Jóga v metru? Meditace v tramvaji? Proč ne?

Všechno je jednou poprvé: Poprvé ve dvě ráno poslat cikána před Hlavákem do prdele, poprvé přihlížet zneužívání policejních pravomocí, poprvé strávit noc s neznámými lidmi v ███████████████ a poprvé být součástí lekce jógy v metrech a tramvajích. Někdy se všechna tahle poprvé dají stihnout během jednoho odpoledne a jedné noci.

Celou operaci, tedy aspoň její začátek, kde šlo o jógu, měli na svědomí recesisté z Děsíru. Ti se každý třináctý den v měsíci scházejí, aby provedli gerilový útok na veřejné prostory Prahy. Jejich taktika je neortodoxní: Rozdávají dárky cizincům, pořádají LAN party nebo čajový dýchánek v metru, začnou hrát twister v hromadné dopravě nebo rozjedou Rybičky, rybičky, rybáři jedou napříč Václavákem.

Já se s nimi dostal do křížku před několika lety, krátce poté, co se do věci zapojil Vítek Ježek a vzkřísil Děsír z mrtvých. Plánem první akce bylo čtení v metru: Vezmi si knížku, zajdi do metra a začni číst. Já vyhrabal Burroughsův Nahý oběd a začal vyřvávat oplzlé pasáže na kolemjdoucí. To byl můj styl recese, nepříliš okázalý nebo nápadný, který může snadno splynout s šumem na pozadí světa, jen pro pozorné pozorovatele.

Ve srovnání s lehkými tahy světové literatury, byla veřejná jóga příliš drsná a vulgární ukázka očividného exhibicionismu. Nic pro mě. Půjčil jsem svojí karimatku a místo toho se chopil foťáku. Vidět znamená věřit, tak proč tuhle víru neumožnit alespoň zprostředkovaně?

Na mém prvním rendez-vous s Děsírem, si uskupení získalo mediální pozornost. V novinách se o celé operaci mylně psalo, že má určitou spojitost s nějakou skutečnou literární akcí, která probíhala ve stejné době. Nebyla to pravda a šlo jen o náhodu. Určitou pozornost si recesisté získali i teď prostřednictvím ███, která o gerila józe psala pro █████. Pokryla celou akci a pak pokračovala za hranice profesních závazků daleko za hranu půlnoci, kdy věci nabraly tón pochmurného chaosu.

Druhý den jsem se od Severáka dozvěděl, že o ni také zavadil, a vypadá to, že do jejího rajónu spadá metro, veřejné záchodky, bezdomovci a překvapivě i swingers kluby.

Z celé události, a hlavně z toho, co se stalo potom, jsem mezi druhou a třetí ráno napsal 1200 slov polo-fiktivního záznamu. Plánoval jsem to jako kapitolu chystané novely Lháři s tím, že onu kapitolu na k47čce brzo zveřejním jako ochutnávku věcí budoucích. Po opětovném přečtení jsem však musel své plány zcela přehodnotit. Výsledný kus textu není technicky špatný, rozhodně ne s přihlédnutí k okolnostem vzniku, ale zato je nepřístojný ve všech ostatních ohledech. Kdybych ho hodil na net, lidi by mě za něj přibili na kříž a já bych to neměl za přehnanou reakci. Obsahuje příliš mnoho pokroucené pravdy a potřebuje razantně upravit. Jako vždy jsem lhal o banalitách, ale upřímně mluvil o věcech, se kterými jsem se do té doby nikomu nesvěřil. Anonymita toho okamžiku byla osvobozující.

To by mohl být leitmotiv. Mám rád, když se můžu ztratit v davu, vsáknout se do mezer, bez odporu proplouvat masou, které na mě nikdy skutečně nezáleží, a ze stínů připravovat akci, zasáhnout a zmizet. Některé děsíří podniky se nesly v podobném duchu, recese čekala v prasklinách, připravená na objevení, ale nekřičela po pozornosti jako osm lidí pod koněm, kteří na karimatkách vzdávají hold slunci.

Jestli chcete získat představu, co je Děsír zač, tak se podívejte na videa od Improv Everywhere a v duchu si představte, že to dělají Češi.