k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

A topiary

1. 6. 2016 — k47 (♪)

Asi takhle: Mám rád Shanea Carru­tha. Jeho low-budget zázrak Primer je s nej­větší prav­dě­po­dob­ností nej­lepší film, který jsem viděl. Jde o slo­ži­tou a sple­ti­tou záhadu, která nebere na diváka žádný ohled, nic mu nedá za­darmo a vy­ža­duje úsilí a po­zor­nost k úspěš­nému roz­ple­tení. Na druhou stranu nejsem zas tak velký fa­nou­šek, pro­tože jsem stále ještě ne­vi­děl jeho druhý film Upstream Color i přesto, že to mám v plánu, a už pár let mi na disku leží soubor s filmem.


O tom tady ale nechci psát.

Místo toho bych se rád letmo zmínil o Carru­tovu ne­re­a­li­zo­va­ném pro­jektu A to­pi­ary – re­spek­tive jeho scé­náři. A To­pi­ary byl pro­jekt, na kterém Carruth dlouhá léta pra­co­val a snažil se ho do­táh­nout k re­a­li­zaci – sháněl peníze a lidi, pár­krát byl za­čá­tek fil­mo­vání na dosah, ale vždycky se něco po­ka­zilo a jeho sen mu pro­klouzl mezi prsty. Na­ko­nec Carruth na A To­pi­ary za­ne­vřel a začal se vě­no­vat jiným věcem. Scénář však ne­zmi­zel, po čase vy­pla­val na povrch a údajně se stále dá najít na in­ter­netu. Ke mně se dostal via 4chan board /tv/ (je to díra, ale někdy na po­břeží vy­plaví celkem za­jí­mavé věci, díky /v/ jsem třeba na­ra­zil na tohle) ve formě re­ka­pi­tu­lace ve třech vi­deích od Di­sRe­gar­ding He­nryho

I když má s Pri­me­rem pár styč­ných bodů (témata a mo­menty ob­je­vo­vání, po­ten­ciál zne­u­žití něčeho, čemu zcela ne­ro­zu­míme, a podvod, který jde až na samý po­čá­tek), jde o docela jinou bestii.

Obrys filmu ve mě za­ne­chal tři dojmy: jednak jde o roz­sáhlý pro­jekt, druhak by se mi vý­sle­dek s nej­větší prav­dě­po­dob­ností ne­lí­bil a třeťak o něm přesto nemůžu pře­stat pře­mýš­let.

Na Pri­meru se mi líbí, jak je ne­u­vě­ři­telně oče­saný – jde o ko­morní drama o dvou chláp­cích a jednom stroji času (i když na konci to je čtyři až pět chlápků, jeden extra Gran­ger a blíže ne­u­přes­něný počet strojů času). Není po­třeba nic vel­kého, jen pár lidí, pár po­divně vy­pa­da­jí­cích pří­strojů, zpře­tr­hané di­a­logy a pár zpět­ných smyček v čase. Nic nebylo třeba in­ter­pre­to­vat, všechno mělo svojí in­terní logiku, která byla per­fektní a vo­do­těsná, nic se ne­stalo pro efekt, i když někdy byla pravda ztra­cená v ite­ra­cích a tudíž ne­po­zna­telná. Sami pro­ta­go­nisté si museli na konci při­znat, že se ne­mů­žou do­zvě­dět, co se přesně stalo s Gran­ge­rem a Abe si nemohl být jistý, ko­li­krát se Aaron vrátil zpátky.

Někde jsem četl, že Primer je Donnie Darko pro do­spělé. Tohle při­rov­nání není spra­ved­livé, pro­tože Donnie Darko po­strádá tu ne­ú­pros­nou vnitřní logiku a mnoho udá­lostí působí značně ad hoc.

Právě kvůli jas­nému vnitř­nímu fun­go­vání, si mohl člověk po­stupně vy­bo­jo­vat do­sta­tečně jasný obraz, co se vlastně stalo. Teprve pak působí zá­vě­rečná scéna na ve­čírku, kdy vy­pra­věč říká: „Even­tu­ally he got it per­fect and it was be­au­ti­ful,“ tak silně. Ne­fal­šo­vaná tichá ka­tarze.

Nic z toho v A To­pi­ary není. Hr­di­nové v něm ob­je­vují zá­hadné za­ří­zení, které se chová zcela bi­zarně, nemá žádnou spo­ji­tost s ničím známým v našem světě a hraje podle vlast­ních pra­vi­del. Není to náš svět + stroj času, ale tohle za­ří­zení + trochu re­a­lity. Nej­větší pro­blém vidím v tom, že asi od po­lo­viny dru­hého aktu bylo na­prosto jasné, kam to celé povede a závěr s ga­la­xií ovlá­da­nou po­div­nými me­cha­nic­kými by­tostmi mi dal za pravdu. Může stále jít o divoký to­bo­gán objevů a spek­tá­klu, ale ten konec je taková nudná třeš­nička na dortu.

Když jsem se o A To­pi­ary kdysi dávno do­zvě­děl, čekal jsem zase něco ko­mor­ního, něco jed­no­du­chého, ale zá­ro­veň velice slo­ži­tého, něco co má jed­no­du­chá pra­vi­dla, která jako frak­tál ge­ne­rují ne­u­vě­ři­tel­nou kom­ple­xitu.

Ale na ničem z toho teď už ne­zá­leží, pro­tože A To­pi­ary je mrtvý pro­jekt, který nikdy ne­spatří světlo světa.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz