65daysofstatic - první a poslední

65days má v mém srdci speciální místo. Byla to první post-rocková skupina, která se ke mně dostala, a v roce 2007 tak změnila můj hudební vkus. Díky ní jsem se konečně našel. Zároveň je to taky zatím poslední skupina, kterou jsem viděl naživo. Minulé úterý jsem zašel do MeetFactory na jejich vystoupení v rámci No Man's Sky turné. A jaké vystoupení to bylo!

Nedalo se srovnávat s nedávnou exhibicí japonského Mona, ale to se může jen máloco. Mono předvedlo nečekaně mocný emocionální zážitek, na který jsem nebyl připravený, a který mě převálcoval a rozemlel na prach. 65days naproti tomu excelovaly syrovou a nefiltrovanou energií od prvních vteřin vystoupení.

Už samply, které hrály, zatímco se skupina připravovala na svůj nástup, mě nažhavily doběla. Stál jsem v davu, v druhé vrstvě lidí od přední bariéry a tlemil se jako blázen, když z reproduktorů dokola hřměly opakující se samply „65 days-65 days-65 days“. Některé pocházely z dvou alb remixů a mash-upů Unreleased/Unreleasable, jiné jsem nepoznával, ale všechny dávaly tušit, že se blíží nezapomenutelný zážitek.

Od prvního tracku Monolith 65days přímo jiskřili. Nezastavili se ani v Crash Tactics, Prisms nebo klasickém Retreat! Retreat!, který začíná samplem: „This negativity just makes me stronger, we will not retreat, this band is unstoppable.“ Tahle grupa je vpravdě nezastavitelná! Předváděli surovou Tour de Force napříč celým svým katalogem, od klasických math-rockových počátků před téměř patnácti lety k pozdnímu odklonu k elektroničtějšímu zvuku, až po soundtrack ke hře No Man's Sky.

V jednom okamžiku jsem otevřel oči a začal se rozhlížet kolem. Jádro davu bylo zcela ve varu, zmítáno šílenstvím, více ve vzduchu než na nohách. „Tohle je skvělé,“ pomyslel jsem si, „tohle je nebe.“ Zatímco Mono mohlo být zásadním milníkem v introvertním a introspektivním zážitku, 65days se naživo dalo zažít jen tak, že se člověk vrhl do davu a za dvě hodiny z něj vypadal zpocený, vysílený a na hraně kolapsu. Tomu přímo napomáhal odklon 65days k elektronice. V nahrávkách mě příliš neohromil, ale doufal jsem, že naživo vytočí elektroniku na 11, že davem budou přeskakovat obloukové výboje, že vzduch bude vydýchaný a v kotli bude horko k nesnesení. A všechny moje tužby se splnily. Elektronický úhel byl nový, nečekaný a hlavně fungoval.

Vrcholem pro mě byl masivní epický track Asimov, který začal nenápadně, ale pomalu přes opakování s drobnými obměnami nabíral na síle, těžce, ale efektivně stupňoval šílenství, které vedlo ohromujícímu hřmícímu klimaxu. Pak následovaly letmé optimistické klávesy, zpěv ke hvězdám a náběžné hrany v Supermoon, Sleepwalk City, která se probubnovalo k elektronické téměř EDM bouři. Po všech těch novinkách přišel stařičký Radio Protector jako ozvěna minulosti před elektronickým chorálem Safe Passage. Jako přídavek 65days zahráli léty ověřenou klasiku I Swallowed Hard, Like I Understood, kterou v retrospektivě považuji za jeden z jejich nejlepších tracků, a nakonec Debutante.

První věc, která mi z traileru No Man's Sky utkvěla v paměti, přišla jako poslední, jako toužebně očekávaná pièce de résistance, jako rozloučení na vysoké vlně, jako připomenutí, že i když kluci z 65days změnili svůj styl, neztratili nic ze své výbušnosti a energie, kterou dokážou přenést na svoje publikum.

„Thank you guys for making us feel young again,“ děkoval publiku Joe Shrewsbury ke konci vystoupení. Nikoli. Já děkuji vám.

PS: Jako předkapela hráli Thought Forms. Z nich mi v paměti nejvíce utkvěl drone, který naháněl husí kůži.