Kerosin

Pod Koněm se upálil mladý muž.

Dozvěděl jsem se to v baru Cenzura, napůl v kómatu, napůl při vědomí, zatímco jsem pil jeden martini koktejl za druhým. Plánoval jsem v nejbližších hodinách usnout, ale bez alkoholu to teď už nebylo nemožné. Opíral jsem se o pult, zíral na protější stěnu, kde byly lahve zářivého ohně vyskládány na skleněných příčkách a přemýšlel, co z bohaté nabídky alkoholu jsem ještě neochutnal, a přitom jsem si pohrával s destičkou velikosti kreditní karty naostřené jako břitva. Nenapadalo mě nic.

Mladá žena u stolku za mými zády tlumeně vyjekla a přikryla si ústa.

Otočil jsem se, bez jiné aktivity, ve snaze objevit něco zajímavého, co by dokázalo z vyhasínajících uhlíků vykřesat staré plameny.

Černé rovné vlasy ji padaly na ruku, ve které držela telefon. Její tvář a tvář další ženy – blond, jasné červená rtěnka, modré výrazné brýle – ozařoval svit displeje. Chvíli jsem je sledoval. Nezvedaly hlavy, skoro se nehýbaly, pohledy přibité do matice pixelů, na níž se mihotala vzdálená realita.

Za roky focení jsem se naučil pozorovat lidi, hledat zajímavé charaktery a pátrat po něčem opravdovém. A v tu chvíli, na jejich tvářích zkroucených vší silou do mladých vrásek, jsem to našel.

Udělal jsem k nim dva kroky. „Co se děje?“ vypálil jsem otázku, která by zněla dostatečně nevinně.

Nedopověděla, jen na mě naklonila displej telefonu. Video, plameny, černý dým, hořící člověk na plastové židli. Za ním jsem uviděl sochu svatého Václava a muzeum v pozadí. Kdy se to stalo? V rohu obrazovky stálo: před šesti minutami. Najednou ve mě hrklo.

„Kde je můj foťák?“ zahuhlal jsem. „Jo, batoh.“ Chňapnul jsem po batohu, který celý den seděl vedle stoličky jako poslušný pes, a začal jsem utíkat.

Alkohol ustoupil, jako kdybych nic nevypil, nahradil ho adrenalin, začal jsem počítat vteřiny a ulice. Stará dlažba ještě staršího města pod nohama. Něco se stalo, konečně, něco to mohlo znamenat, bod zlomu, první sebevražda z milionů, první, který našel cestu ven. Probíhal jsem skrz davy lidí v ulicích. Byli vzdáleni jen pár minut a pár bloků od lidské katastrofy, ale zatím nevěděli nic. Běh pochodujícím blokem lidí spíš než sprint připomínal pád. Člověk se snaží vyhýbat překážkám, ale ví, že dojde ke kolizím a někdo skončí se zlomeným žebrem. V pohybu byla skyta prehistorická radost, prolétávat davem, neustále se omlouvat, srazit manažera vyřvávajícího do telefonu, podkopnout nohy matce s kočárkem, přeskočit malé dítě. Nebyl čas se zdržovat a zabývat detaily, město bylo zbytné, jen dočasná fasáda, téměř zcela bezcenná.

Rohy ulic se míhaly v periferním vidění, stará omítka, staré dveře do starých bytů, které před lety zevnitř celé vydlabaly a přestavěly na moderní apartmány pro klientelu, která platila za iluzi.

Vběhl jsem na náměstí, stále maximální možnou rychlostí, sprint v rytmu srdce, nahoru, nahoru, nahoru, do prostředního pruhu a šplhat kolem frašky, která si zasloužila jednou provždy strhnout. Nejlépe dynamitem.

Doklusal jsem pod sochu svatého Václava a konečně se zastavil a nadechl.

Nebylo tam nic k vidění, jen zčernalá hromádka rozteklého plastu, který se přivařil ke dlažbě. Tělo odvezli, policie zmizela, žádná zapáskovaná oblast, žádné stráže hlídající, co kdyby se něco dělo dál, jen řídký povlak turistů. Měli telefony v napřažených rukách a město sledovali skrz objektivy fotoaparátů.

Kdyby nebylo toho hrbolu plastu, tvrdého a hladkého, nevěřil bych, že se vůbec něco stalo. Židle se pod plameny jeho masa nasáklého kerosinem rozprskla na sliz. Ve vzduchu jsem cítil slabý nádech spáleniny, ale možná mi to jen přišlo, možná že to byl je fikce mysli, která chce, aby se aspoň něco stalo.

Rozhlížel jsem se po náměsíčných turistech. Nikdo nevypadal rozrušeně, nikdo na očích neměl vzpomínku na černý dým, na zápach spečených vlasů a prskání masa a kůže. Jak dlouho to mohlo být? Třicet minut? Čtyřicet? Člověk zemřel a všechno po něm zmizelo. Čekal bych policisty, kteří vyslýchají neklidné davy a snaží se je držet od prostranství, kde je na kamenech křídou obtažená silueta muže. Ale nic z toho tu nebylo.

Najednou jsem dostal pocit, že nic není skutečné, že všechno kolem je dokonalá konspirace. Ale možná byla pravda fádní: Nešlo o teroristický útok, jen nešťastnou sebevraždu a tak se policie příliš nezatěžovala. Možná, že byli ve službě lidé z Firmy a ti náměstí uklidili tak rychle, jak jen mohli. Kdyby někdo odpálil nálož semtexu připásanou na hrudník, ulicemi by teď korzovali těžkooděnci, vzduch by trhaly listy vrtulníků a na každém kroku by stála policejní dodávka, možná že by byla povolána i armáda.

Nic z toho se však neukázalo. Lidé pochodovali náměstím a zpoza sochy hučela magistrála. Za ní u Muzea dlažbu jizvil pahrbek, do nějž byl zalitý kříž na památku Jana Palacha. Také upálen.

Nic mi v tu chvíli nedávalo smysl. Proč tu vlastně stojím? Byl to jen trik? Šlo o iluzi? Předzvěst neodvratné demence.

Vytáhl jsem z peněženky destičku ostrou jako břitva a řízl se na předloktí. Pomalá, dlouhá a mělká jizva od zápěstí až k loketní jamce. Natáhl jsem ruku a pomalu, ale silně, zavíral a rozevíral prsty, abych vybudil krev k pohybu. Stékala přes zápěstí, po brázdách dlaně na prsty a pak v drobných tmavých kapkách dopadala na hrbol plastu a ztrácela se ve zčernalých sazích jeho povrchu.

„Můžu vám nějak pomoct?“ uslyšel jsem hlas. V tu chvíli jsem tam mohl stát dvacet vteřin nebo pět minut, nebyl jsem si jistý, ani čas mi v tu chvíli nepřišel skutečný, naladil jsem se na mrtvý kanál a nechal krev kapat. Neodpovídal jsem. Nevěděl jsem, co odpovědět. Co by to změnilo? Může mi nějak pomoct? V čem? Proč? Jeden člověk zmizel v plamenech. Jaký to mělo smysl? Jaký teď má smysl cokoli?

„Co to děláte?“ zeptal se hlas znovu. Mohl patřit nějaké ustarané paní s vráskami kolem očí. Mohl patřit teenagerovi, kterého čirá podivnost toho, co viděl, vytrhla z pózy apatie. Mohl patřit chlapovi z ochranky, který měl na starosti některou ze směnáren.

„Co si myslíte, že dělám?“ odvětil jsem. Co jsem si sám myslel, že dělám? Myslel jsem, že něco změním? Že přivedu mrtvé zpátky k životu? Snažil jsem se jen pochopit.