Jóga v metru? Meditace v tramvaji? Proč ne?

Všechno je jednou poprvé: Poprvé ve dvě ráno poslat cikána před Hla­vá­kem do prdele, poprvé při­hlí­žet zne­u­ží­vání po­li­cej­ních pra­vo­mocí, poprvé strá­vit noc s ne­zná­mými lidmi v ███████████████ a poprvé být sou­částí lekce jógy v me­t­rech a tram­va­jích. Někdy se všechna tahle poprvé dají stih­nout během jed­noho od­po­ledne a jedné noci.

Celou ope­raci, tedy aspoň její za­čá­tek, kde šlo o jógu, měli na svě­domí re­ce­sisté z Děsíru. Ti se každý tři­náctý den v měsíci schá­zejí, aby pro­vedli ge­ri­lový útok na ve­řejné pro­story Prahy. Jejich tak­tika je ne­or­to­doxní: Roz­dá­vají dárky ci­zin­cům, po­řá­dají LAN party nebo čajový dý­chá­nek v metru, začnou hrát twis­ter v hro­madné do­pravě nebo roz­je­dou Ry­bičky, ry­bičky, rybáři jedou napříč Vác­la­vá­kem.

Já se s nimi dostal do křížku před ně­ko­lika lety, krátce poté, co se do věci za­po­jil Vítek Ježek a vzkří­sil Děsír z mrtvých. Plánem první akce bylo čtení v metru: Vezmi si knížku, zajdi do metra a začni číst. Já vy­hra­bal Burrou­gh­sův Nahý oběd a začal vy­řvá­vat oplzlé pasáže na ko­lemjdoucí. To byl můj styl recese, ne­pří­liš oká­zalý nebo ná­padný, který může snadno sply­nout s šumem na pozadí světa, jen pro po­zorné po­zo­ro­va­tele.

Ve srov­nání s leh­kými tahy svě­tové li­te­ra­tury, byla ve­řejná jóga příliš drsná a vul­gární ukázka oči­vid­ného exhi­bi­ci­o­nismu. Nic pro mě. Půjčil jsem svojí ka­ri­matku a místo toho se chopil foťáku. Vidět zna­mená věřit, tak proč tuhle víru ne­u­mož­nit ale­spoň zpro­střed­ko­vaně?

Na mém prvním rendez-vous s Dě­sí­rem, si usku­pení zís­kalo me­di­ální po­zor­nost. V no­vi­nách se o celé ope­raci mylně psalo, že má ur­či­tou spo­ji­tost s ně­ja­kou sku­teč­nou li­te­rární akcí, která pro­bí­hala ve stejné době. Nebyla to pravda a šlo jen o náhodu. Ur­či­tou po­zor­nost si re­ce­sisté zís­kali i teď pro­střed­nic­tvím ███, která o gerila józe psala pro █████. Po­kryla celou akci a pak po­kra­čo­vala za hra­nice pro­fes­ních zá­vazků daleko za hranu půl­noci, kdy věci na­braly tón po­chmur­ného chaosu.

Druhý den jsem se od Se­ve­ráka do­zvě­děl, že o ni také za­va­dil, a vypadá to, že do jejího rajónu spadá metro, ve­řejné zá­chodky, bez­do­movci a pře­kva­pivě i swin­gers kluby.

Z celé udá­losti, a hlavně z toho, co se stalo potom, jsem mezi druhou a třetí ráno napsal 1200 slov polo-fik­tiv­ního zá­znamu. Plá­no­val jsem to jako ka­pi­tolu chys­tané novely Lháři s tím, že onu ka­pi­tolu na k47čce brzo zve­řej­ním jako ochut­návku věcí bu­dou­cích. Po opě­tov­ném pře­čtení jsem však musel své plány zcela pře­hod­no­tit. Vý­sledný kus textu není tech­nicky špatný, roz­hodně ne s při­hléd­nutí k okol­nos­tem vzniku, ale zato je ne­pří­stojný ve všech ostat­ních ohle­dech. Kdy­bych ho hodil na net, lidi by mě za něj při­bili na kříž a já bych to neměl za pře­hna­nou reakci. Ob­sa­huje příliš mnoho po­krou­cené pravdy a po­tře­buje ra­zantně upra­vit. Jako vždy jsem lhal o ba­na­li­tách, ale upřímně mluvil o věcech, se kte­rými jsem se do té doby nikomu ne­svě­řil. Ano­ny­mita toho oka­mžiku byla osvo­bo­zu­jící.

To by mohl být leit­mo­tiv. Mám rád, když se můžu ztra­tit v davu, vsák­nout se do mezer, bez odporu pro­plou­vat masou, které na mě nikdy sku­tečně ne­zá­leží, a ze stínů při­pra­vo­vat akci, za­sáh­nout a zmizet. Ně­které děsíří pod­niky se nesly v po­dob­ném duchu, recese čekala v praskli­nách, při­pra­vená na ob­je­vení, ale ne­kři­čela po po­zor­nosti jako osm lidí pod koněm, kteří na ka­ri­mat­kách vzdá­vají hold slunci.

Jestli chcete získat před­stavu, co je Děsír zač, tak se po­dí­vejte na videa od Improv Eve­ry­where a v duchu si před­stavte, že to dělají Češi.