsem sebral odvahu ho oslo­vit. Od té doby, když ho někde vidím, zeptám se, co dal­šího se koná. On má vždycky po ruce pár hor­kých tipů na nějaký ten gig. Dřív mě navedl na Tree Trap­ped Tigers – pro mě ne­známé math-rocko­cvé usku­pení, které jsem si ne­če­kaně užil. Teď mi do­ho­dil Terra­for­mer, o nichž jsem taky neměl po­tu­chy, ale také jsem na­ko­nec ne­li­to­val. S kon­certy to mám jako s filmem – když dobrý doktor Ker­mode řekne, že film stojí za po­zor­nost, tak věřím jeho vkusu, au­to­ritě a dlou­ho­leté ex­per­tíze. Stejně tak s ra­dostí out­sour­co­val hu­dební au­to­no­mii.

Vy­ra­zil jsem solo, jen s fo­ťá­kem a f/1.8 pa­de­sát­kou, při­pra­ven se na­tla­čit do přední linie, probít se tmou a ulovit pár záběrů. Ope­race se konala v ma­ličké Klu­bovně, které i přes skromné roz­měry na­bí­zela všechno po­třebné: bar zá­so­bený pivem, G\T za osm­de­sát a hu­dební aréna osa­zená po­řád­nými re­pro­duk­tory, které člo­věka roz­tře­sou.

Už první před­ka­pela Halwa na­sa­dila laťku vysoko a v po­rov­ná­ním se zá­vě­reč­ným trac­kem – ka­tar­tic­kou de­se­ti­mi­nu­tov­kou, jejíž jméno jsem nikdy ne­zjis­til – pak šlo všechno dolů.

Dejte mi čas, pro­stor a vzrůs­ta­jící hudbu, která po­stupně buduje vstříc masiv­nímu finále a jsem spo­ko­jený. Ona zá­vě­rečná de­se­ti­mi­nu­tovka mi při­po­mněla finále Three Trap­ped Tigers En­grams – bylo to jako vy­stou­pat na vrchol hory jen abych zjis­til, že za prvním vr­cho­lem se skrývá další, ještě vyšší a pak znova a znova. Výš, výš, výš, víc ener­gie. Finále Halwy mělo stej­nou dy­na­miku.

V po­rov­nání s prvním aktem, se druhá sku­pina ne­mohla po­mě­řo­vat čirou ener­gií, ale zato tri­um­fo­vala o něco ra­fi­no­va­nější struk­tu­rou. Halwa byla přímá, jako extáze, nahoru, nahoru, vrchol těsně na konci skladby, žádné do­datky a žádné outro, žádné po­chyby. Nej­vý­raz­nější skladba Tengri (jméno se ke mně taky nikdy ne­do­stalo), byla struk­tu­rou uspo­ko­ji­vější. I bez lyriky vy­prá­věla příběh. V jednom bodě na­sa­dila kon­vexní tempo a začala na­bí­rat na ener­gii, ale tento vzrůst se brzo za­sta­vil a vy­šuměl do me­lan­cho­lie. „To je škoda,“ po­mys­lel jsem si. „Možná, že jejich hlavní štyk má víc spo­leč­ného s *Our Ce­a­sing Voice s jejich smut­kem a fa­leš­nými starty.“ To byla však jen pře­de­hra. Hlavní myš­lenka, nebo spíš emoce, byla odol­nost a ne­zdolná víra po­kra­čo­vat dál ne­hledě na okol­nosti. Hudba se pro­bí­rala z me­lan­cho­lie, pomalu, ne­za­sta­vi­telně, jakoby pouhou silou vůle a pomalu se měnila do moc­ného po­chodu kytar a rytmu. „Yes, yes, yes!“ křičel jsem do vo­do­pádu huby. Ko­nečně to dávalo smysl.

Halwa vedla k or­gas­tic­kému finále, ale ne­ře­šila co dál, Tengri byla po­vzbu­divá a op­ti­mis­tická. Skoro jako kdyby Zyzz říkal: „We're all gonna make it, brah.“

V po­rov­nání s před­cho­zími akty, Terra­for­mer neměl jasně pa­tr­nou cen­t­rální tezi, nebo jsem ji aspoň ne­roz­po­znal. Ale zato to byl zá­ži­tek všech smyslů. Tro­jice Terra­for­merů si při­nesla vlastní světla a vlastní mlhu a ko­nečně bylo co fotit. Nebylo třeba zá­pa­sit z mo­no­tón­ním mdlým svět­lem, s clonou na max, ISO na max, s po­de­x­po­no­vá­ním o jeden stop a doufat. Fotka v úvodu je z Terra­for­meří části, cir­ku­lace vzdu­chu v pro­storu byla téměř nulová a cáry mlhy bez pohybu visely v pro­storu.

Pár fotek z kon­certu je k vidění v této fo­to­ga­le­rii.

Přes všechny klady a silné mo­menty ve mě celá akce za­ne­chala me­lan­cho­lický dojem. Ne nutně ne­pří­jemný, ale zato mocný. Možná to bylo proto, že jsem celou ope­raci pro­vá­děl solo, plá­no­val jsem se jen na jednu noc ztra­tit v hudbě, se za­vře­nýma očima po­slou­chat a vy­pad­nout. Nic víc.

Ve vlaku zpátky jsme pak ko­nečně dopsal Ka­tedrálu, která dlouho visela v limbu. A možná že kvůli náladě té chlad­noucí noci, se do fi­nální verze do­stala věta „Iluze se roz­ply­nula a my nebyli o nic méně osa­mělí.“


  1. Oprava: Nebylo to dneska, ale 10. 8. 2016. Od té doby mi článek ležel na disku.
Halwa Halwa Tengri Tengri Terra­for­mer Terra­for­mer Terra­for­mer Terra­for­mer Terra­for­mer
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz