Jóga v metru? Meditace v tramvaji? Proč ne?
Všechno je jednou poprvé: Poprvé ve dvě ráno poslat cikána před Hlavákem do
prdele, poprvé přihlížet zneužívání policejních pravomocí, poprvé strávit noc s neznámými lidmi v █████ Celou operaci, tedy aspoň její začátek, kde šlo o jógu, měli na svědomí
recesisté z Děsíru. Ti se každý třináctý den v měsíci scházejí, aby
provedli gerilový útok na veřejné prostory Prahy. Jejich taktika je
neortodoxní: Rozdávají dárky cizincům, pořádají LAN party nebo čajový dýchánek
v metru, začnou hrát twister v hromadné dopravě nebo rozjedou Rybičky,
rybičky, rybáři jedou napříč Václavákem. Já se s nimi dostal do křížku před několika lety, krátce poté, co se
do věci zapojil Vítek Ježek a vzkřísil Děsír z mrtvých. Plánem první akce bylo
čtení v metru: Vezmi si knížku, zajdi do metra a začni číst. Já vyhrabal
Burroughsův Nahý oběd a začal vyřvávat oplzlé pasáže na kolemjdoucí. To byl
můj styl recese, nepříliš okázalý nebo nápadný, který může snadno splynout s šumem na pozadí světa, jen pro pozorné pozorovatele. Ve srovnání s lehkými tahy světové literatury, byla veřejná jóga
příliš drsná a vulgární ukázka očividného exhibicionismu. Nic pro
mě. Půjčil jsem svojí karimatku a místo toho se chopil foťáku.
Vidět znamená věřit, tak proč tuhle víru neumožnit alespoň zprostředkovaně? Na mém prvním rendez-vous s Děsírem, si uskupení získalo mediální pozornost.
V novinách se o celé operaci mylně psalo, že má určitou spojitost s nějakou
skutečnou literární akcí, která probíhala ve stejné době. Nebyla to pravda a šlo jen o náhodu. Určitou pozornost si recesisté získali i teď prostřednictvím
███, která o gerila józe psala pro █████. Pokryla celou akci a pak pokračovala
za hranice profesních závazků daleko za hranu půlnoci, kdy věci nabraly tón
pochmurného chaosu. Druhý den jsem se od Severáka dozvěděl, že o ni také zavadil, a vypadá to, že
do jejího rajónu spadá metro, veřejné záchodky, bezdomovci a překvapivě i swingers kluby. Z celé události, a hlavně z toho, co se stalo potom, jsem mezi druhou a třetí
ráno napsal 1200 slov polo-fiktivního záznamu. Plánoval jsem to jako kapitolu
chystané novely Lháři s tím, že onu kapitolu na k47čce brzo zveřejním jako ochutnávku
věcí budoucích. Po opětovném přečtení jsem však musel své plány zcela
přehodnotit. Výsledný kus textu není technicky špatný, rozhodně ne s přihlédnutí k okolnostem vzniku, ale zato je nepřístojný ve všech ostatních ohledech.
Kdybych ho hodil na net, lidi by mě za něj přibili na kříž a já bych to neměl
za přehnanou reakci. Obsahuje příliš mnoho pokroucené pravdy a potřebuje razantně upravit. Jako vždy jsem
lhal o banalitách, ale upřímně mluvil o věcech, se kterými jsem se do té doby
nikomu nesvěřil. Anonymita toho okamžiku byla osvobozující. To by mohl být leitmotiv. Mám rád, když se můžu ztratit v davu, vsáknout se do
mezer, bez odporu proplouvat masou, které na mě nikdy skutečně nezáleží, a ze
stínů připravovat akci, zasáhnout a zmizet. Některé děsíří podniky se nesly v podobném duchu, recese čekala v prasklinách, připravená na objevení, ale
nekřičela po pozornosti jako osm lidí pod koněm, kteří na karimatkách vzdávají
hold slunci. Jestli chcete získat představu, co je Děsír zač, tak se podívejte na videa od
Improv Everywhere a v duchu si představte, že to dělají Češi.