k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Kerosin

19. 1. 2019 — k47 (♪)

Pod Koněm se upálil mladý muž.

Do­zvě­děl jsem se to v baru Cen­zura, napůl v kómatu, napůl při vědomí, za­tímco jsem pil jeden mar­tini koktejl za druhým. Plá­no­val jsem v nej­bliž­ších ho­di­nách usnout, ale bez al­ko­holu to teď už nebylo ne­možné. Opíral jsem se o pult, zíral na pro­tější stěnu, kde byly lahve zá­ři­vého ohně vy­sklá­dány na skle­ně­ných příč­kách a pře­mýš­lel, co z bohaté na­bídky al­ko­holu jsem ještě ne­o­chut­nal, a přitom jsem si po­hrá­val s destič­kou ve­li­kosti kre­ditní karty na­ostřené jako břitva. Ne­na­pa­dalo mě nic.

Mladá žena u stolku za mými zády tlu­meně vy­jekla a při­kryla si ústa.

Otočil jsem se, bez jiné ak­ti­vity, ve snaze ob­je­vit něco za­jí­ma­vého, co by do­ká­zalo z vy­ha­sí­na­jí­cích uhlíků vy­kře­sat staré pla­meny.

Černé rovné vlasy ji padaly na ruku, ve které držela te­le­fon. Její tvář a tvář další ženy – blond, jasné čer­vená rtěnka, modré vý­razné brýle – oza­řo­val svit dis­pleje. Chvíli jsem je sle­do­val. Ne­zve­daly hlavy, skoro se ne­hý­baly, po­hledy při­bité do matice pixelů, na níž se mi­ho­tala vzdá­lená re­a­lita.

Za roky focení jsem se naučil po­zo­ro­vat lidi, hledat za­jí­mavé cha­rak­tery a pátrat po něčem oprav­do­vém. A v tu chvíli, na jejich tvá­řích zkrou­ce­ných vší silou do mla­dých vrásek, jsem to našel.

Udělal jsem k nim dva kroky. „Co se děje?“ vy­pá­lil jsem otázku, která by zněla do­sta­tečně ne­vinně.

Ne­do­po­vě­děla, jen na mě na­klo­nila dis­plej te­le­fonu. Video, pla­meny, černý dým, hořící člověk na plas­tové židli. Za ním jsem uviděl sochu sva­tého Vác­lava a muzeum v pozadí. Kdy se to stalo? V rohu ob­ra­zovky stálo: před šesti mi­nu­tami. Na­jed­nou ve mě hrklo.

„Kde je můj foťák?“ za­huhlal jsem. „Jo, batoh.“ Chňapnul jsem po batohu, který celý den seděl vedle sto­ličky jako po­slušný pes, a začal jsem utíkat.

Al­ko­hol ustou­pil, jako kdy­bych nic ne­vy­pil, na­hra­dil ho adre­na­lin, začal jsem po­čí­tat vte­řiny a ulice. Stará dlažba ještě star­šího města pod nohama. Něco se stalo, ko­nečně, něco to mohlo zna­me­nat, bod zlomu, první se­be­vražda z mi­li­onů, první, který našel cestu ven. Pro­bí­hal jsem skrz davy lidí v uli­cích. Byli vzdá­leni jen pár minut a pár bloků od lidské ka­ta­strofy, ale zatím ne­vě­děli nic. Běh po­cho­du­jí­cím blokem lidí spíš než sprint při­po­mí­nal pád. Člověk se snaží vy­hý­bat pře­káž­kám, ale ví, že dojde ke ko­li­zím a někdo skončí se zlo­me­ným žebrem. V pohybu byla skyta prehis­to­rická radost, pro­lé­tá­vat davem, ne­u­stále se omlou­vat, srazit ma­na­žera vy­řvá­va­jí­cího do te­le­fonu, pod­kop­nout nohy matce s ko­čár­kem, pře­sko­čit malé dítě. Nebyl čas se zdr­žo­vat a za­bý­vat de­taily, město bylo zbytné, jen do­časná fasáda, téměř zcela bez­cenná.

Rohy ulic se míhaly v pe­ri­fer­ním vidění, stará omítka, staré dveře do sta­rých bytů, které před lety ze­vnitř celé vy­dla­baly a pře­sta­věly na mo­derní apartmány pro kli­en­telu, která pla­tila za iluzi.

Vběhl jsem na ná­městí, stále ma­xi­mální možnou rych­lostí, sprint v rytmu srdce, nahoru, nahoru, nahoru, do pro­střed­ního pruhu a šplhat kolem frašky, která si za­slou­žila jednou pro­vždy strh­nout. Nej­lépe dy­na­mi­tem.

Do­klusal jsem pod sochu sva­tého Vác­lava a ko­nečně se za­sta­vil a na­de­chl.

Nebylo tam nic k vidění, jen zčer­nalá hro­mádka roz­tek­lého plastu, který se při­va­řil ke dlažbě. Tělo od­vezli, po­li­cie zmi­zela, žádná za­pás­ko­vaná oblast, žádné stráže hlí­da­jící, co kdyby se něco dělo dál, jen řídký povlak tu­ristů. Měli te­le­fony v na­přa­že­ných rukách a město sle­do­vali skrz ob­jek­tivy fo­to­a­pa­rátů.

Kdyby nebylo toho hrbolu plastu, tvr­dého a hlad­kého, ne­vě­řil bych, že se vůbec něco stalo. Židle se pod pla­meny jeho masa na­sák­lého ke­ro­si­nem roz­prskla na sliz. Ve vzdu­chu jsem cítil slabý nádech spá­le­niny, ale možná mi to jen přišlo, možná že to byl je fikce mysli, která chce, aby se aspoň něco stalo.

Roz­hlí­žel jsem se po ná­mě­síč­ných tu­ris­tech. Nikdo ne­vy­pa­dal roz­ru­šeně, nikdo na očích neměl vzpo­mínku na černý dým, na zápach spe­če­ných vlasů a prs­kání masa a kůže. Jak dlouho to mohlo být? Třicet minut? Čty­ři­cet? Člověk zemřel a všechno po něm zmi­zelo. Čekal bych po­li­cisty, kteří vy­slý­chají ne­klidné davy a snaží se je držet od pro­stran­ství, kde je na ka­me­nech křídou ob­ta­žená si­lu­eta muže. Ale nic z toho tu nebylo.

Na­jed­nou jsem dostal pocit, že nic není sku­tečné, že všechno kolem je do­ko­nalá kon­spi­race. Ale možná byla pravda fádní: Nešlo o te­ro­ris­tický útok, jen ne­šťast­nou se­be­vraždu a tak se po­li­cie příliš ne­za­tě­žo­vala. Možná, že byli ve službě lidé z Firmy a ti ná­městí ukli­dili tak rychle, jak jen mohli. Kdyby někdo od­pá­lil nálož semtexu při­pá­sa­nou na hrud­ník, uli­cemi by teď kor­zo­vali těž­ko­o­děnci, vzduch by trhaly listy vr­tu­l­níků a na každém kroku by stála po­li­cejní do­dávka, možná že by byla po­vo­lána i armáda.

Nic z toho se však ne­u­ká­zalo. Lidé po­cho­do­vali ná­měs­tím a zpoza sochy hučela magis­trála. Za ní u Muzea dlažbu jizvil pa­hr­bek, do nějž byl zalitý kříž na pa­mátku Jana Pa­la­cha. Také upálen.

Nic mi v tu chvíli ne­dá­valo smysl. Proč tu vlastně stojím? Byl to jen trik? Šlo o iluzi? Před­zvěst ne­od­vratné de­mence.

Vytáhl jsem z pe­ně­ženky destičku ostrou jako břitva a řízl se na před­loktí. Pomalá, dlouhá a mělká jizva od zá­pěstí až k lo­ketní jamce. Natáhl jsem ruku a pomalu, ale silně, za­ví­ral a ro­ze­ví­ral prsty, abych vy­bu­dil krev k pohybu. Sté­kala přes zá­pěstí, po brázdách dlaně na prsty a pak v drob­ných tma­vých kap­kách do­pa­dala na hrbol plastu a ztrá­cela se ve zčer­na­lých sazích jeho po­vrchu.

„Můžu vám nějak pomoct?“ usly­šel jsem hlas. V tu chvíli jsem tam mohl stát dvacet vteřin nebo pět minut, nebyl jsem si jistý, ani čas mi v tu chvíli ne­při­šel sku­tečný, na­la­dil jsem se na mrtvý kanál a nechal krev kapat. Ne­od­po­ví­dal jsem. Ne­vě­děl jsem, co od­po­vě­dět. Co by to změ­nilo? Může mi nějak pomoct? V čem? Proč? Jeden člověk zmizel v pla­me­nech. Jaký to mělo smysl? Jaký teď má smysl cokoli?

„Co to děláte?“ zeptal se hlas znovu. Mohl patřit nějaké usta­rané paní s vrás­kami kolem očí. Mohl patřit te­e­nage­rovi, kte­rého čirá po­div­nost toho, co viděl, vy­trhla z pózy apatie. Mohl patřit chla­povi z ochranky, který měl na sta­rosti ně­kte­rou ze smě­ná­ren.

„Co si mys­líte, že dělám?“ od­vě­til jsem. Co jsem si sám myslel, že dělám? Myslel jsem, že něco změním? Že při­vedu mrtvé zpátky k životu? Snažil jsem se jen po­cho­pit.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz