k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

65daysofstatic - první a poslední

15. 11. 2016 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

65days má v mém srdci spe­ci­ální místo. Byla to první post-rocková sku­pina, která se ke mně do­stala, a v roce 2007 tak změ­nila můj hu­dební vkus. Díky ní jsem se ko­nečně našel. Zá­ro­veň je to taky zatím po­slední sku­pina, kterou jsem viděl naživo. Minulé úterý jsem zašel do Me­et­Fac­tory na jejich vy­stou­pení v rámci No Man's Sky turné. A jaké vy­stou­pení to bylo!


Nedalo se srov­ná­vat s ne­dáv­nou exhi­bicí ja­pon­ského Mona, ale to se může jen máloco. Mono před­vedlo ne­če­kaně mocný emo­ci­o­nální zá­ži­tek, na který jsem nebyl při­pra­vený, a který mě pře­vál­co­val a ro­ze­mlel na prach. 65days na­proti tomu ex­ce­lo­valy sy­ro­vou a ne­fil­tro­va­nou ener­gií od prv­ních vteřin vy­stou­pení.

Už samply, které hrály, za­tímco se sku­pina při­pra­vo­vala na svůj nástup, mě na­žha­vily doběla. Stál jsem v davu, v druhé vrstvě lidí od přední ba­ri­éry a tlemil se jako blázen, když z re­pro­duk­torů dokola hřměly opa­ku­jící se samply „65 days-65 days-65 days“. Ně­které po­chá­zely z dvou alb remixů a mash-upů Unre­le­a­sed/Unre­le­a­sa­ble, jiné jsem ne­po­zná­val, ale všechny dávaly tušit, že se blíží ne­za­po­me­nu­telný zá­ži­tek.

Od prv­ního tracku Mo­no­lith 65days přímo jis­křili. Ne­za­sta­vili se ani v Crash Tactics, Prisms nebo kla­sic­kém Re­treat! Re­treat!, který začíná sam­plem: „This ne­ga­ti­vity just makes me stron­ger, we will not re­treat, this band is un­stop­pa­ble.“ Tahle grupa je vpravdě ne­za­sta­vi­telná! Před­vá­děli su­ro­vou Tour de Force napříč celým svým ka­ta­lo­gem, od kla­sic­kých math-rocko­vých po­čátků před téměř pat­nácti lety k pozd­nímu od­klonu k elek­tro­nič­těj­šímu zvuku, až po soun­d­track ke hře No Man's Sky.

V jednom oka­mžiku jsem ote­vřel oči a začal se roz­hlí­žet kolem. Jádro davu bylo zcela ve varu, zmí­táno ší­len­stvím, více ve vzdu­chu než na nohách. „Tohle je skvělé,“ po­mys­lel jsem si, „tohle je nebe.“ Za­tímco Mono mohlo být zá­sad­ním mil­ní­kem v in­tro­vert­ním a in­trospek­tiv­ním zá­žitku, 65days se naživo dalo zažít jen tak, že se člověk vrhl do davu a za dvě hodiny z něj vy­pa­dal zpo­cený, vy­sí­lený a na hraně ko­lapsu. Tomu přímo na­po­má­hal odklon 65days k elek­tro­nice. V na­hráv­kách mě příliš ne­o­hro­mil, ale doufal jsem, že naživo vytočí elek­tro­niku na 11, že davem budou pře­ska­ko­vat ob­lou­kové výboje, že vzduch bude vy­dý­chaný a v kotli bude horko k ne­sne­sení. A všechny moje tužby se spl­nily. Elek­tro­nický úhel byl nový, ne­če­kaný a hlavně fun­go­val.

Vr­cho­lem pro mě byl masivní epický track Asimov, který začal ne­ná­padně, ale pomalu přes opa­ko­vání s drob­nými ob­mě­nami na­bí­ral na síle, těžce, ale efek­tivně stup­ňo­val ší­len­ství, které vedlo ohro­mu­jí­címu hřmí­címu kli­maxu. Pak ná­sle­do­valy letmé op­ti­mis­tické klá­vesy, zpěv ke hvězdám a ná­běžné hrany v Su­per­moon, Sle­e­pwalk City, která se pro­bub­no­valo k elek­tro­nické téměř EDM bouři. Po všech těch no­vin­kách přišel sta­řičký Radio Pro­tec­tor jako ozvěna mi­nu­losti před elek­tro­nic­kým cho­rá­lem Safe Passage. Jako pří­da­vek 65days za­hráli léty ově­ře­nou kla­siku I Swallowed Hard, Like I Un­der­s­tood, kterou v re­trospek­tivě po­va­žuji za jeden z jejich nej­lep­ších tracků, a na­ko­nec De­bu­tante.

První věc, která mi z trai­leru No Man's Sky utkvěla v paměti, přišla jako po­slední, jako tou­žebně oče­ká­vaná pièce de résistance, jako roz­lou­čení na vysoké vlně, jako při­po­me­nutí, že i když kluci z 65days změ­nili svůj styl, ne­ztra­tili nic ze své vý­buš­nosti a ener­gie, kterou do­ká­žou pře­nést na svoje pu­b­li­kum.

„Thank you guys for making us feel young again,“ dě­ko­val pu­b­liku Joe Shrewsbury ke konci vy­stou­pení. Nikoli. Já děkuji vám.

PS: Jako před­ka­pela hráli Thou­ght Forms. Z nich mi v paměti nej­více utkvěl drone, který na­há­něl husí kůži.

Thou­ght Forms Thou­ght Forms 65da­y­sofsta­tic
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz